Bromelain

Sežehlý hrudník,
krmivo pro papeže.
“Tady máš prut” – “Dík” –
– “A tady propad vleže.”

“Táhněte domů,
přijeli fízli.” –
– “Dej vědět” – “Komu?” –
– “Ty hrany stěn jsou řízlý.” –

– “Nevejdu se už nikam,
a už vůbec do těch lajn.”
– “Jé, promiň že ti vykám,

du bist so schön, so klein,
když ananas svlíkám
a saju z něho bromelain.”

To nic, jenom jsi tu nebyla, když jsem to potřeboval

Jeden večírek vystřídal druhý, mám rozstřílený hrudník jako už mnohokrát – cigarety, city, noční tramvaje, hluk, policie, ticho. Olga kupuje ve večerce piva, jedno, zteplalé, jí ale sletí na zem a začne stříkat po celém krámě. Vykopne ho ven, s jekotem ujistí prodavače, že tu plechovku zaplatí, pivo letí na chodník někde před Dům U Bezděků, a po trolejích mezitím projíždí kropicí vůz. Hned v závěsu pak policejní hlídka, která rozpustí náš sedánek o pár kytarách a mnoha hlučných lidech.

Sedáme si proto na obrubník do boční uličky, sekuriťáci akorát vylezou na cígo, ječíme na ně ohleduplně, jestli jim nevadíme, ozve se jen nezřetelné “… šumák …” a my jedeme dál, zadky podložený Revuií Prostor a Plavem, grantovými žádostmi, smlouvami, to aby nás prdel nemohla zábst. I tak jí to nehrozí, je vlahý večer, jímž projíždějí antony a jiné policejní vozy.

Ostatní jsou moudří a zdrhnou včas domů, zůstanou jen dva. A že zrovna tihle dva, co. Jdeme k Sudu, já si jen odskočím, on si dá panáka, což nechápu, nebrali karty, a on má v ruce několik tisícovek, který mu vypliv zlodějský bankomat, chudákovi, na Lazarské už vidím, že mi jede slibná série tramvají, na jejímž chvostu bude i ta má, tou se dohrabu až na konečnou. “Já bych tě ještě na něco pozval”, ozve se, objetí, z nějž se k nelibosti druhého vymaním a, slovy Anči, když se učila řídit auto svého otce, jedu do píči.

V noční tramvaji mi těsně před konečnou přistane něco v klíně. Chlápek, který sedí na druhé straně vagónu, po mně laskavě pohodil své telefonní číslo na papírku. Položím ho do spárů mezi sedačkou a stěnou tramvaje, chlápek se kolem mně na konečný motá, a já se namotám k mladíkovi, který musí být o dost mladší než já, jdeme společně celou cestu, on zapadne do vedlejšího vchodu a já, s klíčema v ruce, rychle vbíhám do toho svého. Opodál svítí fízlárna, z níž se tentokrát policajti ani neobtěžovali vyjít, protože už neplatí noční klid ani povinnost nosit respirátor na veřejnosti, tak co by koukali, jestli se ženy, které před jejich ouřadem vystupují, dostaly v pořádku domů.

Václav Hravě

Je pozdní večer, mám zamaštěnou pleť, v záložkách otevřené básně Stephana Rolla, zítra mě zas čeká věcí… Bolí mě údy, protože jsem zase začala víc cvičit, sleduju svůj odraz v zrcadle a říkám si, k čemu jsou mi vlasy, jsem ve stavu, kdy bych si je klidně ostříhala. Přeplachovala jsem je ale před pár dny výluhem z levandulí, a byla by škoda je o takové radosti připravit. Ničím se neprovinily.

Václav Hrabě je pro řadu lidí formativním básníkem a dnes by býval oslavil jednaosmdesátiny. Tím, že zemřel v nedožitých pětadvaceti letech, se můžeme jen domýšlet, co by napsal dál. Tak jako si to můžeme říkat u Wolkera anebo Ortena. Zkazili by se, nebo by napsali spoustu skvělých děl – anebo aspoň jedno, ono kolikrát jedno stačí. Vzpomenu si na ně, když v Brně procházím kolem busty Roberta Musila v Jaselské, nebo kýho šlaka je to ulice. Robert Musil vydal Zmatky Chovance Törlesse v šestadvaceti, a je to výjimečná kniha. Kdyby ale nežil dál, Muž bez vlastností by nikdy nevzniknul. A kdyby nevzniknul Muž bez vlastností, museli bychom si ho vymyslet.

Ráno mi řek’, když hledal svůj uššmudlaný svetr:
Není to legrace na nebi noc co noc.
Namísto růže v klopě mít přesný dozimetr.
Koho se dovolᚠna nebi o pomoc?
Už na mě nečekej! A kup si někde rum!
Zítra si nad palmami přijde
pro mne stroncium!

(Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku [úryvek]. In: Horečka. Labyrint, 1994)

Вор в законе

Omylem jsem si z fotoobchodu odnesla i SD kartu, která nebyla moje, ale erární, a tak, když už jsem ji tam šla vracet, koupila jsem si za velmi výhodnou cenu (by jeden brečel z mé finanční gramotnosti) 35mm objektiv. Vím, že není normální kupovat si během několika dnů dva objektivy, ovšem – je mi, kolik mi je, a poslední objektiv jsem si koupila v Bordeaux v roce 2016 za peníze od Alaina Juppého. Takže když se to zprůměruje, kupuju si objektivy vlastně jen zřídka. Ritkán, řekli by Maďaři. A navíc, tenhle cumlík, tenhle krasavčik, ten mě zabaví na dlouho. Ne jak ten jupiter 37A, toho času v nemilosti, protože ho asi moc nevyužiju, no, štěstí, že stál pětikilo.

Taky mi k tomu Flektogonu prodali výhodně obal, asi proto, že jsem jim vrátila tu kartu, která byla dražší než ten obal.

V zásadě mě to moje debilní zacházení se vším na světě docela baví – třeba. Před týdnem jsem se vzbudila s myšlenkou, že si koupím kytaru. Pak se mi ozvala kamarádka stran nějakého překladu, něco jsem jí poradila, a ona mi řekla, tak jako na revanš, známe to, kontakty a malá domů, že pracuje v kytarovým obchodě a může mi zařídit slevu, teda, pokud bych náhodou potřebovala nějakou kytaru. A já jí řekla, že jasně, že potřebuju kytaru, jenže pak jsme šly na pivo a já si nakonec uvědomila, že vlastně žádnou kytaru nechci.

Nevim, jestli teď budu moc psát, po dlouhé době mi to nedělá radost, spíš k psaní cítím hroznej odpor, myslím, že jsem se vyčerpala, protože v posledních měsících to ze mě lítalo až hanba.

Ovšem rozlišuju psaní na prase a psaní, který se snažím brát aspoň trochu vážně. Psaní na prase spočívá v blogových a jiných zápiscích, to druhé se aspoň snaží lidi neurážet svou nepromyšleností, vulgárností, překlepama. To první maj lidi z nějakýho důvodu radši, za to druhý mě sjížděj, že se beru moc vážně. Čiže na prase budu psát dál, a to druhý asi na chvilku odkloním. Vyšlo mi to skvěle, akorát jsem dostala do toho vyhoření literární stipendium, o něž jsem žádala freneticky přes noc do sedmi do rána, a pokud to teď ta komise čte, asi už rozkousává kyanidové kapsle. No, ale, pokud to čtete, zdravím vás, děkuji vám a chci vám jen říct, že za to může Hemingway. Četla jsem Hemingwaye a uvědomila si díky němu, že moje psaní stojí za nic, tak si stěžujte u něj. A vlastně mu děkujte – čím více pokory, tím méně špatných knih.

Viděla jsem holku v kavárně, měla na obou kolenou vytetovaný hvězdy vora v zakone. Přála jsem jí, aby se s tímhle na kůži nikdy nedostala do věznice v nějakym Žitomyru, to by ji možná bolelo. Vzpomenu si na ni teď kdykoliv si přisednu nohu, ohnu koleno a ucítím bolest – mám tam totiž brutální odřeninu. Už ani ten vor v zakone není, co bejval.

Ohledně mé maďarské povídky mi několik lidí zcela vážně psalo, jestli jsem skutečně byla v lingvistickém lágru, a jak se s tím po propuštění vyrovnávám. Taky mě kdosi zprcal, že halušky se francouzsky skutečně neřeknou gauloisky. Takže když řeknu, že je-li Ernesto Guevara Che Guevara, měl by být Ernest Hemingway Che Hemala, stane se co?

Proč mě nikdo nechápe?

z podlitin

padne večer a slepci na střeše požerou kedluben
co se děje je náhle skutečné řídí se přeludem
co se šeptá se nikdy nenosí smrad táhne z podlitin
kdo se neptá je stélou čehosi k zbytku se modlí stín

jak najdeš uzávěr táhni a kopej
jak tě to zavalí nebraň se slopej
všechno se vyřeší skok bídu haní
k čemu tu jsi snad ne jen na stíhání

padne ráno a slepci na střeše popíjej z vemena
co se dělo je náhle falešné jitra jsou zjevena
co se šeptá to nikdy nekosí omluv se mandloním

– proč jsi tak sivá
– cosi mě odkloní
jen ať ne zdiva