Do you have love for human kind

V Rötthenbachu se náhle otočím. Štěká za mnou hejno dívek – měly zjevně poslední den školy před začátkem prázdnin. Obdivně se zaposlouchám do těch zvuků. Znějí skutečně jako štěňata. U-Bahn odtud vyjíždí jen jedním směrem, Rötthenbach je konečná, přišla jsem na zastávku ze Steinu, z budovy, jejíž okna mají v každém patře jinou barvu.

A Norimberkem se táhnul růženín…

Jinak si nedovedu vysvětlit tu nachově zbarvenou oblohu, která mě provázela při druhé návštěvě Waschsalonu. V ruce neoprávněně vynesená kabela nacpaná špínaprádlem, pod nohama štěrk na rozbředlém snížku, který pomalu stékal do kanálů. Kráčím přes Wöhrder Wiese a nad hlavou mi proletí hejno kachen a čejek. Chci si je vyfotit, ale to bych musela položit tašku do toho sajrajtu, sundat si rukavici, celý to nastavit, hejno by mezitím ulítlo někam pryč, a já bych snad konečně pochopila, proč že se ta kabela vlastně nemá vynášet z budovy.

V prádelně jsem byla sama, sledovala otáčející se bubny pračky a sušičky, až nakonec vešli tři chlapci a šinuli si to rovnou k sušičce. Ale to už jsem měla padla, skončil mi sanitární den.

Ve Fürthu jsme si dali večeři s Pauline a s Leonhardem. Bála jsem se, že to bude oficiální večeře s nějakými páprdy z PEN klubu, takže jsem přinesla víno a bonboniéru z Normy a snažila se tvářit vážně. Hned zkraje mi Leo oznámil, že budeme večeřet u něj doma, v komplexu sociálního bydlení, a hned nato zjistil, že si ve svém sociálním bytě zabouchnul klíče, takže jsme chodili nahoru dolů a sháněli náhradní sadu po sousedech. Pauline, která se mezitím ztratila a došla až někam na střechu, pak donesla zeleninu různých tvarů a velikostí ze Solawi. Krájeli jsme mrkve, brambory, červenou řepu, fenykl, zázvor, a povídali si o ultras, Oswaldu Spenglerovi, o narcismu, o tom, jak všechno má dvě strany, nebo naopak žádnou, probírali jsme, co píšeme a jak nám to jde. Nakonec otevře Leo bonboniéru.
“Ale není veganská!” vykřiknu.
“To nevadí, když jde o sladkosti, tak na to kašlu.”
Potom hodnotíme, která pralinka chutná nejlépe.

Vystoupím z U-Bahnu na Lorenzkirche, je noc, ale příjemně teplý vzduch. V kostele zjevně nejsem sama – kdosi ve vedlejší místnosti zakašlal, a tím mě uspal.

sedím doma je mi smutno

nikdy se nemiluj s cizí marží
nikdy se nezhul koncem února
a když už jo tak radši zalži
nikdy si neber exekutora

strach ti to vrátí na předplatném
k večeři si dej mrtvici
jen ať ji nezaspíš – nehul fakt ne

koukej ty hlušci a brtníci
nikdy je nedávej pod cenou

hele mám ruku – a zpocenou

zeptej se někoho
co je to triáž
až budeš vědět
spal se a vyraž

/Norimberk/

Trommelwirbel

Bydlím v podkrovní komůrce jakéhosi kostela.

Na stromě se večer co večer slétávají vrány a krákají. Sleduji je ze svého okénka. Když vykouknu o trochu víc, zahlédnu taky věže svatého Vavřince.

Žít v odsvěceném kostele má svoje výhody. Třeba – všude pode mnou jsou kanceláře, v nichž lidé pracují. Nebo – bydlím přímo v srdci Norimberka. A taky – muži a ženy tu mají oddělené sprchy. A protože tu nikdo moc nebývá, nechávám si v dámské sprše vlastní mýdlo, a někdy přes chodbu přebíhám jen v ručníku. Zvykla jsem si na samotu, z níž mne někdo vytrhne jen občas – tuhle to byl zájezd Makedonců, dnes večer zas nějaký mládenček, který si k večeři připravil dvě pizzy z mraženého polotovaru. Bývala bych mu nabídla ze svého rizota, mám toho jak pro regiment, jenže už si předehřál troubu, a mně se nechtělo s nikým mluvit.

Nad ránem obvykle sněží, odbíjejí zvony, uklízečka šůruje a ptá se, jestli nepotřebuji čisté ručníky. Byl to snad stud, který mi nedovolil zmínit, že vlastně nevím, jak se v takovém odsvěceném kostele pere. Vlněné svetry si nechávám vyvětrat a zbavuji je tím zápachu, zbytek garderóby nemá to štěstí a pozvolna hnije. Proto jsme se s Danielem po týdnu vydali do Waschsalonu na Bayreutherstraße. Špinavé prádlo jsem nacpala do vínové plastové kabely, která spadá pod vybavení mého pokoje, a na níž je jasně napsáno, že ji nesmím z budovy vynášet. Daniel mě i s kabelou odvezl autem, ale musel narychlo odjet.

