Třetí ozvěna


(1)

Do nějaké míry jsme
začali vnímat obličeje

Do nějaké míry jsme se
stali součástí hranic mezi
oprávnitelným a ne

Žirafy neměly na srsti vzorce
mečely jen když se jim přes plot
házela naplochlá slova na žraní

Mlaskaly a žvýkaly
to podle povahy

A podle představ už
naše těla měla být
dávno někde jinde

(2)

Stali jsme se dvěma suchými plasty
jimiž je možné
zakládat slovník příčin

ale to musí být vopravdický příčiny jako normální
proč to někdy jde a někdy
ne vždyť to co tu popisujem to není
permanentní stav vždyť
většinu času děláme
něco jinýho tys mě napadla a když už nic jinýho
seš aspoň vtipná

Nemá smysl to hledat
vždyť jsme to neřekli v tomto světě

(- přijdeš?
– ne

zaznělo a nikdo netušil
odkud a kým
to celé bylo

a nikdo netušil
kdo to netušil
a nikdo netušil
kdo netušil
kdo to netušil
něco říct to je ta
kauzalita které jsme schopni
víc nejsme schopni
míň jo)

(3)

Schoulili jsme se
do našich třetích ozvěn
daleko od sebe

(cos tam ztratil?
– soudnost)

Upíjím banánový nektar zatímco
za plexisklem pozoruji zakřivená
těla v bazénu
A naše ozvěny
i když se překrývají
jsou od sebe odděleny čárkou a časem

Metro nejelo
šli jsme to pěšky tunelem
každý z jiného
konce trasy

Už ani nevím
jestli jsme se potkali a pokud
zda to bylo na přestupní
přesně v půlce nebo ještě úplně jinde
na zastávce Nagorny Karabach

A přestože si nic nepamatuji
trpím jistotou vzpomínky ve které
prostrkuješ ruku za oranžové trubky které jak
koi kapři občas proplují tunelem

A přestože si to nepamatuji
vím že pak za břichy ryb poškrábeš zeď
a tou samou rukou
špinavou od nánosů neustálých přesunů se
otřeš o žlutý šusťák strachu

březen 2015

(Šetření snášenlivosti)

Bylo zahájeno šetření snášenlivosti mezi mezi a mezi 
přičemž první se jeví být potvorným 
druhé domnělým 
Záměr výzkumu podléhá větě 
BERTE LÉKY A SOULOŽTE 

První zjištění prokázala
výskyt nové plísně na již zrozené plísni
jakožto dokladu nepohlavního zmnožení

Původní baživost po veřejném 
rychle střídá touha po soukromém
vlastnictví jež se 
zprvu jeví jako neprůchozí
nyní ovšem
jedinou ač neschůdnou 
cestou

Cizoložství může být potvorným hybatelem
i domnělou svobodou

Ze závěru nic nevyplývá –
– věda pošla těsně před ukončením
všech klíčových pokusů

Back to Black

Telefonát z potemnělé místnosti by zasluhoval žánrové ukotvení na poli uměleckých projevů. Může vést k okamžikům, kdy si člověk při hovoru nevědomě osahává genitál, zatímco vědomě vyřizuje důležité věci.

Stejně jako před rokem, i letos z důvodu tradičního předjarního kolapsu telefonuji na linku důvěry s bolestí hrudníku, dýchavičností, třasem a zimnicí.

V loňském roce mě z propasti, v níž se mi nedařilo obléct nebo napít, vytahovala žena, díky níž jsem alespoň vstala z postele, abych, jak už se ona nedoví, následně zmizela za hranice, kvůli čemuž mi v knihovně naběhlo zpozdné, které jsem po návratu samozřejmě poctivě zaplatila.

Letos telefon zdvihl muž, který se po chvíli hovoru zeptal: „Promiňte, teď jsem se asi ztratil – proti čemu že mají být ty demonstrace?“ Slyším sama sebe, jak odpovídám: „Proti všemu, co je tu špatně. Vám to tady nevadí? Vím, že mi po tom nic není, ale vám vyhovuje, kolik v této zemi jako sociální pracovník měsíčně vyděláte?“

Sociální pracovník mi pro život se sebou navrhuje medikaci.

„Tak to nechci, ti lidé, kteří to berou, to berou po leta, jsou spokojení a nechodí pak na demonstrace.“

Hovor plyne a řeč se stáčí k osobnějším tématům. Mluvím zcela jistě pravdu, ač si svá slova moc nepamatuji, a když umlknu, následuje dotaz: „A proč jste v tom tak hloupá?“
„Prosím?“
„Proč si nenecháte pomoct?“
„Proč si co? Jakože proč si od partnera nenechám finančně pomoct?“
„Ano, to mám na mysli.“

Následuje filipika o soběstačnosti žen. Na vině je systém a podfinancování vědy, v rámci něj navíc platová nerovnost, jíž se oháním jako zástěrkou dysfunkčního vztahu, jehož valnou část tvoří mé útěky.

Rozhřešeno: beru si příliš osobně neduhy celého světa, je mi doporučena návštěva psychiatra a následných terapií – vše je ovšem sděleno s takovou rychlostí, až mám dojem, že pracovník dává okamžitou výpověď, balí si doma jen to nejnutnější a s jednosměrnou letenkou kvačí na letiště, aby následně zmizel za hranicemi a setrval v nějaké smysluplnější cizině. Nevrátil-li před odjezdem do knihovny knížky, čekala by ho zde už pouze exekuce, tak jako desetinu populace – i to jsem do své zpovědi stačila vměstnat, ačkoli ani nevím jak.

Sama ale zůstávám tady – ostatně, došla bych stěží do Kateřinek; doba, kdy jsem si zvládla koupit letenku a během dvou hodin zmizet asi pominula – a nyní v už rozsvícené místnosti seznávám, že vše, co činím, činím špatně, že v ničem, čemu se věnuji, nevynikám, důsledkem čehož taky už drahnou dobu nedělám vůbec, ale vůbec nic.

A tak jsme tedy zase tam, kde jsme byli. U terapeutického psaní, jež dedikuji vší veřejnosti. U toho psaní, kterým jsem pohrdla v době, kdy mi bylo nejlíp; záhy ji sice vystřídaly chvíle zlé, dovedly mě však k tomu, že nic rozumného už světu nesdělím, pročež jsem zůstala filosofem a hrdě se nevyjadřovala.

Nyní ale nastal okamžik, kdy mi je skutečnost, že nemám co říct, bytostně ukradená, a vítejte tedy u mě v pekle, zábava začíná.

Copy paste

Svou analýzou obrazovky jsem začal u toho, jak její rám odděluje dva různé prostory o různých měřítkách, fyzický a virtuální. Ačkoli tyto podmínky nevedou nutně k nepohyblivosti diváka, rozhodně jej od pohybu odrazují. Proč se pohybovat, když stejně nemůžeme vstoupit do virtuálního prostoru? Tento moment je rozehrán v Alence v kraji divů, když se Alenka snaží získat odpovídající velikost, tak aby mohla vstoupit do jiného světa.

Lev Manovich: Jazyk nových médií, přel. V. Janoščík.