Možnosti nesmyslu

Zemřu-li mlád,
aniž jsem vydal nějakou knihu,
aniž jsem viděl, jak vypadají mé verše vytištěné,
prosím vás, kdybyste se chtěli kvůli mně trápit,
netrapte se.
Stalo-li se tak, je to správně.

(Fernando Pessoa – z Rozptýlených básní, 7. 11. 1915, úryvek)

Mukačevo někdy v půli srpna.

Vždycky jsem se vystříhala psaní o psaní. Měla jsem z něj pocit bezradnosti. Ovšem v poslední době jsem se kromě učení cizího jazyka a utváření textů ničemu jinému nevěnovala. Ačkoliv ne – byla jsem na cestách a zažila toho spoustu. Nicméně přesto. V určité chvíli jsem si musela přiznat, že se psaním přestat nelze, že konzervace vyjádření je vlastně důležitá, a že protěžování jiných než jazykových prostředků je proti mé vlastní podstatě.

Připomíná to setkání s kamarády po letech, během nějž si ověřujeme, co všechno už stačilo zreznout & zajít. Politické názory se rozešly po první výplatě. Náhled na citový život není slučitelný. Krátká rozmluva o jídle a pak zase politika a nájmy. A v jakémsi zvláštním okamžiku, kdy už všechno vypadá marně, se najednou objeví společná vzpomínka, která vše zachrání. Následuje otázka, zda další vzpomínky vytvářet, anebo se spokojit s málem.

Zatím je mi to celé jedno. S dobrými kamarády řešíme jen to nejnutnější. Zbytek vyřeší dobré jídlo. Dejme si taky jednou nacpat.

Minden másképpen van

(neděle)

Mezitím z okna vidím Dunaj. Protože jedu do Maďarska a teď jsem na Slovensku. Někdy ještě slyším svůj hlas, jak kňučí.

Stojíme v Bratislavě na autobusovém nádraží Nivy. Všechno je obestaveno developerskými projekty. Nejčastější značka HB Reavis. Blila bych. Další poloprázdné kancly. Další zbytečnosti. V autobuse se mnou jedou anglofonní mladí cestovatelé, kteří budou mít dobrý život. Můžou být v mém věku nebo o něco mladší a jedou spoj Praha–Budapešť. Takové mám nejradši.

(úterý)

V pondělí ve čtyři vyrážím na svou trampotu, kupodivu se do Egeru dostanu včas, posnídám v podniku na náměstí a vyrazím k univerzitě. Eger je hezké, byť malé město.

Celý den byl neskutečně výživný. Měli jsme několik hodin maďarštiny a opravdu se ten jazyk naučit dá. Člověk má jen tendenci pochybovat.

Dnes ráno mě vzbudila zima. Je sice extrémní vedro, ale jak jsem nevyspalá, jsem pořád promrzlá a chodím v dlouhém rukávu.

Tak jsem se ráno dověděla, že zemřel Petr Holman. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit a dnes, když se vyčasilo po hrozné bouřce a já šla ze školy domů, jsem lehce fňukala a prohlížela si Eger.

(pátek)

Egerben vagyok és magyarul tanulok. Dnes jsem měla nejlepší test ze třídy – jen dvě chyby: jedna drobnost s akuzativem + špatně napsáno ásványvíz – zaměnila jsem čárky nad a.

Ale říkám si tu spoustu věcí. Například, že jazyk se nejlépe učíme, když k němu přistupujeme bez předsudků. Poté, co jsem porozuměla těm pár slovům, najednou dokážu rozlišit rozhovory v obchodech. Kdosi řekne: „Mennyibe kerül?“ a kdosi odpoví: „Nyolc sász kílenc.“ Villágos!

(neděle)

Z vedra mě pobolívají oči. Včera jsme podnikli cestu do Miskolce.

U nás už se nehádáme kdo má větší pole lán

Zasaď do hlíny vidličku a vyrostou ti hrábě.

Jedině takto lze poznat úrodnou oblast, zemi hojnosti, o niž nestojíme, místnost, v níž lékař zasouvá hlavici ultrazvuku do ženských útrob a vyjímá ji zakrvavenou obdobně, jako vyjímal zrcátko pár chvil předtím.

Draho vyjde takové zrcátko a večer není na zaplacení; je mi 27 let, ovládám několik jazyků a podle statistik jsem osobou ohroženou bezdomovectvím. Když rumunská básnířka v sále zakříčí: „U toho citátu chybí překlad! Umí tu někdo francouzsky?“, vyběhnu k ní jako lékař ke spontánnímu porodu a zeptám se jí rumunsky, zda to chce do angličtiny nebo do češtiny.

Poděkuje mi a na konci večera si ke mně přisedne. Rozdělí se se mnou o svou krmi, grilovanou zeleninu a hermelín, část kuřete ještě přihodí její překladatelka, která má potíže s trávením (bătrâneţe). Mezitím mne odchytí jakýsi muž a pošle mě do kuchyně překládat pro kuchaře názvy rumunských pokrmů. Nepřijdu si už vůbec jako ve vlastní zemi. Platí mi tu naturáliemi, tedy alespoň něčím, rumunská básnířka odjíždí do Košic a já jdu pěšky spát na molitan ve svém pokoji pro služku, který obývám už celé dva dny.

12. 6. 2019, 13:39, 99 %

Pro účely života není třeba využívat berlí,
rozprostírá-li se na ploše otevřeného okna pohled na břízu a korporát. 

Sledujme nyní oblohu: připomíná stále méně les,
a stále více šicí stroj. Vedle pohleďme, jak trolejbus vadně odbočil,
a namísto u hřbitova končí ve zcela jiném kamení.

Připusťme si, že v tom věčném útěku od narození stále chybujeme.

Plodíme děti, fetujeme
a dožíváme se dlouhověkosti, jíž nejsme s to zabránit.

Vyplývá z toho jediné zjištění: nic jako chudoba už není.

Tento výlet vám nedoporučuji. Je příliš do kopce.

20. 6. 2019, 15:11, 89 %

Odkudsi ze zábran kape utajená krev. Bytost klíčí na záchodové míse,
svrchu na ni vytékají splašky, za uchem gerberu a ještě k tomu chlastá –
– jedině tak si prý udělá pohodlí.

Okolo půlnoci otevírá okno světlíku. Namísto promluvy však
vykoná smrt při pádu do uschlých slunečnic.

Nazítří se dostaví detektivové a ohledávají tělo.

Hlaváčku, sledujte… po vaší pravé Osvětimi vidíte, že tělo mohlo dopadnout i do měkkého.

– Ovšem nestalo se tak, pane inspektore Trachto. Proč?

– Hlaváčku, nemyslete, já si taky všim těch nacistů a netvrdím, že by
měli dostat prostor. Ale co my s nimi teď, když už tu byli i v původním znění
?