sedím doma je mi smutno

nikdy se nemiluj s cizí marží
nikdy se nezhul koncem února
a když už jo tak radši zalži
nikdy si neber exekutora

strach ti to vrátí na předplatném
k večeři si dej mrtvici
jen ať ji nezaspíš – nehul fakt ne

koukej ty hlušci a brtníci
nikdy je nedávej pod cenou

hele mám ruku – a zpocenou

zeptej se někoho
co je to triáž
až budeš vědět
spal se a vyraž

/Norimberk/

Trommelwirbel

Bydlím v podkrovní komůrce jakéhosi kostela.

Na stromě se večer co večer slétávají vrány a krákají. Sleduji je ze svého okénka. Když vykouknu o trochu víc, zahlédnu taky věže svatého Vavřince.

Žít v odsvěceném kostele má svoje výhody. Třeba – všude pode mnou jsou kanceláře, v nichž lidé pracují. Nebo – bydlím přímo v srdci Norimberka. A taky – muži a ženy tu mají oddělené sprchy. A protože tu nikdo moc nebývá, nechávám si v dámské sprše vlastní mýdlo, a někdy přes chodbu přebíhám jen v ručníku. Zvykla jsem si na samotu, z níž mne někdo vytrhne jen občas – tuhle to byl zájezd Makedonců, dnes večer zas nějaký mládenček, který si k večeři připravil dvě pizzy z mraženého polotovaru. Bývala bych mu nabídla ze svého rizota, mám toho jak pro regiment, jenže už si předehřál troubu, a mně se nechtělo s nikým mluvit.

Nad ránem obvykle sněží, odbíjejí zvony, uklízečka šůruje a ptá se, jestli nepotřebuji čisté ručníky. Byl to snad stud, který mi nedovolil zmínit, že vlastně nevím, jak se v takovém odsvěceném kostele pere. Vlněné svetry si nechávám vyvětrat a zbavuji je tím zápachu, zbytek garderóby nemá to štěstí a pozvolna hnije. Proto jsme se s Danielem po týdnu vydali do Waschsalonu na Bayreutherstraße. Špinavé prádlo jsem nacpala do vínové plastové kabely, která spadá pod vybavení mého pokoje, a na níž je jasně napsáno, že ji nesmím z budovy vynášet. Daniel mě i s kabelou odvezl autem, ale musel narychlo odjet.

Vnitřek Waschsalonu má připomínat sedmdesátá léta. Retro stěny, retro gauč, retro plastové křeslo ve tvaru vajíčka. Je to samooblužná prádelna, a tak si, slovy Mekyho Žbirky, skúsim pomôcť sám. Jakási žena, Corinne, taky tam pere, se mě po chvíli ujme. Pračky a sušičky nesou jména po různých osobnostech, ta jsem ale, ve strachu, že má ponožka zablokuje buben, moc nevnímala. Nějaký Korejec je pro google recenzi všechna vyfotil, takže už vím, že jsem svoje prádlo svěřila babi Piepenbrinkové, aby mi je následně vysušila Uschi Obermeier.

“Víte, kdo je to Uschi Obermeier?” ptá se mě Corinne.
“Ne,” odvětím.
“Na to jste moc mladá.”
“Spíš jsem moc cizinka.”
“A jaká je vaše rodná řeč?”
“Čeština.”
“Já se učila pět semestrů česky. Neumím skoro nic,” pokračuje. Potom mi na papírek napíše svoje telefonní číslo, ať se jí ozvu, kdybych chtěla zajít na kávu, má prý kamarádku Dagmar, a Dagmar má ještě kočku. Sleduju ji, jak vytahuje své prádlo z Johna Waynea, zahlaholí česky nashle a zmizí.

