Zítra bude hůř – heslo, které mi vytane při každém pohledu na předpověď počasí. Dneska bylo strašně, ale zítra bude hůř. Kdybych zakládala politickou stranu, měla by toto heslo.

Dnešní příběh je o tom, jak se nám opět vysírala střižna. V jedné chvíli, kdy stále nedotekla grafika, ale tekly nervy, řekla jsem střihači: „Tak, co, jdeme na zmrzlinu?“
A on řek: „Jo, já tě zvu.“
A tak jsme si koupili zmrzlou červenou vodu a konzumovali ji při stříhání.

Když jsem měla sestříháno, vlezla jsem do sprchy, co máme v práci, a umyla sebe i svoje vlasy. Než jsem stačila dojít na autobus, byly vlasy suché.

Poslední dobou furt nějaké narozeniny.

Za prvé – s dnešní oslavenkyní sedím před pár dny v kavárně a celý den přemítám, zda napsat oslavenci z doby před pár dny. Čas, kdy jsme spolu nemluvili, už je delší, než kdy jsme spolu mluvili. V obou případech šlo o stovky dní. Když jsem se půl hodiny před půlnocí (zítra bude hůř) rozhodla mu napsat, a když mi pak i odepsal, ucítila jsem náhlou slabost v kolenou a hlavně srdce, velmi tepající žílu vedoucí odkudsi od srdce. Bylo to, jako kdyby mi někdo před stovkami dnů usekl prst, a on teď konečně začal dorůstat. Měla jsem takovou radost, že je naživu.

Za druhé – po práci lezu z kopca a povídáme si všichni. Následně vymýšlíme německé názvy českých měst, například Mladá Boleslav je Junge Schmerzfeiern. Je to tak blbý, až to bolí. Kdosi u stolu vykládá o tom, že váš zaměstnavatel může být AI, ale vy o tom ani nevíte. „Jednou si třeba najímali lidi na to, aby psali captchu. Protože to AI neumí.“ Oslavenkyně pak vstává a záhadně mizí na půlnoční schůzku. Mně jede tramvaj do vozovny. Alles gut, alles glänz. Proč proboha neumím investovat nebo něco a furt chodim do práce.