Výkyvy nálad zhruba tak patnáctkrát denně. Od odhodlání, že všechno bude super, po naprostý zmar. Sedím v Brně na svém gauči, který je mi postelí, okno nejde dovřít, a tak je podivně vyspravované kousky obalu od cigaret. To pro mne udělal člověk, jemuž jsem svůj pokoj půjčila ve chvíli, kdy jsem ho nepotřebovala. Teď ho potřebuju jak nikdy v životě. Celý svět se jeví sešněrovaným dojmem, jindy mi ale zas praskají obruče a já chci běžet a být hrozně šťastná.

Dohodli jsme se, že si nebudem psát, přesto mi v noci napíšeš a já odvětím, že mi akorát zemřel děda, ráno mi pak Martin nalije burčák a já se líznu hnedka před devátou, řeším nějaké pracovní věci, ale v zásadě unikám myšlenkama do Łužice, o níž se mi v noci zdají sny. Vypadá v tom snu úplně jinak, než jak si to pamatuju z nedávné výpravy do Chrósćic, lze říct, že snová Łužice připomíná spíš Berlín, a vlastně se mi možná zdá o Berlíně… anebo je to Hoyerswerda, které už neřeknu jinak než Wojerecy, Lipsko, Chotěbuz, nebo nějakej jinej New York, co já vím.

Tudíž i ze sraček můžeš vytáhnout se, říkám si, zatímco si v sekáči zkouším hadry na holé tělo. Jedna věc je dobrá – konečně se hýbu bez bolestí, mohla jsem protančit noc až do rána a zpívat fideralala fiderasasa, křepčit v kruhu či v náručích Lužických Srbů, nebo třeba úplně sama, to to jelo, kdybych si mohla vybrat noc, z níž se nechci probudit, byla by to tato, děti rozbíjely porculánové talířky o zem, všude kolem bzučela ta strašně blízká řeč, oheň plápolal, lidé se postupně vystráceli, objevovali a zase vytráceli, nejkrásnější Lužický Srb líbal svoji vesnickou lubku… a je zvláštní, že tihle lidé v krojích mají ve smart phonech beztak stažený tinder, když jejich lásky mohou být tak jednoduché – taky je zvláštní, že až se ráno probuděj, neoblečou si znovu kroje, ale nějaké unifikované hadry, a začnou mluvit zase německy.

Jak moc mě mrzelo, že musím zpátky, ani neumím vylíčit. Strávila jsem v Lužici celkem jenom dvě noci, a to v rozpětí sedmi let. A nikdy na ně nezapomenu (a snad budou další? Budou, ne?). Přesto hážu ráno v ubytovně u Moniky do krosny věci, pachuť v ústech přebíjím žvejkačkama, (gab es etwas mit Knoblauch? ptá se paní na úklid, a my se jen zastydíme, samozřejmě jsme ve 4 ráno žrali česnečku, a jakou poctivou!) Do lýtka mne hlavičkou udeří černý kocourek, hladím si ho a občas si loknu ibiškového čaje. Pak se jdeme projít po hřbitově a ke kostelu, zahlédneme kovářův domek a potok…

Cestou z Letňan se stavím na Letné, dává mi to smysl, sedíme pak v mlíčňáku, když kolem nás projde pán s bílou kozou na špagátě.
– Jak se ta koza jmenuje?
– Květinka, řekne ten kozovod. Ona je mladá, jsou jí teprv 2 měsíce, teď jsme byli na Kokoříně, nechtěl jsem ji nechávat v autě.

Nakonec nám dá vizitku s nápisem PŮJČOVNA KOZ, rozesmějeme se a obejmeme, když z objetí vykouknu, spatřím další známou tvář, tu, která teď v Lužici chyběla, a v závěsu jednu neznámou, nakonec sedíme ve čtyřech, pijeme slivovici a povídáme si, boty mám zabahněné, vypadám, jako bych právě vyšla z kravína, což je pravda, já fakt vyšla z kravína v Chrósćicích. Střelíme to pak ještě dolů na poslední štaci, Marcel sedí u stolu a píše, dva slammeři mi dají cigaretu, tak je to fajn, a s vámi všemi mi bylo dobře, a za to vám děkuji, nicméně pak usínám, a další den už je klidný, modrá zonka ve Sladkáči, film u Pilotů, proč jen je nutné zobrazovat lásku tak banálně? – nakonec mě doprovázíš domů, což je cokoliv, jen ne dobrý nápad, pak ale najdeme na konečné ježka v kolejišti, zabrzdíme dopravu a ty pak zabalíš toho zděšeného hmyzožravce do mikiny, odneseme ho do trávy, chvíli postáváme opodál, dokud se neosmělí a neodpeláší pryč.