Chci tedy zapnout Uschi Obermeier, ač netuším, kdo to je, když vtom mě za loket popadne jiná žena. O dost starší a menší než ta předchozí, v oranžové prošívané bundě, s šedým, vysoce posazeným kulichem, který se jí při každém pohybu kinklá do všech stran. Občas, když tu s někým mluvím, nedovedu určit, zda je bavorský přízvuk až tak podivný, anebo zda na sebe s tou osobou hulákáme slovanskými přízvuky, ve kterých nezvládáme rozklíčovat jednotlivá slova.

“Pardon, ale já vám vážně nerozumím.”
“Ale rozumíš. Tak jak se to dělá?”

Vysvětlím jí, že si musí zvolit teplotu, a když mě opraví, že se neříká wahlen, ale wählen, řeknu si, že bavorskej přízvuk je teda asi fakt divnej, protože cizinka by mě přece neopravovala. Pak spolu jdeme zaplatit jedno euro za její sušičku. Vytáhne spoustu drobných, rozprostře si je po dlani, a já je pod jejím dohledem hážu do přístroje. “Musím tam hodit pět krát dvacet centů,” vysvětluju a vyzobávám dvaceticentovky z její ruky.
“To je ale euro deset, ne?”

Poté do sušičky nacpeme obří fialovou deku a odstartujeme proces sušení. Sama si svou Uschi Obermeier zapnu až poté, co obsloužím tuto dámu.

Ta se mezitím posadí a prohlíží si mě. Ptá se, odkud jsem, kolik je mi let a co tu dělám. Ne, takhle se neptá. Položí jen dotaz – a kdo jsi ty?
Na oplátku mi pak vypráví o sobě. Není Němka, ale, jak tvrdí, Jugoslávka, hovoří jugoslávsky, pochází z Bělehradu, je jí 80, přišla do Německa v roce 64. “To už je let, co? Měla jsem tam muže, velký dům, ale on ho nebyl schopnej splácet, tři patra, rozvedli jsme se, a ha!, teď mám v Norimberku vlastní byt, a on už je dávno pod kytičkama. Ten jsem si koupila. Ale důchod mám nízkej. 550 euro. V Jugoslávii nejsou eura, ale dináry.”
“Já vím, nějaké budu mít možná v peněžece, vydržte, ukážu vám je… ne, počkejte, já je asi už vyndala, tohle jsou forinty.”
“Forinty? Můj druhý manžel byl Maďar!”
“Tak vidíte.”
“A jsi vdaná?”
“Nejsem.”
“Hm. Vdát se, to není těžký. Ale najít správnýho muže, to jo. Jak dlouho že se to má sušit?”
“Ještě chvilku.”
“A nechceš v Německu zůstat? Najdi si tu nějakýho přítele, pak tu zůstaneš snadno.”
“Takhle jste to udělala vy v roce 64?”
“A pak jsem tu pracovala. Jako zdravotní sestra. Na klinice. Mnoho let. A teď mám stejně nízkej důchod. Ale i v Bělehradě je teď draze.”
“Všude je. Ale musíme přece nějak žít.”
“Přesně tak. Už to dosušilo?”
“Jo.”
“Já mám doma i vlastní pračku. Jenže ta deka je moc velká, ta by se mi tam nevešla. Pomůžeš mi ji složit?”
Skládáme tu obří fialovou deku, je prohřátá ze sušičky.
“Ta je ještě z Jugoslávie.”
A vážně. Dotýkám se jejích vláken a cítím rozpálený bulvár Mihajla Pupina, Kalemegdan, Východní bránu a Novo groblje.
Žena mi poděkuje za pomoc, a hned jak se za ní zavřou automatické dveře, dosuší i Uschi Obermeier. Moje prádlo je nevím proč zavlhlé, není cítit Balkánem, ale jen rozbředlou Prahou, z nějž jsem jej přivezla. Ale ne zas tak, abych ho nemohla nacpat do vínové kabely, jejíž uši se mi zarývají do dlaně, když vycházím z prádeln. Jugoslávka se ještě kolébá na protějším chodníku, zatím teprv míří ke svému domovu, já v U-Bahnu omylem nastoupím na opačný směr a pak se vracím, nakonec vystoupím před svatým Vavřincem, nějaký muž tam hraje na Syrinx, chci mu hodit drobné, ale vedle nohy má místo čepice jen umolousaný starý kondom.

