Nahazujeme kulturu

Deštivé odpoledne na vrcholku věže Staroměstské radnice v Praze. MODERÁTOR se staví před KAMERAMANA a ve stísněném prostoru se upravuje. Po chvíli začíná přenos.

MODERÁTOR: Zdravím všechny, kdo nás sledují, vítejte u přímého přenosu z RESTART! Arény. Podle našich měřidel je vás u obrazovek a na sítích celkem dva a půl milionu. Zdravíme Vás z Prahy, kde se za chvíli odehraje první kolo naší soutěže. Dole už vidíme připravenou soutěžní plochu!

KAMERAMAN zabírá náměstí; stojí na něm průhledná hala, v ní lze zahlédnout vysloužilý vůz metra, kóje s atrapami fast foodů, kaváren, diskoték a obchodů.

MODERÁTOR: Jak vidíte, toto je naše aréna, právě v ní se už za okamžik sejdou všichni soutěžící. Výteční sportovci, modelky či herci se utkají s polymorbidními seniory, astmatiky a chronicky nemocnými s oslabenou imunitou. Ano, ti všichni se našeho klání rozhodli zúčastnit! Nezapomeňte sázet, na našich stránkách je celý přehled soutěžících. Miláčkem publika se podle průzkumů zdá být Jindra, cukrovkářka, kuřačka, samoživitelka a majitelka pouze jedné plíce, která během krize přišla o práci. Vítej mezi námi, Jindro!

JINDRA, zhruba 45 letá žena, zadýchaně vystoupá k MODERÁTOROVI.

MODERÁTOR: Tak co, Jindro, jak se cítíš?

Jindra, cukrovkářka, kuřačka, samoživitelka a majitelka pouze jedné plíce, která během krize přišla o práci. Vítej mezi námi, Jindro!

JINDRA, zhruba 45 letá žena, zadýchaně vystoupá k MODERÁTOROVI.

MODERÁTOR: Tak co, Jindro, jak se cítíš?

JINDRA: Tak to víš, Karle, jsem trochu nervózní, ale jsem šťastná, že jsem tady.

Zbytek si můžete přečíst v PesText zinu (s. 75–79): https://pestextfestival.hu/wp-content/uploads/2020/09/Pestext_Zine_2020.pdf

Anebo se můžete podívat na video: https://youtu.be/ReojQpsp6XA?t=11825

Hlásím se na Twitter údaji z Instagramu a chodí mi varovné e-maily o zneužitém účtu

Sedím v naší budapešťské kuchyni a popékám – chtěla jsem psát dál, ale vyrušila mě moje spolubydlící, slovenská prozaička, která se zeptala, proč je v kuchyni cítit plyn… já ale přesto sedím u trouby, dohlížím na svůj slaný závin a prosím otevřené okno, aby do místnosti pustilo aspoň trochu vzduchu, jinak začnu psát ještě větší kokotiny než teď.

Před víc než týdnem jsem odjela do Maďarska přes zavřenou hranici – s sebou negativní test (který jsem hned záhy polila čajem), dva zvací dopisy z minisztéria a Petőfiho muzea a možná ještě něco… občanku a pas, ano. Soubojem s takřka nepřemožitelnou okenní kličkou tedy začalo první moje ráno tady. Stála jsem na psacím stole a rumplovala oknem. Nejen, že jsem si zadělala na puchýř mezi prsty, ale ještě jsem při tom omylem kopla do hrnku s čajem, čímž jsem pošpinila doklad o svém zdraví, který po mně naštěstí už nikdo nechce. Mám výhled na pavlač, po níž obchází nervózní erdelteriér.

Dnes ráno se mi do erdelova štěkotu zdál obludný milostný sen o člověku, s nímž jsem nic neměla, nemám ani mít nebudu. Šel se mnou na návštěvu k přátelům, schoval se do rozkládací pohovky a pak zcela nepravděpodobně vylezl, což mě rozesmálo a já se probudila. Protože se mi ale nechtělo vstávat, prožila jsem si v dalším snu ještě obskurní románek s někým, s kým jsem něco měla, ale už mít nechci, a probudila se v rozpacích v podělanejch dvanáct. Když už jsem měla půl soboty v prdeli, začala jsem se nepravděpodobně učit maďarštinu, zašla do Humany, vyzkoušela si dirndl, pak se učila illativus, sublativus a allativus a začala péct.

