U nás už se nehádáme kdo má větší pole lán

Zasaď do hlíny vidličku a vyrostou ti hrábě.

Jedině takto lze poznat úrodnou oblast, zemi hojnosti, o níž nestojíme, místnost, v níž lékař zasouvá hlavici ultrazvuku do ženských útrob a vyjímá ji zakrvavenou obdobně, jako vyjímal zrcátko pár chvil předtím.

Draho vyjde takové zrcátko a večer není na zaplacení; je mi 27 let, ovládám několik jazyků a podle statistik jsem osobou ohroženou bezdomovectvím. Když rumunská básnířka v sále zakříčí: „U toho citátu chybí překlad! Umí tu někdo francouzsky?“, vyběhnu k ní jako lékař ke spontánnímu porodu a zeptám se jí rumunsky, zda to chce do angličtiny nebo do češtiny.

Poděkuje mi a na konci večera si ke mně přisedne. Rozdělí se se mnou o svou krmi, grilovanou zeleninu a hermelín, část kuřete ještě přihodí její překladatelka, která má potíže s trávením (bătrâneţe). Mezitím mne odchytí jakýsi muž a pošle mě do kuchyně překládat pro kuchaře názvy rumunských pokrmů. Nepřijdu si už vůbec jako ve vlastní zemi. Platí mi tu naturáliemi, tedy alespoň něčím, rumunská básnířka odjíždí do Košic a já jdu pěšky spát na molitan ve svém pokoji pro služku, který obývám už celé dva dny.

12. 6. 2019, 13:39, 99 %

Pro účely života není třeba využívat berlí,
rozprostírá-li se na ploše otevřeného okna pohled na břízu a korporát. 

Sledujme nyní oblohu: připomíná stále méně les,
a stále více šicí stroj. Vedle pohleďme, jak trolejbus vadně odbočil,
a namísto u hřbitova končí ve zcela jiném kamení.

Připusťme si, že v tom věčném útěku od narození stále chybujeme.

Plodíme děti, fetujeme
a dožíváme se dlouhověkosti, jíž nejsme s to zabránit.

Vyplývá z toho jediné zjištění: nic jako chudoba už není.

Tento výlet vám nedoporučuji. Je příliš do kopce.

20. 6. 2019, 15:11, 89 %

Odkudsi ze zábran kape utajená krev. Bytost klíčí na záchodové míse,
svrchu na ni vytékají splašky, za uchem gerberu a ještě k tomu chlastá –
– jedině tak si prý udělá pohodlí.

Okolo půlnoci otevírá okno světlíku. Namísto promluvy však
vykoná smrt při pádu do uschlých slunečnic.

Nazítří se dostaví detektivové a ohledávají tělo.

Hlaváčku, sledujte… po vaší pravé Osvětimi vidíte, že tělo mohlo dopadnout i do měkkého.

– Ovšem nestalo se tak, pane inspektore Trachto. Proč?

– Hlaváčku, nemyslete, já si taky všim těch nacistů a netvrdím, že by
měli dostat prostor. Ale co my s nimi teď, když už tu byli i v původním znění
?

Prokousat ucho škvorem

Deník květen až červen. Kráceno a cenzurováno pro potřeby čítanky.

11. 5. 2019
Ano, včerejšek byl
a) dnem otevřených dveří do pekla, do nějž jsem nedopatřením nakoukla
b) důkazem toho, že se duben jakožto nejkrutější měsíc přesouvá na květen
c) obecně asi nejhorší den tohoto roku – věřím, že už horší nebude

12. 5. 2019
V noci sen o nějakých teroristech, kteří chtějí útočit na školu, jeden z teroristů avšak má v té škole milou, vidím už jen praskající okenní tabulky, krev, střepy, probudím se ve chvíli, kdy se pohledy těch milenců střetnou. Kolem desáté jdu do práce předat kasy, potom znovu do NTK.

16. 5. 2019
Mám 827 slov z 2000, je mi stále zle, ráno jsem vstávala asi 3 hodiny, poté jsem se skoro poblila z toho, jaký mám bordel v bytě, takže jsem začala vytírat a prát, teď vdechuji výpary čisticího prostředku a musím uznat, že je mi líp. Za několik dílů Přátel jsem to tu stačila poměrně zvelebit.

18. 5. 2019
Po poledním jdu po Jiřáku v nevhodném oblečení, v noci byla moc zima a potom bylo zase moc vedro. Doma mám krámy ze stěhování. Vezmu epilátor a po chvíli mi krvácí levé podpaždí, zatímco na levém lýtku mám červené tečky. Paráda. Bravo.

19. 5. 2019
Říkala jsem mu, a to je pravda, že když jsem naposledy přijela z Brna, myslela jsem v tu noc na sebevraždu a nemohla dýchat, jakási zlá předtucha, chtěla jsem se schoulit do klubka, jenže se mi nenatáhla páteř.

25. 5. 2019
Brzy ráno, kolem čtvrté (spát jsem šla ve dvě) sleduji malé bílé štěně na Via Farini, poté jedu na letiště, po cestě potkám ještě jednoho kolumbijského badatele s jeho litevskou kamarádkou [Ramoňou?], postarší paní, která byla sama na pouti. Při čekání na autobus nás pro drobné obchází tlustý Rumun, hovoří spatlanou italštinou, kterou po chvíli opustí a hlesne jen: „Mi-e foame.“

Na letiště dorazím kolem šesté, je ale zavřené z bezpečnostních důvodů, dvě hodiny musíme čekat, dokud se vše neuklidní, v letadle za poslechu albánských rozhovorů usínám a budím se těsně před příletem.

Mám tedy za sebou svoji první konferenci, která dopadla nad očekávání dobře, třebaže mému tématu nikdo nerozumí.

4. 6. 2019
Nebudu tu navždy. Ale to nevadí.

Ve snu jsem jela double deckerem Budapeští. Náhle měl přistoupit jakýsi muž s naprosto zhnisalou rukou, kterou měl omotanou nažloutlou gázou. Nesl si jakýsi kožený kufr anebo školní brašnu. Místo obličeje měl strašně tmavou, skoro seškvařenou ptačí hlavu s podivně ohnutým zobáčiskem. Jakmile ho všichni pasažéři včetně mě zahlédli, začali z autobusu vystupovat. Řidič mu ale ujel a ten zdeformovaný muž tak šel s celým špalírem pasažérům pěšky někam kdovíkam, snad k Oktogonu.

Na Bytostech od Agnes Vardy se lidé smějí věcem, které nejsou komické. A já se ptám proč. Celý sál se bezděčně propadá do samotného snímku, ze sálu to ale pochopí kolik, možná deset lidí? Jedna z postav, zlá a protivná, se dokonce zhmotní kdesi na sedadle u promítaček. Kdo píše tento scénář?

Moje pracovní náplň

17 mnichů má v 6:40 odjet směr letiště. je 7, všichni jsou na místě – chybí jen abbé; sošky pražského jezulátka čekají na vysvěcení. prší.

v 7:10 dobíhá rozespalý abbé autobus, v jedné ruce cíp hábitu, ve druhé igelitku s jezulátky a 17 letenkami – nebýt druhé položky, světí tam doteď,