Zvany

Nastavila jsem si budík na osmou nebo sedmou, vstala v šest, řekla si, že je čas a ještě si zdřímnu, no, a v 8:45 jako když najdu. Rychlá sprcha, rychlý výběr oblečení, které ale skoro hned po vstupu do cizího bytu shodím – oblečení je přežitek a je k ničemu, když se 4 hodiny fotíte nahý ve vaně nebo na podlaze nebo nevimkde.

V útrobách Braníka smažené olomoucké tvarůžky, pak rychlý násed na kolo, zběsilá jízda, malinovka, drobný déšť, další zběsilý úprk a spánek.

Stala se mi ale v mezidobí krásná věc – poté, co jsem týden prakticky propila a prokouřila na absurdních štacích (prázdniny, tak co) jsem si v rychlosti típla cígo před náskokem do tramvaje, to bylo v Praze. Samozřejmě jsem si to čvaňháro nechala s tím, že si ho dokouřím pak, vždyť by to byla škoda. Tak jsem pak v noci vylezla na balkon (kdosi mezitím v tramvaji ukazoval na příkop pod námi a říkal, jak se tam jednou bude krásně koukat na moře), na balkon, no, a odpálila si ten zbytek. A fuj, to bylo tak hnusný, že jsem cítila všechen ten dehet a všechno, udělalo se mi blbě natolik, že jsem konečně přestala bažit po cigárech a teď už slavné asi tři čtyři, vlastně spíš tři nebo dva, dny nekouřím a nějak si nedovedu představit, že ještě kdy budu. Již mám dosti.

Posledních pár dní jsem se snažila co nejvíc spát, k čemuž mě netřeba přemlouvat. A zdály se mi krásné sny – o křečcích, o různých lidech, kteří zjevně neexistují, ale já s nimi zažívám různé milostné hrátky (např. s nějakou italskou šlechtičnou v kulisách zasluněného Říma a tak) – což bylo rozhodně zdravější než můj životastyl posledního tejdne, takže hodlám znovu nahradit divočení za spánek a bylinné čaje, jak činím ostatně většinu času. Akorát nevim, proč skoro vždycky, když najedu na maniakální vlnu, mám pak potřebu si sem o tom pak napsat, pročež se zdá, že nedělám skoro nic jinýho. Teď mě ale čeká útlum, máta, zdravá strava, cvičení, práce, askeze a taky vyvolaný filmy s mejma fotkama z vany. Čusssssss.

Letní prázdniny právě začínají

(ruská verze zde)

Přesto mží. Zjištění, že jsem, všem výhružkám navzdory, nedostala sardel, oslavím procházkou se spolužáky. 

Zastavujeme se před honosnou budovou nedaleko školy. V levé ruce držím květinu, kterou jsem pro samé rozrušení zapomněla dát své učitelce. Do druhé ruky mi jakýsi kolemjdoucí vsunuje láhev s rozkazem, ať slavím.

Hodím tedy láhev za plot  a k mému překvapení následuje výbuch. Odevšud vyběhnou vojáci a policisté. Dáme se na útěk. Upustím květinu. Všichni se rozutečeme do různých stran.

Vbíhám do podchodu a zaslechnu, jak se dva lidé baví o útoku na -skou ambasádu.
Proběhl prý zrovna v den, kdy do země přijela -ská delegace. Údajně nejde o náhodu.

Za podchodem mě zastaví čtyři policisté. Zkoumají obsah mé tašky.

Vypovím, že naše generace to nemá lehké, protože doba je hrozná. Máme to těžší než ti před námi, a ani ti to neměli lehké.
Světlovlasá policistka uznale přikývne a poté mě propustí, aniž by mi očichala ruce.

Uvědomím si, že jsem spáchala závažný trestný čin, neboť jsem netušila, že podaná lahev byla zápalná, a že budova byla velvyslanectví. Vzpomenu, jak jsem se předloni dopustila téhož před ministerstvem vnitra a rozhodnu se utéct z domova.

Dojedu na vzdálené sídliště, jež před lety vyrostlo na bažinách. Procházím po rozpálených chodnících.  Postavím se na vyvýšenou terasu a shlédnu.

Pode mnou policisté a vojáci. V rukou drží samopaly, granáty a muškety.  Míří na jedno z oken panelových domů, kde se podle nich ukrývá pachatel. 

Vyjímám z tašky vysvědčení a tužku s úmyslem je nakreslit. Jakmile se hrot dotkne papíru, zamíří všechny zbraně na mé čelo. Bylo mi sedmnáct let.

Bromelain

Sežehlý hrudník,
krmivo pro papeže.
“Tady máš prut” – “Dík” –
– “A tady propad vleže.”

