Wien 2017

Fotografie kompozičně vadná natolik, že jsem se ji rozhodla uveřejnit. Byla pořízena někdy v březnu loňského roku během výletu do Vídně. Netuším, čí je ta čupřina. Ten člověk nicméně již tou dobou na rozdíl od nás tušil, kde bude v noci spát.

Čiatura (ჭიათურა)

Podobu gruzinského zapomenutého města, které svoji slávu prožilo v dobách rozkvětu manganových dolů, zachycuje snímek Sluneční stát (Mzis qalaqi, 2017), vzniklý v gruzinsko-katarsko-americko-nizozemské koprodukci. Dokument si vypůjčil název z Campanellova spisu a mapuje tak podobu nedokonale provedené utopie.

„They are rich because they want nothing, poor because they possess nothing; and consequently they are not slaves to circumstances, but circumstances serve them,“ zní závěrečný citát filmu vypůjčený právě z Campanellovy La Città del Sole. Snímek se vyznačuje svou němotou – zatímco Campanellova textová dokumentaristika je založena na hovoru dvou lidí, zde jsou dialogy zcela minimální a o dost více se ke slovu dostávají doly a příroda (déšť a zeleň), eventuelně místní hudba. Symptomatický je v tomto ohledu záběr na mlčící muže sedící kolem stolu v budově „ministerstva komunikace“. Osoby hovoří svou přítomností – dívky ve sportovních bundách běhají po silnici, správce hledá kovové dráty ve staré betonové konstrukci, velká gruzinská žena sedí u okna, oděna tradičně v černém, a světlo zvenčí ji osvětluje z podobného úhlu jako to činí u postav z Vermeerových obrazů.

Samozřejmá bezeslovnost snímku ve výsledku neunavuje. Jakákoliv doslovnost by v příběhu postsovětské republiky byla zbytná. Sluneční mechanismus státu se pokazil a ke kopcům stoupá zrezivělá lanovka.


Trois cents aveugles

 

LETTRE XXXII.

RICA À ***.

J’allai l’autre jour voir une maison où l’on entretient environ trois cents personnes assez pauvrement. J’eus bientôt fait : car l’église et les bâtiments ne méritent pas d’être regardés. Ceux qui sont dans cette maison étaient assez gais ; plusieurs d’entre eux jouaient aux cartes ou à d’autres jeux que je ne connais point. Comme je sortais, un de ces hommes sortait aussi, et, m’ayant entendu demander le chemin du Marais, qui est le quartier le plus éloigné de Paris : « J’y vais, me dit-il, et je vous y conduirai ; suivez-moi. » Il me mena à merveille, me tira de tous les embarras et me sauva adroitement des carrosses et des voitures. Nous étions prêts d’arriver, quand la curiosité me prit. „Mon bon ami, lui dis-je, ne pourrais-je point savoir qui vous êtes ? — Je suis aveugle, Monsieur, me répondit-il. — Comment ! lui dis-je, vous êtes aveugle ! Et que ne priiez-vous cet honnête homme qui jouait aux cartes avec vous de nous conduire ? — Il est aveugle aussi, me répondit-il. Il y a quatre cents ans que nous sommes trois cents aveugles dans cette maison où vous m’avez trouvé. Mais il faut que je vous quitte. Voilà la rue que vous demandiez. Je vais me mettre dans la foule ; j’entre dans cette église, où, je vous jure, j’embarrasserai plus les gens qu’ils ne m’embarrasseront.

À Paris, le 17 de la lune de Chalval 1712.

Jde o můj nejmilejší dopis z Perských listů,v němž se cizinec až na konci cesty dovídá, že mu k cíli dopomohl slepec; „Už po čtyři sta let je nás v domě, v kterém jste mě našel, tři sta slepců. Ale musím vás opustit. Tu je ulice, na kterou jste se ptal. Já se pustím do davu; jdu do tohoto kostela, kde, přísahám vám, budu na překážku více lidem, než jich bude na překážku mně.“ V této době ještě ve Francii nestála jediná mešita.

Stín otvorný stín

(Homérova apoteóza. Na ekfráze nezbává čas.)

Se quest’anno ti hanno visto, mi dicono,
vomitare gli occhi e l’anima a un concerto rock
abbracciata ad una testa di cazzo
un regista un coreografo, che ne so
un lavoro come un altro, una droga
per illuderci e credere di essere uomini

(Baustelle – Amanda Lear)