Na rozpáleném dvorku jsem si dala první joint lékařského CBD, nevykouřila ani půlku, a už se mi lehce podlamovala kolena, jemně se mi navalovalo, ale to asi spíš z tabáku, zbytek jsem kouřila vkleče a cítila, jak se mi uvolňují svaly a bolest polevuje, záhy nato jsem si musela lehnout a spala asi dvě hodiny, zatímco kolem se odehrával svět, sanitky jezdily a nakládaly lidi, které skolila vlna veder.

… tě zeptat ne jako fakt můžu se tě jen na něco zeptat už jsi někdy jel přecpanou tramvají zahlédl jak poloplešaté babičce se zkřivenými ústy vypadla z tašky na kolečkách jahůdka chtěl jsi ji zvednout ale bylo ti to blbý a když pak tramvaj stavěla na tvojí zastávce tak ta babička sama poprosila mladíka co stál poblíž aby tu jahodu zvednul že jí to vypadlo aby po sobě nenechávala nepořádek a ten mladík tu jahodu zvednul ona poděkovala a když jsi toho kluka míjel nebyl sis jistý co žvýká jestli tu jahodu nebo prostě žvýkačku protože stál u koše a tu jahodu tam asi hodil ale zase sotva vystoupil a už měl něco v puse tak kde to teda vzal každopádně se ti najednou chtělo brečet z toho jak je ta paní stará a jak byl ten mladík hodný a pak kousek nato u potravin stála bezdomovkyně s ofáčovanejma hnisavejma nohama a to už v tom vedru pro tvůj outlocit asi už bylo moc ale ne asi se ti to nestalo protože možná máš jinou hladinu hormonů možná je i v pohodě každopádně ta moje hituje tak že mě tohleto dneska skoro rozbrečelo tak jako další věci který ti ale teďka vyprávět nebudu…

Zítra bude hůř – heslo, které mi vytane při každém pohledu na předpověď počasí. Dneska bylo strašně, ale zítra bude hůř. Kdybych zakládala politickou stranu, měla by toto heslo.

Dnešní příběh je o tom, jak se nám opět vysírala střižna. V jedné chvíli, kdy stále nedotekla grafika, ale tekly nervy, řekla jsem střihači: „Tak, co, jdeme na zmrzlinu?“
A on řek: „Jo, já tě zvu.“
A tak jsme si koupili zmrzlou červenou vodu a konzumovali ji při stříhání.

Když jsem měla sestříháno, vlezla jsem do sprchy, co máme v práci, a umyla sebe i svoje vlasy. Než jsem stačila dojít na autobus, byly vlasy suché.

Poslední dobou furt nějaké narozeniny.

Za prvé – s dnešní oslavenkyní sedím před pár dny v kavárně a celý den přemítám, zda napsat oslavenci z doby před pár dny. Čas, kdy jsme spolu nemluvili, už je delší, než kdy jsme spolu mluvili. V obou případech šlo o stovky dní. Když jsem se půl hodiny před půlnocí (zítra bude hůř) rozhodla mu napsat, a když mi pak i odepsal, ucítila jsem náhlou slabost v kolenou a hlavně srdce, velmi tepající žílu vedoucí odkudsi od srdce. Bylo to, jako kdyby mi někdo před stovkami dnů usekl prst, a on teď konečně začal dorůstat. Měla jsem takovou radost, že je naživu.

Za druhé – po práci lezu z kopca a povídáme si všichni. Následně vymýšlíme německé názvy českých měst, například Mladá Boleslav je Junge Schmerzfeiern. Je to tak blbý, až to bolí. Kdosi u stolu vykládá o tom, že váš zaměstnavatel může být AI, ale vy o tom ani nevíte. „Jednou si třeba najímali lidi na to, aby psali captchu. Protože to AI neumí.“ Oslavenkyně pak vstává a záhadně mizí na půlnoční schůzku. Mně jede tramvaj do vozovny. Alles gut, alles glänz. Proč proboha neumím investovat nebo něco a furt chodim do práce.

Kytarista Steve Vai dneska seděl v šatně, na hlavě černou čepičku a u zrcadla mísu s ovocem. „Obdivuji vás, že jste to celé nesnědl…“
„Vy byste to celé snědla?“
„No, možná ne před koncertem…“
„Možná ne před koncertem… já každé ráno snídám banán. S mandlovým máslem. Víte, nikdy jsem nebral drogy. Asi i proto, že bych je bral fakt rád, to je jasný, každý rád bere drogy. Ale já chci mít jednoduchý život. Nikdy jsem nebral drogy a strávil jsem 43 let s jednou ženou…“

Každý den odvahu. Jak to vlastně člověk udělá, že má jednoduchý život? Je to tím, že nesní celou mísu ovoce na posezení? Že umí hrát na kytaru se třemi krky? Proč vůbec pokládám takové dotazy? Jsem Carrie Bradshaw pro chudé, co navíc neumí chodit na podpatkách? Teď by to chtělo navázat šťavnatým příběhem a proložit ho dalšími šťavnatými příběhy, ale já stále vzpomínám na šťavnaté ovoce v té šatně.

