Jupiter 37A

To nám říkali před mnoha lety nějaký lidi v Popradu, když na nádraží vypadl proud, venku byla strašná čina a my se vraceli z hor – zahrajte Krylu! A někdo vytáhl kytaru a začal hrát Krylu, všude křičel do té hrůzy za bouřky že mučí múzy a tak… V tomhle je Kryla hrozně fajn, a ač to už dneska není k přiznání, je v tomhle fajn i raná Nohavica. A v čem že, jo, že přináší radost z rýmů, že ty texty nejsou banální, obsahují množství působivých obratů a obrazů. Hodně lidí poslední dobou kašle na slova, a to nejen v písňových textech, tam je to ještě zlatý, ale tak nějak obecně. Myslím, že z té jazykové nepřesnosti pramení spousta konfliktů, ale nikdo mě neposlouchá, protože.

Přesný jazyk je přítel člověka. A tedy – každý den aspoň kousek Hemingwaye, Fukse, Zábrany, René Chara… vyváží to tu jazykovou plochost, neobratnost a neobraznost, která je v našich životech neustále přítomna.

A už mlčím. Já jsem taky houby stylista, ale zahudrovat si tu snad můžu. Přestal mě kvůli tomu bavit twitter, přijdu si tam jak nějaký trapný obrozenec, který si drží poslední zbytky interpunkce a diakritiky, dokud s nimi nakonec nebude zpopelněn a pohřben. Ale proč se mám brodit nějakými sděleními, které sestávají jen z wtf, pls, cringe…, obwohl es keinen Sinn macht.

No nic. V noci ze čtvrtka na pátek jedu tramvají na konečnou, holka přede mnou si ze zdravotní kartičky opisuje do mobilu číslo pojištěnce a hlásí se na očkovanou. Ráno vstanu brzo, vrtám se v rumunské avantgardě, surrealismu až po současnost, jsou to krásné věci, někdy se mi z těch básní až klepou ruce. A po obědě si řeknu, že se projedu trochu na kole, a pak budu pokračovat.

Ovšem najedu kolem do žlábku kanálu a přelítnu přes řidítka. Je to celkem zvláštní pocit. Ani ne před týdnem jsem viděla pána, který taky spadnul, a já si teď jen zvědomila jeho bolest.

(Kdykoliv vidím někoho padat z kola, pamatuju si jen pád, nikdy obličej toho nehodníka či nehodnice. Jednou se takhle vysekala holka na st. Catherine v Bordeaux. Pamatuju si její baloňák, pamatuju si přesně, jaké bylo světlo (nízká viditelnost, mrholilo), samozřejmě ten pád, kolo se jí smýklo na vlhkém chodníku. Pamatuju si i to, jak ji nějaký kolemjdoucí muž něžně chytal za hlavu, aby zjistil, zda se jí něco nestalo.)

Mám odřenou kůži, podlitinu na stehnech a, což zjistím, až když si večer dávám sprchu, naprosto zfialovělé pravé ňadro. V tomhle stavu radši nejdu na pochod proti sexuálnímu násilí, ještě bych byla až příliš doslovná. Zavolám Vítkovi, jestli mám jít na rentgen, a zatímco poslouchám, jak se nenápadně utlemuje a zároveň klidně vysvětluje, že mi asi nic nebude, dojímám se nad tím, jaké mám výjimečné přátele.

Místo rentgenu a pochodu, a to taky nebylo nijak zvlášť chytrý, si jdu koupit novej objektiv. Vyzkouším si tři a nakonec si vyberu sovětskej. Už teď ale nevim proč – měl nejnižší světelnost a ne až tak hezkou kresbu. Jenže uvažujte si racionálně, když si s podlitinama kupujete 135mm, bolí vás dejchat a ještě se za váma v obchodě staví kamarádka, co má za tři týdny rodit.

