Kytarista Steve Vai dneska seděl v šatně, na hlavě černou čepičku a u zrcadla mísu s ovocem. „Obdivuji vás, že jste to celé nesnědl…“
„Vy byste to celé snědla?“
„No, možná ne před koncertem…“
„Možná ne před koncertem… já každé ráno snídám banán. S mandlovým máslem. Víte, nikdy jsem nebral drogy. Asi i proto, že bych je bral fakt rád, to je jasný, každý rád bere drogy. Ale já chci mít jednoduchý život. Nikdy jsem nebral drogy a strávil jsem 43 let s jednou ženou…“

Každý den odvahu. Jak to vlastně člověk udělá, že má jednoduchý život? Je to tím, že nesní celou mísu ovoce na posezení? Že umí hrát na kytaru se třemi krky? Proč vůbec pokládám takové dotazy? Jsem Carrie Bradshaw pro chudé, co navíc neumí chodit na podpatkách? Teď by to chtělo navázat šťavnatým příběhem a proložit ho dalšími šťavnatými příběhy, ale já stále vzpomínám na šťavnaté ovoce v té šatně.

V Lidlu jsem si koupila kozí sýr a broskve s tím, že z toho udělám salát, ale místo toho jsem zase tady, v blogosféře, kam už naštěstí nikdo nechodí, a tak si tu můžu psát, co chci. Na můj deník, co nosím v kabelce, ale nic do něj nepíšu, by narazilo víc lidí než na tento článek, tím jsem si skoro jistá.

Takže. Co je v sázce. S Dášou jsme se shodly, že balet a opera čelí úúúúpadku, protože málokdo chce po práci doběhnout zplavený do sálu v koktejlkách a lodičkách, zaplatit půlku či celou denní výplatu za lístek, a pak tam dvě hodiny sedět a následně jet nějak složitě domů a spát a ráno zase vstávat. Životní styl tomu už nesvědčí. Všechno je příšerně drahý a složitý. Řada lidí má deprese. A nikdo z nás nežije v selance.

Přesto. My si sedli ještě s několika novináři dopoledne do sálu a sledovali nové nastudování Balanchina, otce Amerického baletu, který pocházel z Gruzie a toto je jeho původní jméno: გიორგი მელიტონის ძე ბალანჩივაძე. Tanečníci a tanečnice tančili v první části v kostýmech navržených samotným Karlem Lagerfeldem. Kdo z vás to má. V uličce pod lóžemi sledoval představení mladý muž, nohy měl natažené do provazu, bolelo mě to i za něj, ale on s tím byl asi dost v pohodě, dokud uličkou neproběhl fotograf, co fotil scénu, a do jedné té vytrčené nohy mu nekopnul – koho by v té tmě napadlo, že nesedí v tureckém sedu. Pak si nohy srovnal pod sebe a byl zas klid.

Ráno mi v taxíku – zaspala jsem tak moc, že jsem musela, je nebezpečné si v sedm ráno říct, ještě si trochu dáchnu – řekl, ať piju hodně vody. Už předtím stál v mé ulici a mával na mě, že to je on, a že já jsem určitě já. Bolt je vlastně forma cestování – vozí vás řidiči z Kuby, Ukrajiny nebo Gruzie, a vy se v těch autech propadáte do různých jiných kontinentů a míst. Když jsem byla úplně mimo a takřka dorazila pozdě na jednu moderaci (Vilma Cibulková ale dorazila ještě později a pak jsme si daly cígo), musela jsem si taky vzít tágo. Vezl mě muž z Ghany, vykládal mi, jak kvůli mně objíždí ucpaná místa, pak mu pod kola skoro skočil nějaký chodec, co krosnul ulici mimo přechod jen tak: „Oh man! In another city, he would have died! Prague, such an amazing place. It makes me feel young, it makes me smile and it makes me cry.“

Propadlo, co vás dostane kamsi na Manhattan, kde kdysi balet dělal Balanchine podle hudby Gerschwina, jehož kořeny mimochodem sahají zas do Oděsy, a všude kolem byl jazz a přesně tohle, co řekl ten taxikář, by býval mohl říct i o New Yorku, kde jsem byla jen ve chvíli, kdy pronesl tu větu.

Těším se na dobu, kdy zase nebudu mít čas psát tyhle texty. Ale teď, když ho mám, si říkám, proč si ho neužít tím, že zaznamenám, co jsem zažila. Když to nezajímá nikoho, včetně mě, má to jistě smysl.