Welcome, welcome, welcome
To the House of Freaks
Prepare to see some people 
with some very odd physiques

Nějak na mě dopadla ze všeho chandra. Nutnost všechno reorganizovat, přesouvat srazy nedaleko od bytu, protože nevíte, jak dlouho vydržíte venku. Na svůj odraz v zrcadle už ani nekoukám – je tam jen unavený člověk s kruhy pod očima a strhanými rysy – ale stejně – keep chasing your schemes, you ugly baby! Na druhou stranu – jednou to přijít muselo, jednou se zemřít muselo.

Přesto i venku jsem párkrát byla, i když pochybně. V sobotu jsem vyrazila brzo, ještě bylo trochu frišno, pak jsem to střihla na schůzi do starého dobrého a podchlazeného Semináře. Odpoledne jsme ale se třemi muži vylezli před barák na dvůr, kolem nás místo stromů tentokrát zaparkovaná auta, co akorát dojela ze Srbské Lužice, Srbové z nich vynesli dvě vlajky. “To použijte, až budou nějaké demonstrace!” řekli a položili je na piáno.

Venku jsem se ale najednou začla hrozně divně potit, takový ten divný táhlý chemický pot, co nic dobrého nevěstí… a tak jsem se tří mužů zeptala: “Ale je vedro, že jo?”
“No, buď je vedro, anebo mám infarkt”
“No, proto se na to ptám, že nevím, jestli je vedro, nebo mi je zas zle.”
“Je fakt, že já už se taky vždycky ujišťuju: ‘A prosímvás, je vedro?'”
“Tak když se pak ptáš na ARu, tak je to jiná…”

Pak volíme členy zastupitelstva za mých nejapných poznámek à la “stará funkce nerezaví!”, moje útroby (nikoliv wutroba, i když ta vlastně možná taky) je v naprostých plamenech, a asi tak do hodiny dvou už to balím, svářím si vrbovou kůru a v absurdním a kousavém tričku s comandantem ulehám do postele. Venku je babí léto, nádherné podzimní světlo, a já nemám sílu mu jít naproti.

Další den se budím brzo, nakonec ale proležím celé dopoledne, vykopu se v časech, které považuji za lepší, vezmu si i foťák a vyrazím světlu naproti.

“Co je dneska vlastně hipsterský,” přemítáme, neviděli jsme se týden, a teď kráčíme s plátěnkama přes rameno (moje je nevkusně naditá) a sosáme z jedné lahve Club Maté. To jsem před víc jak měsícem doporučovala Robovi v Huse na provázku, a on říkal, že jsou věci, které se prostě jen tak některým lidem dějou.
Pak si sedneme do kavárny daleko od sebe a chvíli píšeme, já potkám kamaráda, kterýho napoprvé nepoznám, a omylem ho při podání ruky podrápu (dva nehty mi vůbec nejdou ostříhat, a tak je nechávám prostě růst), nakonec pokračujeme ještě kamsi do podniku, ve kterém sošně postává vyčesaná kolie, sledujeme ji, zatímco se o sebe opíráme spánky, necítím štěstí, jako spíš prázdnotu, jenže ta kolie je beztak nádherná.

Vyrážím na tramvaj, slunce dávno zapadlo, ale ještě jezdí denní.
“Tobě to jede až za tak dlouho? Tak pojďme ještě ke mně, ať tu nemrzneme.”
“Nemrzneme? Vždyť je vedro!”
“Tak možná jsem jen chtěl, abys šla ke mně…”

Předešlá tramvaj měla zpoždění, a tak ji ještě stihnu, naskočím se vzpomínkou na to, jak jsme na téže zastávce čekali, když příšerně chcalo, nechápu už vůbec, jak plyne tato doba, proč se tak hrozně ztrácíme, a kde je podstata čeho.

