„Nemám hotovost, půjdu si vybrat,“ říká ta, co to posrala už před třemi týdny.
„Tak já pudu s tebou. Beztak za mě musíš platit, já už teď fakt nic nemám,“ řekl ten s krabicákem.
Vyšli z Liberálu.
„Mně je to hrozně blbý, že takhle nemám prachy.“
„Jednou na to snad budem vzpomínat.“
„Já se fakt vomlouvám.“
„Vždyť jsi říkal, že budeš překládat a budeš bohatej.“
Chvilku šli mlčky.
„Myslíš, že by nevadilo, kdybych tu pochcal nějakou pěknou pneumatiku?“ zeptal se.
„Tak pochčij auto,“ odpověděla s hranou lehkovážností.
„To já nepotřebuju nic extra.“
„Ale na autech je ledovka, zanecháš stopu.“
„Jo takhles to myslela… ty krávo, ten stromek na Strossu je hnusnej. Vypadá, jako by někdo sežral vánoční světýlka, a pak je vysral na sebe.“
Příroda má paměť. Zatímco si vybírala peníze z bankomatu, položil si krabicák na zem, otočil se zády a pomočil strom na Strossu. Předstírala, že to nevidí. Byla zvyklá na to, že vždycky v opilosti někde chcal. Jednou z lodi, jednou na Václaváku, jednou za to dokonce dostal pokutu. Myslela si, že když už spolu nechodí, bude jí to jedno. Ale nebylo. Představila si ho v plenách a ošila se.
Dával si s tím na čas a před Liberálem se ještě napil krabicáku.
„Seš v pohodě?“ ptali se ti dva vevnitř.
„Ale jo, proč?“
„Jak ses vrátila, vypadáš divně… jé, hele, von pije krabicák, no to je sranda.“
„To není sranda. Von je tak trochu alkoholik.“
„A to je ten, co si s nim chodila?“
„Jo to je von?“
„Dyk sem ti mezitim řikal, že si myslim, že je to von.“
„A jo vlastně, si řikal.“
V Liberálu je nazelenalé světlo. Kolem okolních stolů pár povědomých tváří.
„No a stejně,“ říká ta, co to posrala před třemi týdny, „stejně jsou lidi krásný.“ A ukázala na tlustou ženu a muže: „To sou takový figurky, kde to najdeš, viď.“
(Příroda má paměť, 2. 12. 2014)