“Táhněte domů,
přijeli fízli.” –
– “Dej vědět” – “Komu?” –
– “Ty hrany stěn jsou řízlý.” –

– “Nevejdu se už nikam,
a už vůbec do těch lajn.”
– “Jé, promiň že ti vykám,

du bist so schön, so klein,
když ananas svlíkám
a saju z něho bromelain.”

To nic, jenom jsi tu nebyla, když jsem to potřeboval

Jeden večírek vystřídal druhý, mám rozstřílený hrudník jako už mnohokrát – cigarety, city, noční tramvaje, hluk, policie, ticho. Olga kupuje ve večerce piva, jedno, zteplalé, jí ale sletí na zem a začne stříkat po celém krámě. Vykopne ho ven, s jekotem ujistí prodavače, že tu plechovku zaplatí, pivo letí na chodník někde před Dům U Bezděků, a po trolejích mezitím projíždí kropicí vůz. Hned v závěsu pak policejní hlídka, která rozpustí náš sedánek o pár kytarách a mnoha hlučných lidech.

Sedáme si proto na obrubník do boční uličky, sekuriťáci akorát vylezou na cígo, ječíme na ně ohleduplně, jestli jim nevadíme, ozve se jen nezřetelné “… šumák …” a my jedeme dál, zadky podložený Revuií Prostor a Plavem, grantovými žádostmi, smlouvami, to aby nás prdel nemohla zábst. I tak jí to nehrozí, je vlahý večer, jímž projíždějí antony a jiné policejní vozy.

Ostatní jsou moudří a zdrhnou včas domů, zůstanou jen dva. A že zrovna tihle dva, co. Jdeme k Sudu, já si jen odskočím, on si dá panáka, což nechápu, nebrali karty, a on má v ruce několik tisícovek, který mu vypliv zlodějský bankomat, chudákovi, na Lazarské už vidím, že mi jede slibná série tramvají, na jejímž chvostu bude i ta má, tou se dohrabu až na konečnou. “Já bych tě ještě na něco pozval”, ozve se, objetí, z nějž se k nelibosti druhého vymaním a, slovy Anči, když se učila řídit auto svého otce, jedu do píči.

V noční tramvaji mi těsně před konečnou přistane něco v klíně. Chlápek, který sedí na druhé straně vagónu, po mně laskavě pohodil své telefonní číslo na papírku. Položím ho do spárů mezi sedačkou a stěnou tramvaje, chlápek se kolem mně na konečný motá, a já se namotám k mladíkovi, který musí být o dost mladší než já, jdeme společně celou cestu, on zapadne do vedlejšího vchodu a já, s klíčema v ruce, rychle vbíhám do toho svého. Opodál svítí fízlárna, z níž se tentokrát policajti ani neobtěžovali vyjít, protože už neplatí noční klid ani povinnost nosit respirátor na veřejnosti, tak co by koukali, jestli se ženy, které před jejich ouřadem vystupují, dostaly v pořádku domů.

Václav Hravě

Je pozdní večer, mám zamaštěnou pleť, v záložkách otevřené básně Stephana Rolla, zítra mě zas čeká věcí… Bolí mě údy, protože jsem zase začala víc cvičit, sleduju svůj odraz v zrcadle a říkám si, k čemu jsou mi vlasy, jsem ve stavu, kdy bych si je klidně ostříhala. Přeplachovala jsem je ale před pár dny výluhem z levandulí, a byla by škoda je o takové radosti připravit. Ničím se neprovinily.

Václav Hrabě je pro řadu lidí formativním básníkem a dnes by býval oslavil jednaosmdesátiny. Tím, že zemřel v nedožitých pětadvaceti letech, se můžeme jen domýšlet, co by napsal dál. Tak jako si to můžeme říkat u Wolkera anebo Ortena. Zkazili by se, nebo by napsali spoustu skvělých děl – anebo aspoň jedno, ono kolikrát jedno stačí. Vzpomenu si na ně, když v Brně procházím kolem busty Roberta Musila v Jaselské, nebo kýho šlaka je to ulice. Robert Musil vydal Zmatky Chovance Törlesse v šestadvaceti, a je to výjimečná kniha. Kdyby ale nežil dál, Muž bez vlastností by nikdy nevzniknul. A kdyby nevzniknul Muž bez vlastností, museli bychom si ho vymyslet.

Ráno mi řek’, když hledal svůj uššmudlaný svetr:
Není to legrace na nebi noc co noc.
Namísto růže v klopě mít přesný dozimetr.
Koho se dovolᚠna nebi o pomoc?
Už na mě nečekej! A kup si někde rum!
Zítra si nad palmami přijde
pro mne stroncium!

(Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku [úryvek]. In: Horečka. Labyrint, 1994)