***

Po dlouhé době máme mít sraz s Vítkem, já už ale od rána vím, že dnešek zase bude katastrofa, a tak beru telefon a sdělím už jen lakonicky: “Příšerně krvácím, nedojdu daleko, ale můžeme si dát spolu oběd tady.”
Uvaříme si bramborové rizoto, sníme ho na balkoně a sledujem u toho práce na protějším domě: “To je hrozný, sedíme tu jak buržousti, jíme a koukáme na dělníky na lešení.”
“Sedíme na balkoně bytu, ve kterým bydlím na dobrý slovo, a ještě nám sem dopadá prach z vejškovejch prací, jaký my jsme asi patricijci, prosímtě?”
“Jé, hele, ale pánovi teď spadl nějakej pracovní nástroj. Chudák.”

Nakonec jdeme přeci jen na procházku, já ale nemůžu skákat po kamenech, protože mám strach, že vykrvácím, i když to není pravda, je to jen úzkost, Vítek mě bere za ruku a kopec se mnou sejde až dolů.
“Takhle jsem si život nepředstavovala,” říkám, pročež mě Vítek ujišťuje, že na mně není nic poznat, že vypadám tak, jako vždycky, a já říkám, když sejdeme do nějakého údolí, že se zas divně ochladilo.

„Ale já chci, abys o nás na ten blog napsala tak, jak nás jako doopravdy vidíš…“ říká Lukáš.
„Si děláš prdel? To by nikdo nechtěl číst, a vy teda především.“
„Ale jen to napiš, a ty, Tondo, už nikam nejezdi, normálka si tu s náma sedni, neboj, tady se nevožereš, vždyť tady už neni co pít, poď, dáš si pivo…“
„A co to tam venku vůbec probíráte?“
„Myslíš, že já vim? Já u toho spim… A votevřte někdo toho bechera, jinak ten Tonda fakt vodjede…“

Před šesti lety jsme o Velikonocích brázdili Horní Lužici, kolem nás projížděli křižáci na koních, Lukáš měl na sobě červené kalhoty a tričko, které nosí dodnes, Ławrjenc byl ještě naživu a napsal nám na papírek jméno svého syna Petra. Ostatní tam od té doby jeli ještě hodněkrát, taky na Ławrjencův pohřeb, zatímco já bivakovala někde v Bordeaux, Berlíně nebo Budapešti. Ale i tak jsem na tuhle nejbližší cizinu a nejzazší možný domov myslela. No a pak, ve změti akademických průserů, najednou zpráva, že se chystá narychlo letní škola lužické srbštiny. A bez letních škol přece není léto létem. Jen se mi po té poslední zdál sen, že mě po jedné poslali do lingvistického lágru, protože jsem se nenaučila dostatečně maďarsky.
„Prosímtě, tohleto není lágr, ale sanatorium! Režim, klid, společenské hry, a hlavně – není odtud kam utýct,“ objasňuje Rejzka.

A skutečně – hráli jsme bingo a proklínali číslice, vařili a myli nádobí poté, co nás vyhodili z restaurace, domem otřásal jekot, když hrál Ferencváros se Slavií, přijeli Srbové na kolech, rozfajrovali gril, opekli špekáčky, sýry a lilek, a bylo to s nimi celkem snadné – většina z nich se totiž jmenovala Syman a bylo jim trochu přes dvacet, vytahali si harmoniky, trubky a ukulele, a další den zase odjeli. Večer pak měly padat hvězdy, slzy svatého Ławrjence, stáli jsme vprostřed zahrady a ničili si krční páteř pohledy k nebesům.

„Já říkám, že hvězdy si udělaly mocného nepřítele. Určitě padaj támhle za těmi stromy a my je nevidíme,“ tvrdí Kryštof.
„Pokácet přírodu v lese! Hele, koukejte, teď něco spadlo!“
„To určitě jen někdo škodolibě hodil vajgl z balkónu, pojďte, balíme to.“

