Sent from my iPhone

Texty psané na zadání během pouhé hodiny v rámci PesText festivalu v Budapešti. Na videu česká a maďarská prezentace.

Visegrádi utca

Dnes večer je zvláštní sleva
na lekci psích zástřihů.
Při práci si pravidelně vyměňujte tričko.
Nestříhejte zvířata,
kterým hrozí kousavost.
Stříháte-li je,
převlékněte mír.

Petőfi híd

Jak zaznamenat zvuk
a žádný přitom nevydat?
Dva trhovci odstraňují listen
z šesti mladých kukuřic.
Ať nespí ten,
kdo nemá hlad,
a kdo má hlad,
ať nespí.

Bajcsy-Zsilinszky út

První pho bylo výtečné,
třetí příliš mastné,
k patému mi dali lžíci
s hrubým černým chlupem.
Zanechávám spropitné
a rozdráždím si jícen.
Ve večerce koupím mléko,
jež se ztratí v úžlabí.

Alkotmány utca

Nikdy nevím,
co mě budí – zda štěkot,
nebo revoluce.
Z trouby při pečení
uniká plyn,
uklízeč ale netrpí úzkostmi.
Prostrčím tvář skrze mříže,
co vidím, to nevidím.

Nahazujeme kulturu

Deštivé odpoledne na vrcholku věže Staroměstské radnice v Praze. MODERÁTOR se staví před KAMERAMANA a ve stísněném prostoru se upravuje. Po chvíli začíná přenos.

MODERÁTOR: Zdravím všechny, kdo nás sledují, vítejte u přímého přenosu z RESTART! Arény. Podle našich měřidel je vás u obrazovek a na sítích celkem dva a půl milionu. Zdravíme Vás z Prahy, kde se za chvíli odehraje první kolo naší soutěže. Dole už vidíme připravenou soutěžní plochu!

KAMERAMAN zabírá náměstí; stojí na něm průhledná hala, v ní lze zahlédnout vysloužilý vůz metra, kóje s atrapami fast foodů, kaváren, diskoték a obchodů.

MODERÁTOR: Jak vidíte, toto je naše aréna, právě v ní se už za okamžik sejdou všichni soutěžící. Výteční sportovci, modelky či herci se utkají s polymorbidními seniory, astmatiky a chronicky nemocnými s oslabenou imunitou. Ano, ti všichni se našeho klání rozhodli zúčastnit! Nezapomeňte sázet, na našich stránkách je celý přehled soutěžících. Miláčkem publika se podle průzkumů zdá být Jindra, cukrovkářka, kuřačka, samoživitelka a majitelka pouze jedné plíce, která během krize přišla o práci. Vítej mezi námi, Jindro!

JINDRA, zhruba 45 letá žena, zadýchaně vystoupá k MODERÁTOROVI.

MODERÁTOR: Tak co, Jindro, jak se cítíš?

Jindra, cukrovkářka, kuřačka, samoživitelka a majitelka pouze jedné plíce, která během krize přišla o práci. Vítej mezi námi, Jindro!

JINDRA, zhruba 45 letá žena, zadýchaně vystoupá k MODERÁTOROVI.

MODERÁTOR: Tak co, Jindro, jak se cítíš?

JINDRA: Tak to víš, Karle, jsem trochu nervózní, ale jsem šťastná, že jsem tady.

Zbytek si můžete přečíst v PesText zinu (s. 75–79): https://pestextfestival.hu/wp-content/uploads/2020/09/Pestext_Zine_2020.pdf

Anebo se můžete podívat na video: https://youtu.be/ReojQpsp6XA?t=11825

Hlásím se na Twitter údaji z Instagramu a chodí mi varovné e-maily o zneužitém účtu

Sedím v naší budapešťské kuchyni a popékám – chtěla jsem psát dál, ale vyrušila mě moje spolubydlící, slovenská prozaička, která se zeptala, proč je v kuchyni cítit plyn… já ale přesto sedím u trouby, dohlížím na svůj slaný závin a prosím otevřené okno, aby do místnosti pustilo aspoň trochu vzduchu, jinak začnu psát ještě větší kokotiny než teď.

Před víc než týdnem jsem odjela do Maďarska přes zavřenou hranici – s sebou negativní test (který jsem hned záhy polila čajem), dva zvací dopisy z minisztéria a Petőfiho muzea a možná ještě něco… občanku a pas, ano. Soubojem s takřka nepřemožitelnou okenní kličkou tedy začalo první moje ráno tady. Stála jsem na psacím stole a rumplovala oknem. Nejen, že jsem si zadělala na puchýř mezi prsty, ale ještě jsem při tom omylem kopla do hrnku s čajem, čímž jsem pošpinila doklad o svém zdraví, který po mně naštěstí už nikdo nechce. Mám výhled na pavlač, po níž obchází nervózní erdelteriér.

Dnes ráno se mi do erdelova štěkotu zdál obludný milostný sen o člověku, s nímž jsem nic neměla, nemám ani mít nebudu. Šel se mnou na návštěvu k přátelům, schoval se do rozkládací pohovky a pak zcela nepravděpodobně vylezl, což mě rozesmálo a já se probudila. Protože se mi ale nechtělo vstávat, prožila jsem si v dalším snu ještě obskurní románek s někým, s kým jsem něco měla, ale už mít nechci, a probudila se v rozpacích v podělanejch dvanáct. Když už jsem měla půl soboty v prdeli, začala jsem se nepravděpodobně učit maďarštinu, zašla do Humany, vyzkoušela si dirndl, pak se učila illativus, sublativus a allativus a začala péct.

Peču tu skoro každý večer, protože se nám rozpadla pánev. Taky poslouchám spoustu chilských písní, za jejichž sdílení by mi někteří uživatelé nahlásili profil. I proto je asi lépe, že pořád zaměňuju údaje Twitteru a Instagramu – než zadám kód, že jsem to skutečně já, všechny revoluční myšlenky mě stačí opustit.

Sen je vždycky politický

Zdál se mi sen, že pracuji dvanáct hodin denně, abych si mohla dovolit studium marxismu. Nakonec mě jistá stará osamělá žena vezme k sobě domů a nabídne mi byt a stravu.

Sen končí ve chvíli, kdy mě žena probudí o půl dvanácté luxováním a řekne, že jsem dostudovala, a že mi bylo lépe předtím.

Věci, které nepochopím

Ač jsem oba filmy několikrát viděla, stále se mi ve vzpomínkách pletou Radio Days od Woodyho Allena a Felliniho Amarcord.

Když píšu názvy děl a jména autorů, téměř vždy zaměňím pasáže, které se píší základním písmem a kurzívou.

Jsem-li déle v zahraničí, začnu psát “ň” i před samohláskou.

Chce se mi na záchod pokaždé, když jdu do knihovny, anebo když telefonuji s matkou.

Mé matce se chce na záchod pokaždé, když telefonuje s matkou.

Rozčilují mě místní názvy, které všem ostatním přijdou v pořádku (Čačak, Gardoš, Schöne Weide).

Kdykoliv se naučím něco z německého skloňování, zapomenu to, co už jsem uměla.

Vždycky všechno nechám na poslední chvíli a úzkosti si léčím tím, že píši tyto nepotřebné články.