Sen je vždycky politický

Zdál se mi sen, že pracuji dvanáct hodin denně, abych si mohla dovolit studium marxismu. Nakonec mě jistá stará osamělá žena vezme k sobě domů a nabídne mi byt a stravu.

Sen končí ve chvíli, kdy mě žena probudí o půl dvanácté luxováním a řekne, že jsem dostudovala, a že mi bylo lépe předtím.

Wien 2017

Fotografie kompozičně vadná natolik, že jsem se ji rozhodla uveřejnit. Byla pořízena někdy v březnu loňského roku během výletu do Vídně. Netuším, čí je ta čupřina. Ten člověk nicméně již tou dobou na rozdíl od nás tušil, kde bude v noci spát.

Čiatura (ჭიათურა)

Podobu gruzinského zapomenutého města, které svoji slávu prožilo v dobách rozkvětu manganových dolů, zachycuje snímek Sluneční stát (Mzis qalaqi, 2017), vzniklý v gruzinsko-katarsko-americko-nizozemské koprodukci. Dokument si vypůjčil název z Campanellova spisu a mapuje tak podobu nedokonale provedené utopie.

“They are rich because they want nothing, poor because they possess nothing; and consequently they are not slaves to circumstances, but circumstances serve them,” zní závěrečný citát filmu vypůjčený právě z Campanellovy La Città del Sole. Snímek se vyznačuje svou němotou – zatímco Campanellova textová dokumentaristika je založena na hovoru dvou lidí, zde jsou dialogy zcela minimální a o dost více se ke slovu dostávají doly a příroda (déšť a zeleň), eventuelně místní hudba. Symptomatický je v tomto ohledu záběr na mlčící muže sedící kolem stolu v budově “ministerstva komunikace”. Osoby hovoří svou přítomností – dívky ve sportovních bundách běhají po silnici, správce hledá kovové dráty ve staré betonové konstrukci, velká gruzinská žena sedí u okna, oděna tradičně v černém, a světlo zvenčí ji osvětluje z podobného úhlu jako to činí u postav z Vermeerových obrazů.

Samozřejmá bezeslovnost snímku ve výsledku neunavuje. Jakákoliv doslovnost by v příběhu postsovětské republiky byla zbytná. Sluneční mechanismus státu se pokazil a ke kopcům stoupá zrezivělá lanovka.