V kuchyni jsme si čepovali malinovku a pivo a veřejně zapisovali, kdo toho nejvíc prochlastal.
„To jsme byli na kolesowanje v Lužici, no, bylo trochu vedro, ale ty klobásy jsem si přehodil přes řídítka, převezl je přes hranici a dal je potom v semináři do mrazáku. No, a mezitím uplynul rok…“ vykládá Tonda.
„Hele, jak skočil v tom vyprávění jakoby nic,“ směje se Januška.
„Ale když jsme u těch zkaženejch potravin, Iva přišla na to, že jsem se včera asi poblila z lilku,“ přemítám.
„Tak to nebyl lilek, ale blilek!“ opraví mě Januška.
„Ale copak je to správně, vyhodit jídlo, když mu nic není?“ rozčiluje se Tonda, ukusuje chleba a káže: „To si pak normálně vezmeš kýbl…“
„Podívej se na něj, normální člověk by při jídle řek, ať změníme téma, a von ne, von prej to si vezmeš kýbl… a tenhle člověk s kachním žaludkem nám bude radit, co má kdo jíst,“ vzteká se Lukáš, „a vůbec, proč mám na zádech furt ten batoh?“

V osm ráno se potkáváme na snídani, někteří chodí dřív a jiní později.
„A co že se tu ploužíš jak mrtvola? Jsi včera prochladnul?“
„Ále, neprochladnul, prochlastnul…“
A potom se učíme. Wulkotnje. Haj. Šmórlatko. Čteme si básně Handrije Zejlera v originále, vyplňujeme cvičení a pilujeme duál. „Máme pro vás radu,“ říkají Rejzka s Kryštofem, „vyhýbejte se v Lužici párům… prostě, když uvidíte dva lidi, zdrhejte.“ Občas se někdo pokusí zabít některou z masařek, které na nás během výuky nalétávají. Oběd chodíme natravovat na přednášky v dřevem obloženém Iglú, posloucháme o prusko-rakouské válce, budyšinských protestech v roce 2001, nebo o kašubštině.

Poslední večer si povídám s Cordulou u ohně, občas z plamenů vyskočí jiskra, a všichni pak ječíme jak malé děti, na lavičce za námi pusinkuje Marcel svoji ženu, se kterou se účastnil protestů v roce 2001, a nevnímá, že teď asi už skutečně padají hvězdy, a že my nazítří hornolužičtinu neuslyšíme, pojedeme s Jendou autem k rozpáleným letňanským pláním, budeme se bavit o tom, kdo z nás se v týdnu pozvracel, a kdo měl zánět dutin, „v životě je třeba mísit ironii s patosem, a to je to, co ti ta Lužice může dát,“ říkal Lukáš, „nezapomeňte, co říkal pan docent – skutečný svět není tam venku, ten je tady u nás, v Lužickém semináři, a dopijte někdo tu žulovici, ještě je tu whiskey, a vůbec, proč mám na zádech pořád ten batoh?“

Sedíme u geologů, prve mi nějakej katalánskej fotograf vyprávěl, jak našel nedávno nějakou zkamenělinu, pak mě pozval na pátek tančit, to jsem ještě netušila, že se na mě vrhne už ve středu nějaká krásná chilská dívka, svůdně mi stiskne dlaně a bude se mnou tančit. Stručně, tance mám pro tento týden dost, tak jako únavy a vůbec všeho. Týden ovšem nekončí.

Ale odbíhám. Sedíme u geologů, ještě není ani středa, a ke geologům jsme došli jenom proto, že jsme nevěděli, kam vůbec jdeme. Prošli jsme kolem činžáku, v němž jsem strávila dětství, pijeme nealko a vyprávíme si o Lužici. Prve hrál kdosi v kapli falešně Plíhala, a nikomu na světě se teď nechce domů.

Moje útroby jsou ale zničené. Nikdo mi před první dávkou vakcíny neřek, že se mi stane tohle, že začnu krvácet, že budu mít křeče a obecně se rozpadnu. Kdyby se tohle dělo chlapům, tak se už dávno nemusej očkovat.

Trpím a držím si podbřišek a nakonec vstanu, že půjdem, vytahujeme z kapes to málo peněz, co máme, nějak společně zplatíme, pak táhneme dolů k tramvajím, míjíme hospody a smějeme se těm, které jsme spolu navštívili už před pár lety, a dole u tramvají se zaklesneme jeden do druhého, a já řeknu koukej, jakej hnusnej developerskej projekt tu zas vzniká, no neblil bys z toho? A on řekne, že samozřejmě že jo.

