Venku padá kyška

V mysli využívám stále více voice-overu, střihu a nereálných scén, které mi umožní překonat občasnou nudu a utrpení v hospodách.

Člověk přitom žije tak, jak se sluší, nepodporuje násilí na ženách a ani se jej nedopouští, sám navíc ženou asi stále je. Není majetný, vytváří jen nepatrnou uhlíkovou stopu z cest, takový prdíček, nejí maso, protože je to oser. Nikoliv šampónem, ale černým čajem z Baku si myje vlasy, a čaj kupuje u prekarizovaných báryšeň… a když už, mele o tom celém až po vyzvání, nebo jen výjimečně, jako třeba teď. Přesto je nucen poslouchat hodinové hovory o feminismu, o udržitelnosti, o tom, jak jsou někteří lidé stejní jako komunisti, kteří vám sice třeba i dali vybrat ze dvou možností, ale stejně si musíte vybrat tu jejich, a takhle ta demokracie nevypadá! Rozhodovali se teď v rámci ateliéru, jestli pojedou do Albánie nebo Běloruska, nechtěli letět, to dá rozum, všichni hlasovali pro Albánii, a stejně se jelo do Běloruska, protože to chtěl von; ach, naser si, kulturní fronto, nedáš se poslouchat – [zde je místo pro můj voice-over].

Přimotává se ke mně mladík, který se mne (v tomto pořadí) ptá, kdy začíná letošní advent, kdy budou příští Velikonoce, Ramadán, Purim. Předtím tvrdil: „My si nikdo neděláme z nikoho srandu za to, že je opravář záchodů. Ale za to přece očekáváme, že nám opraví ten záchod.“ Pak jsme si vyprávěli o citech.

V noci doplňuji vodu na splachování do zeleného kýble, od pondělka mě sužuje další infekce, mám dojem, že tu podivnou sněť ze sebe už nemám jak vyloučit, usínám s ohřívací lahví na zádech i na břiše a budím se před sedmou v překvapivě ukonejšeném stavu; jako obvykle, i tentokrát přijdu pozdě na němčinu, prohlásím, že umění je grenzenlos, dvakrát se odporoučím na záchod a doma usnu vyčerpáním v sedě.

Líbám tě na pyj a na bandasku.
Do díry v zemi složím ostatek,
na ulici vykrvácím zkazku.

Pak rychle uteču, odrodím si rotu.
Dutina střev se připodobní hrotům,
a co je vně, je ostnaté.

Liž se mi – svědomí uchváceno.
Liž se mi – ty prostoduchá scéno.
Liž se mi – a venku padá kyška.

Vyřiď se.
Že nevíš kam? – Však víš kam.

Rhassoul

Ve snaze o sebe-očistu a sebe-apolitizaci pro jistotu věnuji svůj čas disertaci, jíž mám dvanáct stran. Ovšem odevšad na mne mávají nějaké gošistické teorie, a já si říkám – buď bude ta práce gošistická, nebo nebude vůbec, herdek.

Dnes jsem byla v Líšni, vyfotit sochu lvíčka. Už po dva roky ji tajně obdivuji.

Před MŠ Radost mě dovezl člověk, kterého jsem znala zhruba hodinu, čímž jsem porušila asi veškeré možné zásady stran bezpečnosti – nenasedejte k cizím lidem do auta (šalinou se tam nepotáhnu), nesdělujte nikomu své bydliště (beztak to bylo za rohem a žádné bydliště není trvalé).

Mám zánět močového měchýře. Už zhruba šestý od slunovratu. Po několik týdnů si myji vlasy černým čajem z Baku. Ještě nikdy mi mé vlasy tolik nevyhovovaly. Obličej si potírám rhassoulem z Maroka, jsem přesvědčena o jeho prospěšnosti.

V pondělí večer sedíme s Petrem Hruškou, jeho překladatelkou do italštiny, Kašparem a dalšími v kavárně S.; řeč je mj. o Mišimovi. A také o bohémě, která si chodí k obvoďákovi pro léky.

Alois Mikulka: socha před MŠ Radost, Brno, Líšeň
Oh, give me goose bumps, I am on fire.

Leč

Prvně od roku 2016 (?) jsem publikovala jiné než odborné či +- publicistické texty. Ne že by těch zbylých byla nějaká velká spousta. Zde je ukázka z říjnového Hosta.

Pomalu vylézám z kanálu, protože už mě to tam nebavilo. Je ale zdravé vědět, že se do něj mohu kdykoliv vrátit.

Možná se do něj zase brzy vrátím.

17. 10. 2019, 17:57, 61 %

Chceš-li poznat svou budoucnost,
namydli věštykni,
ve vší trpělivostí ji ohol,
přikrmuj cukrem.
Vyčkávej,
dokud jí zuby nepodroste kaz.

Až se zasměje,
vypadne na gumové prostírání špičák;
Je třeba jej vrazit zpět do rozlehlé dásně,
společně překousat nátělníky, popřát hezký večer,
už nikdy nic nepojmenovat.

Později toho večera
ti nastydne réva, zapomeneš klíče,
přenocuješ na třtině,
vyloučíš se přírodě.

Budoucnost, až na výjimky,
nejeví zájem o nikoho.
Spokoj se s mlékem a okoralou žemlí.

E-á e-á

V pátek večer se koná na večeře s přáteli. Namísto šesti lidí se dostavíme pouze tři. Vypiji něco přes dvě sklenky merlota a ztratím část svého vědomí, obdobně jako jiní ztratili část své výplaty či krve.

Moji dva přátelé mluví o linearitě času. Já se však propadám do zimnice, z níž mě probouzí jen občasné pauzy na cigaretu či na společné focení. Třetí skleničku už nedopijím.

Pocitový čas svědčí o hluboké noci; ve skutečnosti je pár minut po desáté. Nastoupím do tramvaje a jedu na jedno z neošklivějších míst svého rodného města. Čeká mě tam jeden z nejkrásnějších lidí, které jsem zde potkala. Vnímání osob, obdobně jako prostoru i času, se ale může velmi rychle měnit.

Vydáme se do mého bytu. Je v něm nezvyklé ticho. Už po několik nocí totiž naslouchám hádkám a souložím dvou mužů z vedlejší garsonky. Jeden křičí běž tam a druhý křičí zůstaň. Jeden druhému tvrdí, že ho žádal o ruku, a druhý říká lehni si. Zhruba do druhé ranní se milují a v sedm vstávají. Usínám nejspíš až spolu s nimi.

Nazítří se řítíme po dálnici s nacpaným kufrem od auta. Posloucháme izraelský pop rock. Po hlavní třídě táhneme postel, poté ji vynášíme do patra, pak na ní usínáme přežráni indickým jídlem. Po procitnutí se vydáme na výstavu izraelského umění.

Je pondělí; dopolednem už proběhla blízká hra na klavír, vzdálená hra na klarinet a kvikot sanitky. Jsem tu sama. Akorát jsem dovařila & dojedla, složila si své spaní a uvelebila se na gauči.