Peču tu skoro každý večer, protože se nám rozpadla pánev. Taky poslouchám spoustu chilských písní, za jejichž sdílení by mi někteří uživatelé nahlásili profil. I proto je asi lépe, že pořád zaměňuju údaje Twitteru a Instagramu – než zadám kód, že jsem to skutečně já, všechny revoluční myšlenky mě stačí opustit.

Sen je vždycky politický

Zdál se mi sen, že pracuji dvanáct hodin denně, abych si mohla dovolit studium marxismu. Nakonec mě jistá stará osamělá žena vezme k sobě domů a nabídne mi byt a stravu.

Sen končí ve chvíli, kdy mě žena probudí o půl dvanácté luxováním a řekne, že jsem dostudovala, a že mi bylo lépe předtím.

Věci, které nepochopím

Ač jsem oba filmy několikrát viděla, stále se mi ve vzpomínkách pletou Radio Days od Woodyho Allena a Felliniho Amarcord.

Když píšu názvy děl a jména autorů, téměř vždy zaměňím pasáže, které se píší základním písmem a kurzívou.

Jsem-li déle v zahraničí, začnu psát “ň” i před samohláskou.

Chce se mi na záchod pokaždé, když jdu do knihovny, anebo když telefonuji s matkou.

Mé matce se chce na záchod pokaždé, když telefonuje s matkou.

Rozčilují mě místní názvy, které všem ostatním přijdou v pořádku (Čačak, Gardoš, Schöne Weide).

Kdykoliv se naučím něco z německého skloňování, zapomenu to, co už jsem uměla.

Vždycky všechno nechám na poslední chvíli a úzkosti si léčím tím, že píši tyto nepotřebné články.

Der Aufstrich

K zápiskům z Berlína mě nedonutí ani odbíjení zvonů z nedalekého etiopského kostela.
Přesto je slušnost vést si v cizině alespoň nějaké poznámky.

Po týdnu bohatého – a nerizikového – života mě dohnal můj vlastní imunodeficit. Došly mi síly a víc se teď zavrtávám do peřiny, kterou mi v březnu přivezl Vojtěch v kostkované plastové kabele. Nehodlám se své slabosti podvolit, a tak žiju dál, nasedám na různé linky U-Bahnu a S-Bahnu, chodím podél Sprévy a močím poblíž sochy Marxe a Engelse. Zhlédnu performanci na Alexanderplatzu, jde o kritiku e-shopů s oblečením, a hned nazítří zajdu do Humany, kde pořídím obří větrovku a padnoucí okopané konversky. S Hannou si vaříme velkolepou večeři, na Agathině parapetu si suším své v umyvadle přeprané boty, trochu žeru třešně, píšu disertaci a článek o chronické obstrukční poruše, skoro jsem napsala poluce, plic, ráno neopouštím sny, tudíž se nepotkávám s uklízečem z Beninu, zato jsem se v autobuse spřátelila s hudebníkem z Tanzánie.

V Hasenheide s Hankou sledujeme, kterak si vosa hloubí v zemi ďolík a hrabe nožkama jak pejsek, přisedne si k nám týpek, který vypráví česky pohádku o mouchách, a nakonec zjistíme, že umí cvrlikat a zná s Vojtěchem, který u něj přespal tu březnovou noc, kdy mi dovezl peřinu.

Zatímco jsem toto psala, vyrušil mě zvuk.

Našla jsem za naším domem satyra, který se dvěma vílami tančil až do svítání, chytal mě za ruce a říkal: “You are Alžběta. You are from the Czech Republic.” Já si pak ale omylem lehla do piva, a satyr se odvrátil a vyblil do záhonu.

Jsou tři čtvrti na pět. Kdosi nás cestou zpátky sledoval v zašedlém úsvitu špehýrkou ubytovny.

Ne každá dívka má čas pěstovat koníčky – když je někdo vyfluslej z práce, těžko přijde domů a začne ještě hrát na flétnu.