Mám rozepsaných několik povídek. To jen tak mimochodem. Taky mi opět brzo časopisecky vyjdou nějaké ehm, básně. Dala jsem do výběru vše, co za posledních dost let spadlo pod stůl, tj. nikdo to nikam nevybral, protože to nejspíš bylo blbý. Vědoma si snížené kvality, reagovala jsem tímto na skutečnost, že mi opět nenabídli honorář. Můžu si zas jednou sednout a autorským výtiskem, pokud vůbec dorazí, vytřít svou prdel, až na to, že se mi nechce, protože tiskařskou čerň na sliznicu neradno pokládat,¨

A ten překlep tu taky nechám.

Taky jsem odeslala vše potřebné k žádosti o zkurvygrant na knížku. Pokud si kdokoliv z komise přečte tento článek, mám asi tak jistotu, že mi nic nedaj. V tom případě to prdnu na ulož.to a už si s tím dělejte, co chcete.

Na grant je potřeba: profesní životopis autora, anotace díla, ukázka z rukopisu a posudek. Profesní životopis a anotaci si člověk vytvoří sám, rukopis zpravidla taky. Na posudek je ale třeba nezávislý pohled osoby mimo redakční okruh žadatele. V instrukcích je to popsáno celkem jasně: nesmí to být malá domů, klientelismus a tak. Lidé jsou v mém životě notně vystřílení, se spoustou se skoro nebavim, a bylo těžké vybrat někoho, kdo mi posudek napíše jen za předpokladu, že se mu rukopis bude líbit. A taky někoho, kdo si to celé i přečte a bude si o tom vůbec něco myslet. Nakonec jsem si vybrala kata největšího v domnění, že mě s tím rovnou pošle někam s předvídatelnými slovy: “Těm úřednickejm nic nepodávejte. To si to vydání nemůžete zařídit jinak? Já nic psát nebudu.” Kupodivu mi posudek dodal, a ještě při té příležitosti láteřil: “Máte hrozně kulatý záda. Ukažte! Na to se nedá koukat. Vemte si tuhletu pomůcku, a teď tahejte, ale ne rukama, lopatkama! A každej den stokrát! Já na vás nemůžu koukat. A nemyslete si, mně se to líbilo, má to rytmus, je to úsporný, ale taky tam občas máte píčovinu, některý ty slova tam, já nevim, to ještě proberem!”

Dále: “Kde to vydáváte? A nejsou to čůráci? Proč to nevydáte u toho tamtoho? No, to je samozřejmě taky čurák, všichni jsou. Jednou jsem u něj byl na tý jeho chatě, dopředu jsem říkal, ať na mě nemluví poránu, a on chtěl, abych mu pomoh odhrabat sníh. Tak jsem se sebral, a tím hlubokým sněhem jsem nasraně šel dvacet kilometrů k nejbližší železniční stanici. No. Anebo možná chtěl, abych šel pro rohlíky, už nevim, ale neměl na mě mluvit. Pak jsme spolu asi deset let nepromluvili.”

Nakonec jsem zjistila, že většina lidí si o ty posudky řekla kámošům z redakčního okruhu, a to nebonzuju, to je snadno dohledatelný, obzvlášť, když ty žádosti podávali souběžně, napsali si to bezbolestně, jednou seš ty spisovatel, potom seš můj posudkář, všechno se to poslalo v jedný obálce a nikomu to nepřišlo divný, a já jak debil se ještě řídím tím, co mi kdo řekne.

Peskovat les

pour moi t’es la plus belle

Můj šílený život se v posledních dobách dost změnil. Je to vlastně už dávno. Přestala jsem lítat po ulicích s turisty, střídat tři jazyky denně, všechno bylo on-line a já skoro nic nevnímala. Ukončila jsem vztah se sebou i s všednodenní realitou.

Ne že bych kdy byla nějak významně dobrý člověk, ale myslím, že dokážu vystopovat chvíle, kdy došlo k dost zásadní zlomenině mého charakteru. Ale, jak tvrdí mí charakternější rádci: “Charakter nezlomíš. Pokud takhle uvažuješ, určitě je ještě čas věci napravit.”

Mívám bolesti různého druhu. Vedle různých organických potíží, které narážejí na laxnost veřejného zdravotnictví (ne že bych se chtěla zastávat soukromého, ale takhle moc mě do prdele se zjevnými požízemi nikdo dřív neposlal) taky sílící úzkosti. Chvíle, kdy se probudím, protože nemohu ze spaní dýchat. Vídám pak lidi, kterým se děje totéž, a co si na nich vezmu. Tak možná si řekneme, že víme, jak se cítíme. Vídám taky lidi, kteří tohle nikdy nezažili, a dívají se na mě jako na blázna. Pozvolna odhaluji kořeny svého defétismu, jsou velmi hluboce posazené. Dochází mi baterka u mobilu a počítače, já pak ta zařízení zase nabiju. Spousta věcí se mě nedotýká, mám dojem, že žiju v simulaci.

