Back to Ideas 2

Druhé minutové video z cyklu Back to Ideas nese název Příroda má paměť. Namluvený komentář pochází z delšího prozaického celku, který zatím nebyl zveřejněn.

Notre Dame de Cicatrice

Sur la face de cette vieille reine de nos cathédrales, à côté d’une ride on trouve toujours une cicatrice. Tempus edax, homo edacior. Ce que je traduirais volontiers ainsi : le temps est aveugle, l’homme est stupide.

Back to Ideas

Několik let jsem žila v zajetí cizích myšlenek. Utvrdila jsem sebe samu v tom, že nemám co říct.

Situace se nezměnila – stále nemám co říct.

Ale to neznamená, že nemohu mluvit. Zde video Back to Ideas.

Mechanicky kotveno

V pondělí ráno mě na peróně osloví zhruba padesátiletý muž, který pojede z Prahy do Vídně a bude se dotazovat, kde je vlak.

Délka rozhovoru bude úměrná zpoždění vlaku – zeptá se mě na zbrojovky, na vlastníka tohoto nádraží, na hospodářskou soutěž v této zemi. Odpovím podle pravdy a ve vlaku se budu bát příchodu ozbrojených sil a zatykače – neboť toto jsme si nedomluvili, milá slečno, nejen, že nesouhlasíte s tím, co se tu děje, ale ještě navíc jste v zahraničních stycích zcela pitomá a tím pádem sobě i nám nebezpečná.

Zeptám se muže, zda je z Vídně a odpoví mi, že je z Londýna, podle přízvuku však nezní jako rodilý Brit. Vlak přijede s drobným zpožděním a muž mne poučí: „Pět minut zpoždění. To je v této zemi pořádku. V Londýně by neprošla ani minuta…“

Tím se usvědčí z toho, že není Brit, ostatně nic takového ani tvrdit nebude, ale přesto… Pane, žila jsem v Británii a zažila jsem, jak nás autobusy oné rádoby veřejné dopravy na zastávce objížděly, ačkoliv měly zastavit, zažila jsem bivakování na Lime Street Station v Liverpoolu při čekání na vlak do Londýna. Můj otec, který tam žije dodnes, vypráví o tom, jak se tamější vlakové spoje ruší a lidé žijící na okrajích se ani nemohou dostat do práce. V lepším případě mění, v horším případě ztrácí, zaměstnání – chcete mi, milý pane, ještě k tomu dodat, že se málo snaží, a že pokud se jim to nelíbí, mají se přestěhovat? A že pokud nemají auto, musí očekávat, že jednou holt ta doba, kdy je stát nikam nedopraví, přijde, protože – copak je stát nějaká charita? Vy mi tu tvrdíte, že jste se živil obchodem se zbraněmi. Co kdybyste najednou musel začít pracovat jako zdravotní bratr, protože do nemocnice to je blíže než do zbrojovky a protože kvůli lékům nemůžete řídit auto? Chcete mi tvrdit, že změnit práci je přeci úplně lehké? Nechcete? A že jste neřekl ani nic z předchozího? Tak vidíte, ale mnozí jiní by to jistě řekli. Uznávám, že bývám často nesnesitelná.

Život ale není spravedlivý a doba, v níž žijeme, to denně dokazuje. Před usnutím se držíme za ruce a sufrujeme po starém pornu; „Vy jste zažili ještě jinou dobu… kdy jste se vůbec dozvěděli, že pohlavní styk může člověka pomalu zabít? Věřím, že v sedmdesátých letech byly dobré grupáče třeba někde ve Švédsku. Těch bych se klidně účastnila. Ale to, co vidím dnes, to je za málo požitku hodně rizika. My už to máme celé jinak… možná máme léčbu na některé ze smrtí, na které vy jste ještě umírali, ale to neznamená, že o dodávku léků nemůžeme přijít… a co nám pak kdo řekne?“ Že jsme si sami zavinili nedostatek léků – bude to říkat ten muž, kterého zítra potkám na nádraží a který zde už nedopatřením sehrává větší úlohu, než by měl? Přijde-li odstávka léků, stane se tento člověk proti své vůli zdravotním bratrem?

Vlak nabere během cesty půlhodinové zpoždění. Dívka, která vedle mě bude sedět, pracuje na počítači s jakýmsi programem, v němž se objevují nápisy jako mechanicky kotvenoanebo Obsazeno na pozednici a kotveno.

Vystoupím. V přecpaném autobusu, který pasažéry převáží z dočasného nádraží ke starému (podobný jev jsem zažila jen v Bělehradě a netušila, že Brno bude tak brzy následovat) mne jakási žena nedopatřením udeří do dělohy theorbou. Dozvím se, ruku položenou na břiše, že se tomu nástroji říká také basová loutna, zatímco trpělivě vyčkávám rozevření dveří.

A vybaví se mi jedna z posledních vět, kterou ještě před odjezdem zaslechnu v pražském metru – studenti prodávají dárkové charitativní předměty ve vestibulu. Jejich volání porozumím zhruba takto: „Přispějte na dvacetileté ptáky!“ — Je pravda, že ptactvo je třeba chránit a obdivovat, obzvlášť, vydrží-li to s lidmi po celá dvě desetiletí bez úhony. Zpětně si ale budu nucena uvědomit, že tato sbírka slouží jiným účelům.

Praha – Brno

Třetí ozvěna


(1)

Do nějaké míry jsme
začali vnímat obličeje

Do nějaké míry jsme se
stali součástí hranic mezi
oprávnitelným a ne

Žirafy neměly na srsti vzorce
mečely jen když se jim přes plot
házela naplochlá slova na žraní

Mlaskaly a žvýkaly
to podle povahy

A podle představ už
naše těla měla být
dávno někde jinde

(2)

Stali jsme se dvěma suchými plasty
jimiž je možné
zakládat slovník příčin

ale to musí být vopravdický příčiny jako normální
proč to někdy jde a někdy
ne vždyť to co tu popisujem to není
permanentní stav vždyť
většinu času děláme
něco jinýho tys mě napadla a když už nic jinýho
seš aspoň vtipná

Nemá smysl to hledat
vždyť jsme to neřekli v tomto světě

(- přijdeš?
– ne

zaznělo a nikdo netušil
odkud a kým
to celé bylo

a nikdo netušil
kdo to netušil
a nikdo netušil
kdo netušil
kdo to netušil
něco říct to je ta
kauzalita které jsme schopni
víc nejsme schopni
míň jo)

(3)

Schoulili jsme se
do našich třetích ozvěn
daleko od sebe

(cos tam ztratil?
– soudnost)

Upíjím banánový nektar zatímco
za plexisklem pozoruji zakřivená
těla v bazénu
A naše ozvěny
i když se překrývají
jsou od sebe odděleny čárkou a časem

Metro nejelo
šli jsme to pěšky tunelem
každý z jiného
konce trasy

Už ani nevím
jestli jsme se potkali a pokud
zda to bylo na přestupní
přesně v půlce nebo ještě úplně jinde
na zastávce Nagorny Karabach

A přestože si nic nepamatuji
trpím jistotou vzpomínky ve které
prostrkuješ ruku za oranžové trubky které jak
koi kapři občas proplují tunelem

A přestože si to nepamatuji
vím že pak za břichy ryb poškrábeš zeď
a tou samou rukou
špinavou od nánosů neustálých přesunů se
otřeš o žlutý šusťák strachu

březen 2015