A tak dneska dopoledne dodělám rumunskou koncepci a jdu se trochu projít. Snad je to tím ne moc hezkým světlem, nebo prostě tím, že jsem si neuvykla, ale ty fotky nejsou dobrý. Fotím si kopřivy a začne mě svědit oko – asi mě požahaly přes hamáček hledáček. Příště je nebudu fotit a radši je natrhám – přidám si k podlitinám ještě popáleniny – vypiju z nich výluh, udělám z nich nať a přepláchnu si jimi vlasy.

A vy tam, hej, zahrajte mi k tomu třeba Krylu. Jo a nebojte – k tomu, abyste mluvili jako hovada, v zásadě nic nepotřebujete. Vždyť čeština skýtá tolik zvěrstev, a vy se tváříte, jako že si toho snad ani nevážíte!

Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
ježto s těmi, co střílej po sobě vůbec nic nemají.
Mňoukaj tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
žádné věnce pak na hrob nenosí neznámým vojínům.

Z kocoviny

Dnešní den začal a skončil migrénou,
tak jako sen, v němž provádím felaci
už nevím komu. Zuby se vyhrnou
předkožkou v láci i neláci.

Pak zhlížím záběry s nahranou psychózou
vraha, co postřílel sedmnáct lidí
tou spoustou nábojů, co nyní ticho zvou,
ať už se nevrátí, ať už se klidí.

Mám přes čelo vrásku, bolavé dásně
a v hubě se mi rozsol jímá.
Mám vzpomínku, co občas drásne,
na zbytek je tu kocovina.

Jsem od potu, ne od zvratek,
i když to by bylo snad i lepší.
Člověk si uleví, vyloučí ostatek,
teď nemám nic, ani to hepčí.

2 krátké prózy

(1) Na mňa sa moja milá nespoléhaj. Milostný dopis jedné vinárně.

V rohu se občas zjeví muž, který, než aby smrděl doma s manželkou, chodí navečer do společnosti. Má dva roky nádor na prostatě a nemůže si moc sedat. Stojí proto a vykládá, že kdyby se jeho ženě před čtyřiceti lety nezadařilo otěhotnět, opustil by ji.

http://www.h7o.cz/na-mna-sa-moja-mila-nespolehaj/

(2) Tvoje tvář s hebkým odrazem. Takhle to dopadá, když mi někdo zadá téma “maďarství”.

Režim – budíček brzy ráno, snídaně, 4 hodiny maďarštiny, oběd, 4 hodiny maďarštiny, večeře, samostudium. Suvi mi pomáhá sepsat odvolání. Jídlo kupodivu výborné. Jen ho, nevím proč, jíme v hotelové restauraci, kam nás sváží, a kde se, ač pod dohledem a označení, mísíme s hotelovými hosty.

https://budapest.czechcentres.cz/blog/2021/05/alzbeta-stancakova-tvoje-tvar-s-hebkym-odrazem

Kohouti

Sežrala jsem mandarinkovej kompot, za což na sebe nejsem pyšná, protože jsem předtím pozřela asi tak pět kilo varenyků a tak nějak nechápu, kde se ve mně bere ta věčná mlsnost, ale nevadí. Zítra, pokud teda vstanu, pojedu na výlet a určitě to tam celé VYCHODÍM, a když ne, tak půjdu běhat, skákat nebo na kolo, protože už ze sebe zas nemůžu.

Byla jsem v ruským obchodě, kterej je tu na sídlišti tak divně skrytej, že jsem ho objevila až asi před týdnem. Vždycky, když tam jdu, tak je tam jiná paní. Na dveřích mají vylepenou reklamu na kurzy češtiny pro cizince.

Dnešní paní se mě vyptávala na různé recepty a sama mi vykládala, jak dává ayran do salátu. A když už jsem vyšla ven, doběhla mě ještě a ptala se, jak vařím už nevim co, a řekla mi, ať tam dám víc cibule. To je super, když vím, že tam mám dát víc cibule, ale nevim do čeho. Myslím, že si jen chtěla povídat, asi nestíhá chodit na ty kurzy češtiny. Pro cizince. A já si ráda popovídám, ostatně ve výuce češtiny pro cizince mám praxi, jenže se bojím, že příště tam bude zase jiná paní, a nebude tedy nač navázat.