Skočíme na zadní plošinu tramvaje a sledujeme ubíhající město, na centrální přestupní, která je navíc přesunutá, se motáme a řešíme, co dál. Už si nepamatuju, jak jsme se rozhodli, ač jsem celou noc nepila. Pamatuju si jen, že o pár hodin později sedíme za svítání před kostelem, jíme nějaký pouliční non stop junk food a probíráme politiku, a když od kostela poodstoupíme, řeknu: všímáš si těch dvou věží, jak je každá jinak široká? to je symbol adama a evy, a eva je ta slabší. ani mi to nedošlo, ale když jsme seděli, seděli jsme tak, jak to ten kostel chtěl – každý na straně svojí věže.

Po chvíli ale začne být zima, protože nikde není čaj, svaříme si bazalku do zavařovačky, je asi tak sedm ráno v neútulné garsonce, mžouráme do úsvitu, špehýrkou sledujeme, jestli by nám protější kavárna už nedala nějaký kafe, bavíme se asi zase o Lužici, nebo prostě o něčem, pak mi zazvoní budík, který típnu, aniž bych vůbec spala, a vyrazíme rovnou na snídani. Jdeme bočníma ulicema, abychom nepotkali lidi, co jdou teď do práce, sedíme naproti sobě u stolu v kavárně a vytahujeme z kapes poslední peníze, co máme, zjišťujeme, jaký máme rozpočet, vyjde nám to přesně na snídani a kafe a trochu toho dýška. Vykládáme si o chvílích, kdy jsme neměli prachy, ale vždycky se to nějak… nepila jsem, takže si můžu na lžičku nakapat analgetika, a nakonec spolu jedeme jednu stanici tramvají směrem do kopce, – já nemám respirátor na tu jednu stanici, no to je hrozný, teď to vypadá, jako že pohrdám nařízeními vlády – ale vždyť ty pohrdáš celou vládou… – to jo, ale když jde o pandemii, jsem přece zodpovědnej… – tohle je stejně příšernej večer a strašný ráno, vypadáme jak nějaký blbci, kterejm se protáhlo tinder rande, fuj, a teď jsem ještě vdechla žmolek z respirátoru, mám dost.

O pár dní později sedíme na lavičce v parku, pod námi se rozprostírá Praha, jíme pizzu a špiníme si ruce. – sakra, já vlastně zapomněla, že mám jít dnes tančit s tím fotografem, ani jsem mu neodepsala, kolik je vůbec hodin? už se skoro stmívá, tak to už mu asi došlo, že to nestihnu, co? – ale byl to sympatickej člověk, zajímavej.

Když se setmí, vyloupne se úplněk – možná proto tě to dnes tak bolí. – jedno z předsevzetí, co mám, je aspoň dnes večer nic nezničit. Nazítří pluju na lodi, protože je výluka, a po Vltavě jezdí hajópótló, jak říkají Maďaři, když to pluje po Dunaji – víš, já si nemyslím, že řešit hadry je narcistní, mně přijde narcistní, když člověk neřeší barvy, je to bezohledný vůči barvám, a barvy, ty se hornolužicky řeknou barby – promítám si cosi, co jsem nejspíš neřekla, a sleduju tmavošedou hladinu řeky, moje útroby jsou v plameni, vysadila jsem analgetika, protože už to nemělo cenu. Bytostně známá ruka mě při plavbě chytí za ruku, pohladí její hřbet, loď se mezitím vytáčí ke břehu, najednou dostanu pekelnou žízeň, a spustí se drobný pichlavý déšť.

Když jsme se dneska s babičkou loučily, podala mi ručičku – to nejde napsat jinak – a chvíli mě tak držela. Má už roky hrozně studenou kůži. Během našeho setkání jednou skoro natahovala, snad spíš štěstím, že mě vidí, a já se jí snažila odvést pozornost jinam, ač jsem rozptylovala spíš sama sebe, neboť mi zvlhly oči pocitem všeobjímajícího zmaru. Takhle jsme se držely za ruku, což není samozřejmost. Asi jako když jsem jí řekla, vlastně napsala (musím jí všechno psát velkými písmeny v jednoduchých větách, protože neslyší), že mám narozeniny. A ona mi prostě jen podala ruku a já věděla, že je to to nejcennější přání k narozeninám, které obdržím.