Vnitřek Waschsalonu má připomínat sedmdesátá léta. Retro stěny, retro gauč, retro plastové křeslo ve tvaru vajíčka. Je to samooblužná prádelna, a tak si, slovy Mekyho Žbirky, skúsim pomôcť sám. Jakási žena, Corinne, taky tam pere, se mě po chvíli ujme. Pračky a sušičky nesou jména po různých osobnostech, ta jsem ale, ve strachu, že má ponožka zablokuje buben, moc nevnímala. Nějaký Korejec je pro google recenzi všechna vyfotil, takže už vím, že jsem svoje prádlo svěřila babi Piepenbrinkové, aby mi je následně vysušila Uschi Obermeier.

“Víte, kdo je to Uschi Obermeier?” ptá se mě Corinne.
“Ne,” odvětím.
“Na to jste moc mladá.”
“Spíš jsem moc cizinka.”
“A jaká je vaše rodná řeč?”
“Čeština.”
“Já se učila pět semestrů česky. Neumím skoro nic,” pokračuje. Potom mi na papírek napíše svoje telefonní číslo, ať se jí ozvu, kdybych chtěla zajít na kávu, má prý kamarádku Dagmar, a Dagmar má ještě kočku. Sleduju ji, jak vytahuje své prádlo z Johna Waynea, zahlaholí česky nashle a zmizí.

Chci tedy zapnout Uschi Obermeier, ač netuším, kdo to je, když vtom mě za loket popadne jiná žena. O dost starší a menší než ta předchozí, v oranžové prošívané bundě, s šedým, vysoce posazeným kulichem, který se jí při každém pohybu kinklá do všech stran. Občas, když tu s někým mluvím, nedovedu určit, zda je bavorský přízvuk až tak podivný, anebo zda na sebe s tou osobou hulákáme slovanskými přízvuky, ve kterých nezvládáme rozklíčovat jednotlivá slova.

“Pardon, ale já vám vážně nerozumím.”
“Ale rozumíš. Tak jak se to dělá?”

Vysvětlím jí, že si musí zvolit teplotu, a když mě opraví, že se neříká wahlen, ale wählen, řeknu si, že bavorskej přízvuk je teda asi fakt divnej, protože cizinka by mě přece neopravovala. Pak spolu jdeme zaplatit jedno euro za její sušičku. Vytáhne spoustu drobných, rozprostře si je po dlani, a já je pod jejím dohledem hážu do přístroje. “Musím tam hodit pět krát dvacet centů,” vysvětluju a vyzobávám dvaceticentovky z její ruky.
“To je ale euro deset, ne?”

Poté do sušičky nacpeme obří fialovou deku a odstartujeme proces sušení. Sama si svou Uschi Obermeier zapnu až poté, co obsloužím tuto dámu.

Ta se mezitím posadí a prohlíží si mě. Ptá se, odkud jsem, kolik je mi let a co tu dělám. Ne, takhle se neptá. Položí jen dotaz – a kdo jsi ty?
Na oplátku mi pak vypráví o sobě. Není Němka, ale, jak tvrdí, Jugoslávka, hovoří jugoslávsky, pochází z Bělehradu, je jí 80, přišla do Německa v roce 64. “To už je let, co? Měla jsem tam muže, velký dům, ale on ho nebyl schopnej splácet, tři patra, rozvedli jsme se, a ha!, teď mám v Norimberku vlastní byt, a on už je dávno pod kytičkama. Ten jsem si koupila. Ale důchod mám nízkej. 550 euro. V Jugoslávii nejsou eura, ale dináry.”
“Já vím, nějaké budu mít možná v peněžece, vydržte, ukážu vám je… ne, počkejte, já je asi už vyndala, tohle jsou forinty.”
“Forinty? Můj druhý manžel byl Maďar!”
“Tak vidíte.”
“A jsi vdaná?”
“Nejsem.”
“Hm. Vdát se, to není těžký. Ale najít správnýho muže, to jo. Jak dlouho že se to má sušit?”
“Ještě chvilku.”
“A nechceš v Německu zůstat? Najdi si tu nějakýho přítele, pak tu zůstaneš snadno.”
“Takhle jste to udělala vy v roce 64?”
“A pak jsem tu pracovala. Jako zdravotní sestra. Na klinice. Mnoho let. A teď mám stejně nízkej důchod. Ale i v Bělehradě je teď draze.”
“Všude je. Ale musíme přece nějak žít.”
“Přesně tak. Už to dosušilo?”
“Jo.”
“Já mám doma i vlastní pračku. Jenže ta deka je moc velká, ta by se mi tam nevešla. Pomůžeš mi ji složit?”
Skládáme tu obří fialovou deku, je prohřátá ze sušičky.
“Ta je ještě z Jugoslávie.”
A vážně. Dotýkám se jejích vláken a cítím rozpálený bulvár Mihajla Pupina, Kalemegdan, Východní bránu a Novo groblje.
Žena mi poděkuje za pomoc, a hned jak se za ní zavřou automatické dveře, dosuší i Uschi Obermeier. Moje prádlo je nevím proč zavlhlé, není cítit Balkánem, ale jen rozbředlou Prahou, z nějž jsem jej přivezla. Ale ne zas tak, abych ho nemohla nacpat do vínové kabely, jejíž uši se mi zarývají do dlaně, když vycházím z prádeln. Jugoslávka se ještě kolébá na protějším chodníku, zatím teprv míří ke svému domovu, já v U-Bahnu omylem nastoupím na opačný směr a pak se vracím, nakonec vystoupím před svatým Vavřincem, nějaký muž tam hraje na Syrinx, chci mu hodit drobné, ale vedle nohy má místo čepice jen umolousaný starý kondom.