Anče proteklo mlíko

jak jsme si všimly, když jsme vylezly do čtvrtého patra a ona si sundala kabát.

Nedostatečně čtu e-maily a pletu si doby srazů, volám pak s jazykem na vestě do Německa, nedovedu si představit, jak vypadá člověk na druhé straně příjmu, zní ale příjemně, když se ptá “tak snad se sem aspoň trochu těšíte, nemáte strach teď přijet?”
“Těším se velice, ono je čeho se bát?”
“Přeci jen ta opatření… situace se zhoršuje… Tak mi jen napište, jakým vlakem pojedete, objednáme taxíka.”

And nothing to hang about. Před 4 lety jsem si 17. listopadu, který jsem strávila provázením turistů, vyfotila dva bezdomovce. Spali před magistrátem na lavičce, jako sousoší měli hlavy zaklesnuté o sebe. Lidé se pohoršují nad bezdomovci, ale málokoho zajímá, jak vlastně vznikají.

Ten šestnáctý listopad letos trávíme podivně, Anče, té proteklo mlíko, já volám do Německa a přece aspoň trochu děkuju, že můžu, a pak si sednu do kavárny, potkám pár známých, nakonec sedíme ve čtyřech u jednoho stolu, prostorem se nese Buena Vista Social Club.

“Škoda, že nehrajou Mekyho Žbirku,” postesknu si, “pouštěla jsem si ho jen asi dvacetkrát denně.”
“A jakou chceš písničku? Já jim řeknu,” řekne první muž.
“Idem do PKO, z alba Zlomky poznania,” odpovím.
A tak zahrajou Idem do PKO.
“Chceš ještě nějakou další? Já jim řeknu,” řekne druhý muž a nečeká na odpověď. Od pultu už zazní jen “nejsme jukebox”, ale nakonec pustěj 22 dní.
“A nechceš ještě nějakou?” ptá se třetí muž.
“Ne, prosímtě, už ne, už říkali, že nejsou jukebox. Chudák ta holka.”
“Ale jo, já jí řeknu, že chci to Sedím doma, je mi smutno.”
A tak zahrajou ještě Sedím doma, je mi smutno.
Třetí muž si zapomněl platební kartu, a tak za něj platím a nechám vysoké dýško.
“Škoda, že ten Meky zomrel, ale aspoň jsme jeho kvality docenili…”
“Co teprv, až umře Karel Gott! To si ho pak budem žádat pořád.”
“Jojo, to budou časy…”
“Jojo…”
“Já měl beztak nejradši Waldu. Walda byl super. No uznejte…”

Druhý muž odchází první, první muž odchází druhý. Zůstanu se třetím mužem. Docela dlouho se procházíme, je příšerná zima.

Tramvaj nám pak zastaví v půlce refýže. “Co je s tou tramvají, je to divný, proč stojí tak daleko?”
Na zastávce jsme jen my dva, nějaký milenecký pár – chlapci je zjevně zle a dívka se o něj stará – a muž o dvou berlích. Z tramvaje vyoukne řidič a začne nám posunky ukazovat, že máme jít za ním. Neměli jsme se hnout z místa, ale z nějakého důvodu jsme ho poslechli. Jdeme jen my dva a muž o berlích. Milenci zůstali stát. Muž o berlích má zelený kabát, vypadá, jako by ho někdo vytesal z mechu. Belhá se velmi pomalu.
“Co to je? Ten člověk o berlích to nemá šanci stihnout,” říká třetí muž a zrychlí.
“Jestli chcete jet se mnou, tak si nastupte, aby nenastoupil ten bezdomovec.”
“Co prosím?”
“Tak jedete, nebo nejedete?”
“A on jako nemá právo s vámi jet?”
“Nemá, ten nemá právo na nic, nepojede nikam, nemá jízdenku.”