Jinak ale dnešní návštěva nebyla na rozdíl od řady jiných až tak traumatizující. Vzali jsme to autem, kterým bychom bývali měli jet na nějakou veselou dovolenou, tak jak jsme jezdili předloni a snad trochu i loni, vykydnout se ve Wannsee, Postupimi, Užhorodě, Sázavě nebo Egeru, ale nejedem. Žijeme zvláštně posazený život, ve kterém údiv, že jednomu zmizel zubní kartáček, střídá údiv, že se ten kartáček zase vrátil. Mezilidské vztahy jsou strašně podivné, a možná takhle nějak mají vypadat – lidé žijí společně, ale v zásadě odděleně, jen ve chvílích pekla přijde nepodmíněná pomoc a podpora od toho druhého. Zbytek v jiných oběžnicích.

Takže jsem si aspoň ušetřila štrapáci o x přestupech, zpožděních a výlukách, stavili jsme se v obchodě s italskými potravinami, ve starosvětské cukrárně, a nakonec u ex-Jugošů, jak si sami říkají, na jídle. Ptala jsem se jich, odakle su, podle vinného lístku jsem čekala Chorvatsko či Srbsko, ale byli ze Sarajeva a nechtěli o tom moc mluvit. Na maloměstě zjevně každý věří, že tu jedinou pizzerii v okolí vedou Italové, a ten, kdo tomu nevěří, tu hru hraje stejně.

Můj táta v našem starém žižkovském bytě, kde se dalo cokoliv, jen ne důstojně žít, vždycky prohlašoval: “Příště, až potkám Trošku v trafice” (bydlel nedaleko, jsem zapomněla říct), “tak mu to řeknu!”
“A co mu řekneš, tati?”
“No řeknu mu, že se mi ty jeho filmy nelíběj,” prohlašoval, zatímco odmítal přepnout Slunce seno jahody.
Samozřejmě mu to nikdy neřekl, a když z našeho bytu udělal majitel byty dva a my šli do hajzlíčku, přestal můj otec vyhrožovat a řešil důležitější věci.

Já jsem ale nešla v otcových šlépějích, a když jsem už tak postávala se slavným Upřímným průvodcem na Anenském náměstí, řekla jsem mu, proč – jako bejvalé turistické průvodkyni, a nejen tak – mi několik let vaděj jeho videa. Roky jsem hlásila, že mu to řeknu, roky jsem udusávala nadšení mejch (jistě zcela nekritickejch, protože já mám vždycky pravdu, tedy i v tomto případě, lol) přátel, kteří ho obdivovali, aniž by kdy drželi průvodcovskej deštník ruce, aniž by kdy aspoň zdálky poznali etický (zase lol, ale myslim to vážně) problém organizovaného zločinu, levné pracovní síly A TAK VŮBEC. A ještě navíc, sorry, mě nepřístojně krká, když někdo MOJE MĚSTO, ve kterym žiju NA DOBRÝ SLOVO, doporučuje jako cheap destinaci, když –– co je to za kvalitu, že je něco cheap? No a řekla jsem. Chudák ze mě byl tak vykolejenej, že mě pozval na pivo, a než jsem ho dopila, byl už pryč, protože asi tušil, že mám ještě pár trumfů nejen po rukávech…

Festival ve Zlaté, to byla paráda, škoda té naprosto šílené organizace a bizardit, bylo by bývalo skvělé, kdyby bývalo přišlo víc lidí, i tak ale byla zábava, skoro až nečekaná, krom výše uvedeného jsem si naopak uhladila třeba vztah s Veřejnou Bezpečností, jejíž umělecké kvality jsou ve výsledku nesporné, ač jsem o nich někdy pochybovala, já zlá, navázala jsem nová přátelství, přemlouvala jezevčíka, ať nežere Matoušovi (novej kamarád) sendvič, s Olgou jsme opět ječely a byly drzý, nakonec opět přijela policie…

Určitým klíčem k pochopení světa je pohled na zvířata. Záleží možná trochu na která. Dneska jsem sledovala exotické ptáky (exoty, lol potřetí), včera jeleny. V každém případě pořád totéž – nedůvěra k člověku.