Před čtením ve Fra jsem měla hroznou migrénu, nějakému pánovi vypadla horalka z kapsy, normálně bych ho doběhla, jenže mi bylo tak blbě, že jsem musela vážit každý pohyb – bolest vystřelovala až do čelistí a já se bála, že se při každém dalším pohybu pobleju. Horalku jsem si tedy strčila do kapsy a cítila podivnou výčitku. Dorazil pak jeden posluchač, dal mi acylpyrin, asi mi to trochu pomohlo, tohle, anebo samotné čtení, které mě donutilo změnit paradigma, anebo to, že mi ten lék poskytl člověk, kterého jsem poznala právě v téhle kavárně – ležel pokroucený na autě, už je to pár let, pozorovala jsem jeho divnou čelist a měla dojem, že ho znám odjakživa, což ale nikdy nebyla pravda. Myslím, že když mi podával ruku a sděloval mi své ničím výjimečné jméno, smál se jako šílenec – zhruba tak, jako se směje pokaždé. I tenhle člověk mi, když jsem zapíjela acylpyrin, řekl, že na narovnání páteře není nikdy pozdě. “Jen se narovnej a prober z té letargie. Jestli na něco nemůžu koukat, tak právě na tohle.”

Tu horalku jsem snědla za dva dny při pěti a půl hodinové cestě do Havlíčkova Brodu. Nějací pánové mi během putování radili, jak mám přestupovat, mrzli jsme společně na trati, za okny ubíhala Vysočina, a já ji v ten moment snad i milovala. Nelze peskovat les za věci, za které nemůže. Kolem nás projížděl nějakej regiojet, a jeden z pánů na něj ukázal a řekl: “Ty jejich vagóny, to ale taky není žádná ranní rosa.” Když vystoupili, zamířili ihned do pivnice Taifun, a já pak tiše našlapovala na koberce v hotelu Brixen.

Člověk dlouho vydrží lpět na statu quo. Jenže život je naplánovanej tak, že jednou skončí. Pojďme dnes společně nahodit život.

“Mně se zdál sen. Bylo to jak v nějakým Matrixu, přesně taková estetika, ale mnohem hezčí tím, že to bylo ve snu, takže tam nebyly počítačový efekty. Vybavím si jen výjev: holka leží na zemi, u takové prohlubně, co se furt zvětšuje, patrně ji má i pohltit. A najednou jí přes pupík do břicha začne lézt takovej had –”
“To máš ale z toho, že tě bolí ten vaječník.”
“Ten mě skutečně bolí, ale bolí nalevo, pupík máš uprostřed… No tak jí začne lézt přes pupík do břicha černej lesklej had, a přiskočí k ní nějakej kluk – ona má mimochodem tuším černý lesklý hadry, a on má něco bílýho. Ten kluk začne tahat toho hada za ocas, aby mu zabránil tam vlízt, jenže to se mu nepodaří, had je silnější a vtáhne i s sebou toho kluka do útrob tý holky. V tu chvíli se on i ona propadnou na nějaké divné světlé, ale klidné místo, poslední bezpečné místo tomu říkají. Zas to vypadalo jak v nějakým Matrixu, štěstí, že to byla fantazie, a ne počítačový efekty. A tam jim kdosi dal nějaký instrukce, jak zachránit svět…”
“Tak třeba jsme tu od toho, abychom zachránili svět.”
“Fuj, já už jsem zase usnula v oblečení a uválela si mohérovej svetr. A tys spal taky oblečenej? Co jsme to zas za lidi?”
“To víš, energie jsou drahý, my byli opilý, a oblečení naven nás zahřálo víc než nějaký tenký pyžámko.”
“Musím hned vstát, jít do Žabky a koupit si nějaký sladký pitíčko, včera jsem klopila carskou vodku a povim ti, že už nevim.”

bethesda

Dvacet dva drápků jsem slyšela že tam je
dvacet dva listů
dvacet dva zastoupených

kdo byl v mládí charakterní
ve stáří už to nenajde

takže zápis máme
a výbor to musí projednat

to nepřipadá v úvahu
abych po čtrnácti dnech nekojila

eště vlastně co teda
tak to eště podepíšem

dvacet pět

Hello, lucky boy

Výkyvy nálad zhruba tak patnáctkrát denně. Od odhodlání, že všechno bude super, po naprostý zmar. Sedím v Brně na svém gauči, který je mi postelí, okno nejde dovřít, a tak je podivně vyspravované kousky obalu od cigaret. To pro mne udělal člověk, jemuž jsem svůj pokoj půjčila ve chvíli, kdy jsem ho nepotřebovala. Teď ho potřebuju jak nikdy v životě. Celý svět se jeví sešněrovaným dojmem, jindy mi ale zas praskají obruče a já chci běžet a být hrozně šťastná.