A pak jsem se ještě procházela kolem rodinných domků. Pozoruju tu takové dva kohouty, chová je jeden herec, ale nevypouští je z ohrádky. Ti kohouti vztekle chodí v ohrádce a já vztekle chodím kolem domu, protože si je chci vyfotit při západu slunce – mají krásně oranžové peří. Chci si je vyfotit nebo natočit už od doby, kdy jsem točila svoje oranžové video, ale nemůůůůžu, protože až na jednu výjimku (kdy jsem samozřejmě neměla foťák) byli pokaždé v té dementní ohrádce. A herec jednou seděl za stolem na zahradě s hlavou v dlaních, asi ožralej, a ani si nevšim, že mu za plotem straší paparazzi v saku, který vypadá jak rozbitá televize. Achjo, proč mě ještě pouštěj ven…

Minulej tejden byl dost neskutečnej, jak řikám, v týhle zemi se člověk nemůže na nic soustředit. Asi prostě vezmu twitter, instagram a facebook a ideálně celý zpravodajství, a spláchnu je do nějakýho záchodu, ať se tam v septiku společně tetelej a mně už daj konečně pokoj. V pondělí jsem volala s jeho ženou kvůli článku o ochraně kůže, to jsem měla zadaný, to ne, že bych byla sama od sebe tak devótní, a další den von rezignuje, já mezitím odjedu za Prahu a zpátky, a než se naděju, je po dešti, sedím na Petříně na navlhlý lavičce a čtu si ten článek se žlutým vykřičníkem.

Je myslím dost hrozný bejt se mnou v hospodě a poslouchat moji kulometnou palbu na tyhle lidi. Myslim jako na politiky. Kolik lidí jsem za posledních pár (deset jedenáct…?) let zvalchovala na tom, že Kníže s čírem fakt není vkusnej, že ožralej Kalous fakt není vtipnej, že tričko ani placku ničeho nosit nebudu, že je to celý jedno velký šmelo, ale upřímně bych se bývala radši mýlila. Netvrdim, že znám dobrý politiky… ale vy mi netvrďte, že je znáte. Když naučíš prase bafat z lulky a naženeš ho do krejčovství, prasetem býti nepřestane. Některejm lidem jsme naprosto ukradený, některý se chovaj jako hovada a ještě se tvářej, že jim za to máme bejt vděčný, a některý jim pak fakt vděční jsou. A říkaj věci jako slušný kandidát. Politická kultura. Díky, Přemku!

Dál bych už zacházela do krajností, takže nebudu. Navíc, hospody jsou zatím zavřený, a já si teď užiju tu dobu, kdy tam se sebou nesedím a neposlouchám ty svoje pindy na všechno, co se kolem šustne. Na druhou stranu – tohle se jen tak nešustlo, tady jede smršť jak na lesy.

Pár fotek potom, co jsem vylezla z ruskýho obchodu:

*

“Dobrý den, u telefonu je [zapomenuto], hovořím s Alžbětou Stančákovou?
“Ano, to jsem já, o co se jedná?”
“Já vám volám jako odbornici na chlapeckou pubertu.”
“Co prosím? Tohle je zas nějakej ten PRANK, jak říkaj ty MLADÝ?”
“Ne, dal mi na vás telefon [cenzurováno], píšu u něj bakalářku na téma [zapomenuto], řešíme, zda mohl tento autor z 19. století skutečně napsat jeden text ve svých zhruba třinácti letech. Poslala jsem vám to na e-mail.”
Zběžně pročtu dokument, který skutečně najdu v mailu.
“No… asi mohl, zní to tak, ale patent na to nemám. Ale kdo vám dal na mě číslo? [Cenzurováno] ho nemá.”
“To vám nemohu prozradit. Napovím jen, že je to člověk, který je manželem matky svého syna.”
“Cože? Tak to pak dává smysl. Držím palce s tou vaší prací… Jak jste s tím daleko?”