the sun the trees the moon the sea, zpívá mi do uší Russian Red, španělská zpěvačka s pseudonymem, který by jednomu připomněl spíš název odstínu rtěnky. A zatímco to píšu, zjišťuju, že to skutečně je její oblíbený odstín rtěnky, od značky MAC. Od té mám dnes na rtech Sheer Outrage, pudrovou růž, kterou už přestali vyrábět. Poslední dobou mi iPhone často sděluje, že bych si měla ztlumit hlasitost, jinak si poškodím sluch. Zároveň poslední dobou nějak moc často všechno přehlušuju, a tak je otázka, co je důležitější – myslet na budoucnost a všechno ztlumit, anebo žít okamžikem a ohluchnout?

Barvou dnešního dne je zelená – na zahradě vily, v níž provázím, byla fauna naducaná deštěm, potom jsem viděla hráškovou metalízovou škodovku s marockou espézetkou, nově opravenou zelenou trafiku z 20. let minulého století… nakrátko posekaný trávníček mezi kolejemi tramvaje, která mě vezla. V kavárně jsem si dala výluh z marocké máty s medem.

Kdykoliv se vracím ke psaní těchto příspěvků, značí to, že se zas cosi ve mně rozmrdalo.

Sasko

máme tu problémy s metamfetaminem,
sdělíš mi ve chvíli, kdy jdeme tvou ulicí
a jemně mi stiskneš rameno

za týden si tu větu vybavím,
když na pohotovosti čekám na výsledek těhotenského testu
bez něj mi neudělají rentgen
a z ruky mi teče jasnozřivá krev

ránu mi sešívá chirurg, který má cluster headache
největší bolest, co lidská bytost může zažít

jsou velikonce, tři ráno, poprvé myslím na to,
jak trpěl Ježíš,
chirurg nadává na AfD, čímž mě skoro uspí

potom se ale postavím na vlastní
a najdu tě v čekárně na plastových sedačkách
kde jsem se o tebe předtím opřela

znám tě dva měsíce a ráno mě umyješ,
naložíš do auta a odvezeš do Žitavy
z bundy The North Face mi visí obmotaná ruka v dlaze

podle všeho ale bez následků
rentgen nic neodhalil
a vnitřní krvácení zastavili ohněm

To bylo v synagoze v Liptovském Mikuláši, kde mě tak zvláštně zaklela dánská pefrormerka, jejíž jméno už zase nevim. Když jsem si šla pro bundu a cestou zpátky si zapálila cigaretu, po jednom šluku jsem zjistila, že už to dál nechci a zahodila ji do kanálu. Pak jsem zas dostala hlad jak normální člověk. Ale vlastně ještě předtím jsem si v sekáči koupila šaty, abych nevypadala jako vágus. Nikdo na světě nám nestojí za to, abychom se ničilx, udivuje mě, že jsem si třeba tejden myslela, že to tak je.

před časem jsem dostala poprd, že čtenářstvo poezie označuji za páprdy, že jsem přehnaně sebevědomá atd.

proto zveřejňuji celé znění mých odpovědí tak, jak jsem je odevzdala. je to totiž trošku jinak, než jak je to v článku, kterej mě ale baví i v té lehce pokroucené podobě.

1. Kdy a proč jste se rozhodla, že svou poezii budete zveřejňovat i na Instagramu?

Ve 13 letech jsem si založila blog, kam jsem své – nejen básnické – texty umisťovala. Pro mě je sdílení textů na internetu od dětství přirozená věc. Později jsem si založila YouTube kanál, ale neměla čas jej spravovat – videa jsem točila na zrcadlovku, na různé objektivy, básně pak ještě zvlášť namlouvala, následně piplala střihovou skladbu – ne že bych se v ní teda moc vyznala. Ale šlo mi o nějakou čistotu formy. Když jsem pak viděla na instagramu technicky sice možná nedokonalá, avšak vtipná a nějakým způsobem lidská a zábavná videa granfluencerek, stand up komiček, ale třeba také básnířek, vzala jsem prostě do ruky svůj už notně zdrchaný mobil a natočila se z podhledu na přeplněné ulici, jak recituju nějaké své osmiverší. Za tu srandu to stálo a stojí. Vrací to poezii k podstatě – k hlasité recitaci a taky k tomu, že vůbec nemusí jít o záležitost vybraných elit.

2. Máte pocit, že tam má větší dosah, než v knižní podobě, nebo je „papír“ stále gro?

Papír nikdy nebyl „gró“, historicky se poezie vždycky recitovala nahlas, šlo o určitou nízkoprahovou rovinu básnického díla. Trvalo to přeci jen staletí, než se gramotnost rozšířila mezi více společenských vrstev. Tichá osamocená četba je až pozdější záležitostí, pro někoho dodnes intuitivně nepřirozenou. Proto se ostatně básně často stále šíří díky veřejným čtením apod. A ne všichni si z těchto akcí nosí artefakt v podobě knižní publikace. Proč taky. Kdo z nás má čas se tzv. usebrat a číst si, když jsme věčně ve stresu, někdo nám furt volá a pořád něco řešíme. A kdo má prostor se obklopovat knihami, když se všichni furt stěhujeme z nějakých nájmů a žijeme ve věčných provizoriích. Narazit na báseň při srcollování instagramem je tak jednou z cest, jak poezii přiblížit lidem. Nelze přece očekávat, že si k ní v dnešní době budou cestu hledat sami.

3. Je podle vás pro poezii výhoda nebo nevýhoda, že sociální sítě nyní preferují videa? Baví vás je tvořit, nebo je to spíš “ z donucení“

Z donucení bych nikdy netvořila, vždycky jde o nepokrytou radost z tvůrčí svobody. Baví mě komunikace a interakce s followery, baví mě bortit představu, že poezie je jen záležitostí nějakých páprdů z jakéhosi Parnasu, když to není pravda. Poezie vždycky patřila všem – tedy do doby, kdy nedojde k porušení autorského práva. Tady jen zmíním, že přetištění či reprodukci básně bez souhlasu autora zákon dovoluje jen ve výjimečných případech. Nicméně jinak se nad básničkou můžeme všichni svobodně pohoršit, pousmát, rozplakat či navztekat. Pocitům se meze nekladou. A video je jedna z cest, jak lidi konfrontovat.

4. Vytváříte pro sociální sítě původní tvorbu, nebo vždy pracujete s básněmi, které původně vznikly por knižní podobu?

Mám v hlavě už pár nápadů pro tvorbu čistě na sítě, klasicky nemám čas je zpracovat. Jinak ale doposud šlo o zpracování textů, které vyšly či vyjdou knižně nebo aspoň časopisecky.

vyseru hovno do tvaru minaretu
ve žlutou horečku proměním cigaretu

čeká nás vyhlídka s bytovou krizí
potřeby zalátám hedvábnou přízí