Oneir
Po prašný cestě přijel krásně zelenej Bentley z roku 1963. Vystoupil z něj můj kluk a zapálil si cigaretu. V kapse měl zastrčenej pár řidičskejch rukavic. A všichni mi ho záviděli. Nebo to auto rozhodně.
Když se budím, jsou přede mnou dva malé šálky čaje. Na nočním stolku hned vedle. Slyším, jak praská v kamnech. Závěsy už jsou roztažený.
Jindy zas mi Popescu vyprávěl, že je spousta stanic pražskýho metra, který neznám. Ptala jsem se, který to jsou a on mi je řekl. Stanice jako jaro anebo leden. Brouzdali jsme po kachlíkových zastávkách, kde nikdo nevystupoval, byly tajný jak nic jinýho. Pak jsme se rozloučili na zastávce, která vedla přímo do mýho bytu. Na tý zastávce pak vystoupil taky Rakov a ukázal mi kočku, kterou si nově pořídil. Vypadala spíš jako krysa, ale on říkal, že prý ji měla hraběnka Poftima a že je to teď mezi aristokracií největší móda. Pak mu ta kočka spadla ze stolu a já se sklonila a zavolala na ni. Přišla ke mně. Posílali jsme si ji pod stolem a nakonec jsme se na prožraný matraci milovali úplně bez polibků, až to bylo divný, že to takhle vůbec jde.
Slyším fukar, co mi hřeje nohy, aby mi nebyla zima. A ty spíš z jedný strany odkrytej a z druhý strany přikrytej.
Nevím, jestli je léto nebo zima, když vím, že je listopad, ale stmívá se v deset a chci být v bezpečí a vidět bílou barvu všude. Na oslavu jsme vyšly s Josefínou ještě za světla, ale šly jsme tak dlouho, že to nemělo už cenu. Bylo to v nějaký zapadlý vesnici. Stoply jsme bílý auto a já se ráno vzbudila u Amélije doma s bolavým kolenním kloubem. Amélij seděl v kuchyni a nebylo vůbec divný, že tam s ním jsem a že s námi není Josefína. Ptala jsem se, jestli mi nepomůže, že mě bolí koleno, a on že jo, že má nějakou mast, a tak mi ji podal a já zalezla do vedlejšího pokoje. Šel za mnou a já se ptala proč. On neodpověděl a odešel. Vyhrnula jsem si nohavici svejch skinny kalhot a napatlala si koleno průhlednou mastí.
Železniční přejezdy. 2 Balkánci si povídají a zní to skoro tak, jako by si říkali něco fatálního. V jejich promlkách bolí pražce a Balkánci tmavýma očima koukají na krajinu za oknem. Musel to být otec a syn, protože když se ten mldaší a unavenější vzbudil, podíval se na něj ten starší s takovou laskavostí, s jakou to dovede málokdo.
Koukám na starou počítačovou skříň. Starou jak metuzalém a někdo mi říká: “Znáš to, nesmíš si to idealizovat. To jsou staří muži. Znáš to. Jak nereagujou na pokyny a mají problém se základními úkony. Ztrácí schopnost počítat.” A já nemůžu zvednout pohled a podívat se, kdo to na mě mluví. Přetahuju se s tím vším, ale k čemu.
Všechna hesla jsou generovaná. Všechny příkazy nesplnitelné. Když ne vypnout, aspoň spát.
20. 11. 2012 – nalezeno při hledání něčeho dočista jiného