Dohodli jsme se, že si nebudem psát, přesto mi v noci napíšeš a já odvětím, že mi akorát zemřel děda, ráno mi pak Martin nalije burčák a já se líznu hnedka před devátou, řeším nějaké pracovní věci, ale v zásadě unikám myšlenkama do Łužice, o níž se mi v noci zdají sny. Vypadá v tom snu úplně jinak, než jak si to pamatuju z nedávné výpravy do Chrósćic, lze říct, že snová Łužice připomíná spíš Berlín, a vlastně se mi možná zdá o Berlíně… anebo je to Hoyerswerda, které už neřeknu jinak než Wojerecy, Lipsko, Chotěbuz, nebo nějakej jinej New York, co já vím.

Tudíž i ze sraček můžeš vytáhnout se, říkám si, zatímco si v sekáči zkouším hadry na holé tělo. Jedna věc je dobrá – konečně se hýbu bez bolestí, mohla jsem protančit noc až do rána a zpívat fideralala fiderasasa, křepčit v kruhu či v náručích Lužických Srbů, nebo třeba úplně sama, to to jelo, kdybych si mohla vybrat noc, z níž se nechci probudit, byla by to tato, děti rozbíjely porculánové talířky o zem, všude kolem bzučela ta strašně blízká řeč, oheň plápolal, lidé se postupně vystráceli, objevovali a zase vytráceli, nejkrásnější Lužický Srb líbal svoji vesnickou lubku… a je zvláštní, že tihle lidé v krojích mají ve smart phonech beztak stažený tinder, když jejich lásky mohou být tak jednoduché – taky je zvláštní, že až se ráno probuděj, neoblečou si znovu kroje, ale nějaké unifikované hadry, a začnou mluvit zase německy.

Jak moc mě mrzelo, že musím zpátky, ani neumím vylíčit. Strávila jsem v Lužici celkem jenom dvě noci, a to v rozpětí sedmi let. A nikdy na ně nezapomenu (a snad budou další? Budou, ne?). Přesto hážu ráno v ubytovně u Moniky do krosny věci, pachuť v ústech přebíjím žvejkačkama, (gab es etwas mit Knoblauch? ptá se paní na úklid, a my se jen zastydíme, samozřejmě jsme ve 4 ráno žrali česnečku, a jakou poctivou!) Do lýtka mne hlavičkou udeří černý kocourek, hladím si ho a občas si loknu ibiškového čaje. Pak se jdeme projít po hřbitově a ke kostelu, zahlédneme kovářův domek a potok…

Cestou z Letňan se stavím na Letné, dává mi to smysl, sedíme pak v mlíčňáku, když kolem nás projde pán s bílou kozou na špagátě.
Jak se ta koza jmenuje?
Květinka, řekne ten kozovod. Ona je mladá, jsou jí teprv 2 měsíce, teď jsme byli na Kokoříně, nechtěl jsem ji nechávat v autě.

Nakonec nám dá vizitku s nápisem PŮJČOVNA KOZ, rozesmějeme se a obejmeme, když z objetí vykouknu, spatřím další známou tvář, tu, která teď v Lužici chyběla, a v závěsu jednu neznámou, nakonec sedíme ve čtyřech, pijeme slivovici a povídáme si, boty mám zabahněné, vypadám, jako bych právě vyšla z kravína, což je pravda, já fakt vyšla z kravína v Chrósćicích. Střelíme to pak ještě dolů na poslední štaci, Marcel sedí u stolu a píše, dva slammeři mi dají cigaretu, tak je to fajn, a s vámi všemi mi bylo dobře, a za to vám děkuji, nicméně pak usínám, a další den už je klidný, modrá zonka ve Sladkáči, film u Pilotů, proč jen je nutné zobrazovat lásku tak banálně? – nakonec mě doprovázíš domů, což je cokoliv, jen ne dobrý nápad, pak ale najdeme na konečné ježka v kolejišti, zabrzdíme dopravu a ty pak zabalíš toho zděšeného hmyzožravce do mikiny, odneseme ho do trávy, chvíli postáváme opodál, dokud se neosmělí a neodpeláší pryč.