6. 3. 2015

já mám i dneska z toho teplotu zejtra už ji mít nebudu třetí a čtvrtý žebro mám nalomený nejvíc to bolí při kejchání a taky když člověk tlačí na záchodě tlačí na záchodě haló no slyšíš mě já mám teď práci že jsem se vrátil do montérek a běhám po střechách
(u sv. antoníčka)

Moje externí duše je ve výrobě. Sedím ve skladu s vysokými stropy, přes noc mu narostlo několik oken. Šéf razítkuje toaleťáky, protože Iveta je prý krade, a Ivetu on nemá rád, podědil ji i s krámem, a co teď s Ivetou, razítkuje toaleťáky, že jí bude blbý vzít si je domů razítkovaný, na jejich krajích akorát tak černý šmouhy.
Moje externí duše je ve výrobě. Už se mi ale na patro lepí ta pochybná sladkost, tapetuje moji ústní dutinu a protíná ten strach, který tam obvykle bývá.
(fpráci)

Svůj volnej pracovní a školní den (definovanej chřipkou; škola mimochodem zatáhlá, ne že by bejvala odpadla) jsem prochlastala, od dvou odpoledne do sedmi do večera, pak jsem se rozloučila, usnula a spala až do rána. Došlo mi, že nemá smysl brát si eště kdy v životě něco jako volno a že nemá smysl zatahovat něco jako školu, když s tím takhle zacházím, omylem shazuju podtácky u Antoníčka a zas tak moc se nenasměju, a už vůbec nejsem odpočatá, ale pomoh mi nakonec ten dlouhej lehce opilej spánek, a den nato zase rutina, práceškolapráce, ale v práci po škole už jenom chvíli, utekla jsem do hospody, řešila se literatura, a pak do další hospody, kde se vlastně taky řešila, a pak že eště do další, a já že jo, a najednou zničehonic, po několika měsících, jsem začla brečet. Netrvalo to dlouho, ale pomohlo mi to.  “S pláčem to máš jako s orgasmem, to prostě nevymyslíš,” řikali mi ostatní, a já říkala, tyvole, já chci ale tak moc brečet, to neni možný, že by to nešlo. Nevim, co se nakonec stalo, ale nakonec fakt pláč. Teda houby nakonec. Utřela jsem si voči, vodvedle jsem slyšela anglisty a Angličany, úplně jsem zapomněla, že už je čtvrtek, a šli jsme ještě do jedný, kde někdo típal cigára do panáků a my pak za trest nedostali poslední objednávku, už nebudu pít. Budu radši brečet, protože nakonec, když to přejde, tak nevim jak vy, ale já se nakonec usměju.

3. 11. 2013

Voni si myslej, že neexistuju.

muž šedý vlasy se žlutým povlakem
mazu
provlhlý klouby a na límci lupy
utop se
koťátko
bez provazu
muž šedý vlasy se žlutým povlakem
bebíčka z
mrazu
muž šedý vlasy se žlutým povlakem
vrásky se šířej poplachem
bez nárazu

muž šedý vlasy se žlutým povlakem
na zádech nápis TEKNO ONE
muž šedý vlasy se žlutým povlakem
možná to mělo být TAKE NOONE
muž šedý vlasy se žlutým povlakem
klouby mu vržou tabákem
noc zase mele zobákem
a kolem němčina

muž šedý vlasy se žlutým povlakem
proč seš tak nečinná?
protože na nás kouká
muž žlutý zuby se šedým povlakem
takhle prej něco snad začíná
takhle prej něco snad začíná

sonet 2015

Dvě feny oblízly své fleky na děloze.
Přece už taky chtějí spát.
(Zbyl modrý sál a touha dorůstat,
a vprostřed kloubů krása z pertinence.)

Svalí se spolu. Sper ty věnce.
Pamatují si to, co mléko.
Zapomněly už to, co lasice.
Čumáky pod lampou tajně svléknout.
S nocí se pohladit. Nad ránem hlásit se.

Pardon, ne zcela, neslyším váš parfém.
Slyším jen pájky. A mezi nimi pár fen,
vždyť z hrdel plivou už jenom své myomy.

S nocí se pohladí.
A ztratí my o my.

2015