20. 6. 2019, 15:11, 89 %

Odkudsi ze zábran kape utajená krev. Bytost klíčí na záchodové míse,
svrchu na ni vytékají splašky, za uchem gerberu a ještě k tomu chlastá –
– jedině tak si prý udělá pohodlí.

Okolo půlnoci otevírá okno světlíku. Namísto promluvy však
vykoná smrt při pádu do uschlých slunečnic.

Nazítří se dostaví detektivové a ohledávají tělo.

Hlaváčku, sledujte… po vaší pravé Osvětimi vidíte, že tělo mohlo dopadnout i do měkkého.

– Ovšem nestalo se tak, pane inspektore Trachto. Proč?

– Hlaváčku, nemyslete, já si taky všim těch nacistů a netvrdím, že by
měli dostat prostor. Ale co my s nimi teď, když už tu byli i v původním znění
?

Prokousat ucho škvorem

Deník květen až červen. Kráceno a cenzurováno pro potřeby čítanky.

11. 5. 2019
Ano, včerejšek byl
a) dnem otevřených dveří do pekla, do nějž jsem nedopatřením nakoukla
b) důkazem toho, že se duben jakožto nejkrutější měsíc přesouvá na květen
c) obecně asi nejhorší den tohoto roku – věřím, že už horší nebude

12. 5. 2019
V noci sen o nějakých teroristech, kteří chtějí útočit na školu, jeden z teroristů avšak má v té škole milou, vidím už jen praskající okenní tabulky, krev, střepy, probudím se ve chvíli, kdy se pohledy těch milenců střetnou. Kolem desáté jdu do práce předat kasy, potom znovu do NTK.

16. 5. 2019
Mám 827 slov z 2000, je mi stále zle, ráno jsem vstávala asi 3 hodiny, poté jsem se skoro poblila z toho, jaký mám bordel v bytě, takže jsem začala vytírat a prát, teď vdechuji výpary čisticího prostředku a musím uznat, že je mi líp. Za několik dílů Přátel jsem to tu stačila poměrně zvelebit.

18. 5. 2019
Po poledním jdu po Jiřáku v nevhodném oblečení, v noci byla moc zima a potom bylo zase moc vedro. Doma mám krámy ze stěhování. Vezmu epilátor a po chvíli mi krvácí levé podpaždí, zatímco na levém lýtku mám červené tečky. Paráda. Bravo.

19. 5. 2019
Říkala jsem mu, a to je pravda, že když jsem naposledy přijela z Brna, myslela jsem v tu noc na sebevraždu a nemohla dýchat, jakási zlá předtucha, chtěla jsem se schoulit do klubka, jenže se mi nenatáhla páteř.

25. 5. 2019
Brzy ráno, kolem čtvrté (spát jsem šla ve dvě) sleduji malé bílé štěně na Via Farini, poté jedu na letiště, po cestě potkám ještě jednoho kolumbijského badatele s jeho litevskou kamarádkou [Ramoňou?], postarší paní, která byla sama na pouti. Při čekání na autobus nás pro drobné obchází tlustý Rumun, hovoří spatlanou italštinou, kterou po chvíli opustí a hlesne jen: „Mi-e foame.“

Na letiště dorazím kolem šesté, je ale zavřené z bezpečnostních důvodů, dvě hodiny musíme čekat, dokud se vše neuklidní, v letadle za poslechu albánských rozhovorů usínám a budím se těsně před příletem.

Mám tedy za sebou svoji první konferenci, která dopadla nad očekávání dobře, třebaže mému tématu nikdo nerozumí.

4. 6. 2019
Nebudu tu navždy. Ale to nevadí.

Ve snu jsem jela double deckerem Budapeští. Náhle měl přistoupit jakýsi muž s naprosto zhnisalou rukou, kterou měl omotanou nažloutlou gázou. Nesl si jakýsi kožený kufr anebo školní brašnu. Místo obličeje měl strašně tmavou, skoro seškvařenou ptačí hlavu s podivně ohnutým zobáčiskem. Jakmile ho všichni pasažéři včetně mě zahlédli, začali z autobusu vystupovat. Řidič mu ale ujel a ten zdeformovaný muž tak šel s celým špalírem pasažérům pěšky někam kdovíkam, snad k Oktogonu.

Na Bytostech od Agnes Vardy se lidé smějí věcem, které nejsou komické. A já se ptám proč. Celý sál se bezděčně propadá do samotného snímku, ze sálu to ale pochopí kolik, možná deset lidí? Jedna z postav, zlá a protivná, se dokonce zhmotní kdesi na sedadle u promítaček. Kdo píše tento scénář?

Moje pracovní náplň

17 mnichů má v 6:40 odjet směr letiště. je 7, všichni jsou na místě – chybí jen abbé; sošky pražského jezulátka čekají na vysvěcení. prší.

v 7:10 dobíhá rozespalý abbé autobus, v jedné ruce cíp hábitu, ve druhé igelitku s jezulátky a 17 letenkami – nebýt druhé položky, světí tam doteď,

Průběh jednání

v pokoji není umyvadlo jádro ani obal
moudrost ani barvy

přesto však velmi vážně věřím –
jsme svědky důležité události

tiše volají lidé kteří nestárnou
a rvou si kůži z těl nakažených moukou
kde přišli k té nemoci?
když při pohledu do ucha –
lze nalézt jen rty vlnění a rentgen

lidská tvář v průběhu jednání
zmizí v paměti jak v rašelině

ve chvíli kdy je
pravé oko již zcela zanořeno
levé míří na kolemjdoucí
svou vytrčenou střelkou

(z původní básně Manifesty [duben 2015] osekáno o více jak o polovinu, přeskupeno)

Lakmus býka

Svědí to.
Lakmus býka se zbarvil
odstínem insomnie. Hrbolky
spiklenců mne překvapily na cestě domů. Ty,
a taky ten dotaz můžeš to trochu ztlumit?

Tlumím to dotekem a najednou cítím,
že mám prázdné ruce. Ne, vlastně necítím,
ale mohla bych, kdybych chtěla,
kdyby se pisoáry neplnily
horkou vodou.

Chvěje se to. Mřížky kůže si
vzdechly a vykašlaly modré žíly
přilípnuté ke spánkům. Někdy jsou vidět
více než jindy. Někdo je má výrazné a někdo
vůbec nespí.

Jančí to. Rentgen úsvitu se mi
svalil do klína. Chci ho pohladit po
strašlivých křivých žebrech, po šíji,
a najednou cítím,
že mám prázdný dotek.

Hříva hranaté hlavy podrostla
kolejemi, ale to nevadí, chodníky už beztak
byly křivé. Můžeš to prosímtě trochu ztlumit?

Tlumím to dotekem. Lakmus býka se zbarvil
odstínem insomnie. Rentgen úsvitu se včlenil pod
moji paži a spal. Vdechuji rozpaky starého
tučného mýdla.

podzim 2014