V Lidlu jsem si koupila kozí sýr a broskve s tím, že z toho udělám salát, ale místo toho jsem zase tady, v blogosféře, kam už naštěstí nikdo nechodí, a tak si tu můžu psát, co chci. Na můj deník, co nosím v kabelce, ale nic do něj nepíšu, by narazilo víc lidí než na tento článek, tím jsem si skoro jistá.

Takže. Co je v sázce. S Dášou jsme se shodly, že balet a opera čelí úúúúpadku, protože málokdo chce po práci doběhnout zplavený do sálu v koktejlkách a lodičkách, zaplatit půlku či celou denní výplatu za lístek, a pak tam dvě hodiny sedět a následně jet nějak složitě domů a spát a ráno zase vstávat. Životní styl tomu už nesvědčí. Všechno je příšerně drahý a složitý. Řada lidí má deprese. A nikdo z nás nežije v selance.

Přesto. My si sedli ještě s několika novináři dopoledne do sálu a sledovali nové nastudování Balanchina, otce Amerického baletu, který pocházel z Gruzie a toto je jeho původní jméno: გიორგი მელიტონის ძე ბალანჩივაძე. Tanečníci a tanečnice tančili v první části v kostýmech navržených samotným Karlem Lagerfeldem. Kdo z vás to má. V uličce pod lóžemi sledoval představení mladý muž, nohy měl natažené do provazu, bolelo mě to i za něj, ale on s tím byl asi dost v pohodě, dokud uličkou neproběhl fotograf, co fotil scénu, a do jedné té vytrčené nohy mu nekopnul – koho by v té tmě napadlo, že nesedí v tureckém sedu. Pak si nohy srovnal pod sebe a byl zas klid.

Ráno mi v taxíku – zaspala jsem tak moc, že jsem musela, je nebezpečné si v sedm ráno říct, ještě si trochu dáchnu – řekl, ať piju hodně vody. Už předtím stál v mé ulici a mával na mě, že to je on, a že já jsem určitě já. Bolt je vlastně forma cestování – vozí vás řidiči z Kuby, Ukrajiny nebo Gruzie, a vy se v těch autech propadáte do různých jiných kontinentů a míst. Když jsem byla úplně mimo a takřka dorazila pozdě na jednu moderaci (Vilma Cibulková ale dorazila ještě později a pak jsme si daly cígo), musela jsem si taky vzít tágo. Vezl mě muž z Ghany, vykládal mi, jak kvůli mně objíždí ucpaná místa, pak mu pod kola skoro skočil nějaký chodec, co krosnul ulici mimo přechod jen tak: „Oh man! In another city, he would have died! Prague, such an amazing place. It makes me feel young, it makes me smile and it makes me cry.“

Propadlo, co vás dostane kamsi na Manhattan, kde kdysi balet dělal Balanchine podle hudby Gerschwina, jehož kořeny mimochodem sahají zas do Oděsy, a všude kolem byl jazz a přesně tohle, co řekl ten taxikář, by býval mohl říct i o New Yorku, kde jsem byla jen ve chvíli, kdy pronesl tu větu.

Těším se na dobu, kdy zase nebudu mít čas psát tyhle texty. Ale teď, když ho mám, si říkám, proč si ho neužít tím, že zaznamenám, co jsem zažila. Když to nezajímá nikoho, včetně mě, má to jistě smysl.

Chvěje se krajina s tolika expanzemi
Štěstí, že se to neděje na planetě zemi… oh wait
A někdo v kině mi kope do sedačky
Chci na svůj spot, pozorovat vláčky

Jenže to bych nemohla trávit sedm dní v práci v kuse
Jaký to vůbec je žít s takovým sebezapřením v puse
V krajině s tolika expanzemi
Štěstí, že se to neděje na planetě zemi

Štěstí, že se to neděje vlastně už vůbec
A možná by se i dělo ale nechce se mi
Život mi pod rukama proklouznul jak sumec
S tak krásným mramorováním
Že se mi ani nechce věřit
V krajině s tolika expanzemi
Je odměnou i šrumec

Dva dny po mým narození zemřel Giovanni Falcone
Neznala jsem ale RIP, a třeba by mi byl nakloněn
Taky mě serou mafie a jednou jsem na letišti co neslo jeho jméno
Ztratila úplně všechno, tak díky, Giovanni Falcone

V krajině s tolika expanzemi
Se může stát cokoliv i na planetě zemi
Myslete prosímvás na koně