Argumenty člověka napadnou vždycky až když je pozdě. Proč jsem neřekla, že mu tu jízdenku teda koupím? Proč jsem neřekla, že to, zda člověk má jízdenku, řeší revizor, ne řidič. Co když jsme jízdenku neměli my? Mluvil o tom člověku jak o pytlu brambor. Nedokážu říct, co mě ochromilo nejvíc, ale prostě jsem nějak nemohla nic. Dveře tramvaje se zavřely, já nenastoupila, třetí muž ano.

Prohlédla jsem si tu rozestavěnou scénu, která tam po nás zůstala. Muž o berlích, vytesaný z mechu, stojí nedaleko ode mě. Někde u slova bezdomovec to vzdal a přestal se belhat. Věděl, že ho do tramvaje nikdo nepustí. Dívám se na něj a nevím, co mám dělat. Mám mu dát peníze? To je píčovina. Mám mu něco říkat? Přijde mi, že nemá výraz, vlastně ani obličej, ale že mohu-li něco vidět, tak spíš to, že nechce, abych cokoliv říkala nebo dělala.

Milenecký pár opodál – dívka objímá nazelenalého chlapce, ale střetne se se mnou pohledem, jako by mě vyzývala k nějakému vyjádření. “Tohle byl naprostej humus,” ulevím si. “To teda byl,” odvětí.

Bylo přesně 01:01. Takhle uplynula první hodina a minuta sametového dne, díky, že můžem dobíhat tramvaj, až na to, že někteří už nemůžou.

“Radši nechat člověka zmrznout. Říkal mi pak po cestě, že by zasmrděl celou tramvaj a načichlo by to až do rána, až lidi budou jezdit do práce… nechal jsem to bejt, bál jsem se, že se ještě víc zatvrdí.”

Tahle společnost nestojí na zdravých základech.

Škrtnu ti sirkou pod okem a budeme si kvit

z archívu, tak asi rok 2012? už tenkrát jsem byla Rarach

Bolí mě za krkem a mám rýmu a určitě taky klimakterickou depresi a kamkoliv se podívám, vidím brouky. Tak třeba ve sprše, v polyesterový zácloně made in Vietnam anebo v pastičkách masožravý kytky.

Venku je zas moc hezky na to, abych tam chodila, ale zas ne tak ošklivo, abych byla doma. Navíc jsem nachlazená, což je fakt terno. Fakt.

Strašný hrůzy.

narovnej mi záda

a já ti přiložím pistoli k čelíčku
ať mi taky něco napíšeš

na Markétě večer plný adrenalinu a muziky

triple triple triple x
a křik

pokud by byla
nebyla bych tu já
a tolik sexxxu

čekání je u konce
nová dimenze výkonu

3 v 1
tvoje každodenní vítězství
svěží stopa

dole se něco děje
a já si nemám kde hrát

nejpříjemnější tělo
pro naši pozici

nebojím se riskovat

ale vždyť jsi mi to slíbil

čas vína a bědování

Tohle je výcuc z reklam. Prostě sedím a poslouchám reklamy a tohle píšu. Byly tam auta a kafe a matrace a pojišťovny a taky trošku moje hlava. Nic mi nejde.

Chce to jídlo a alkohol a aspoň měsíc nezávaznýho sexu. Po nás přijdou holubi. This is the last time, I swear.

Paběrky, bejby, jednou budu ráda, že je tu mám

straním se těch
co se narodili přede mnou

nepřátelům se
medaile neudělují

a plynárenský dispečink
má vždycky pravdu

(srpen 2021, při nějaké diskuzi na x zlaté x chemii xxxxxxxx)

držím tě
klečíš mi v písni
uprostřed lišaj a kolem tebe svoz
hudebnin koukej
jak táhnou to sivé cello po zádech

držím tě
uvnitř je lišaj klečíš mi v bubnu
nedokážu už změnit prohlubeň
zánik je milejší než svoz

(listopad 2021, nevim kdy a proč)