Kohouti

Sežrala jsem mandarinkovej kompot, za což na sebe nejsem pyšná, protože jsem předtím pozřela asi tak pět kilo varenyků a tak nějak nechápu, kde se ve mně bere ta věčná mlsnost, ale nevadí. Zítra, pokud teda vstanu, pojedu na výlet a určitě to tam celé VYCHODÍM, a když ne, tak půjdu běhat, skákat nebo na kolo, protože už ze sebe zas nemůžu.

Byla jsem v ruským obchodě, kterej je tu na sídlišti tak divně skrytej, že jsem ho objevila až asi před týdnem. Vždycky, když tam jdu, tak je tam jiná paní. Na dveřích mají vylepenou reklamu na kurzy češtiny pro cizince.

Dnešní paní se mě vyptávala na různé recepty a sama mi vykládala, jak dává ayran do salátu. A když už jsem vyšla ven, doběhla mě ještě a ptala se, jak vařím už nevim co, a řekla mi, ať tam dám víc cibule. To je super, když vím, že tam mám dát víc cibule, ale nevim do čeho. Myslím, že si jen chtěla povídat, asi nestíhá chodit na ty kurzy češtiny. Pro cizince. A já si ráda popovídám, ostatně ve výuce češtiny pro cizince mám praxi, jenže se bojím, že příště tam bude zase jiná paní, a nebude tedy nač navázat.

A pak jsem se ještě procházela kolem rodinných domků. Pozoruju tu takové dva kohouty, chová je jeden herec, ale nevypouští je z ohrádky. Ti kohouti vztekle chodí v ohrádce a já vztekle chodím kolem domu, protože si je chci vyfotit při západu slunce – mají krásně oranžové peří. Chci si je vyfotit nebo natočit už od doby, kdy jsem točila svoje oranžové video, ale nemůůůůžu, protože až na jednu výjimku (kdy jsem samozřejmě neměla foťák) byli pokaždé v té dementní ohrádce. A herec jednou seděl za stolem na zahradě s hlavou v dlaních, asi ožralej, a ani si nevšim, že mu za plotem straší paparazzi v saku, který vypadá jak rozbitá televize. Achjo, proč mě ještě pouštěj ven…

Minulej tejden byl dost neskutečnej, jak řikám, v týhle zemi se člověk nemůže na nic soustředit. Asi prostě vezmu twitter, instagram a facebook a ideálně celý zpravodajství, a spláchnu je do nějakýho záchodu, ať se tam v septiku společně tetelej a mně už daj konečně pokoj. V pondělí jsem volala s jeho ženou kvůli článku o ochraně kůže, to jsem měla zadaný, to ne, že bych byla sama od sebe tak devótní, a další den von rezignuje, já mezitím odjedu za Prahu a zpátky, a než se naděju, je po dešti, sedím na Petříně na navlhlý lavičce a čtu si ten článek se žlutým vykřičníkem.

Je myslím dost hrozný bejt se mnou v hospodě a poslouchat moji kulometnou palbu na tyhle lidi. Myslim jako na politiky. Kolik lidí jsem za posledních pár (deset jedenáct…?) let zvalchovala na tom, že Kníže s čírem fakt není vkusnej, že ožralej Kalous fakt není vtipnej, že tričko ani placku ničeho nosit nebudu, že je to celý jedno velký šmelo, ale upřímně bych se bývala radši mýlila. Netvrdim, že znám dobrý politiky… ale vy mi netvrďte, že je znáte. Když naučíš prase bafat z lulky a naženeš ho do krejčovství, prasetem býti nepřestane. Některejm lidem jsme naprosto ukradený, některý se chovaj jako hovada a ještě se tvářej, že jim za to máme bejt vděčný, a některý jim pak fakt vděční jsou. A říkaj věci jako slušný kandidát. Politická kultura. Díky, Přemku!

Dál bych už zacházela do krajností, takže nebudu. Navíc, hospody jsou zatím zavřený, a já si teď užiju tu dobu, kdy tam se sebou nesedím a neposlouchám ty svoje pindy na všechno, co se kolem šustne. Na druhou stranu – tohle se jen tak nešustlo, tady jede smršť jak na lesy.

Pár fotek potom, co jsem vylezla z ruskýho obchodu:

*

“Dobrý den, u telefonu je [zapomenuto], hovořím s Alžbětou Stančákovou?
“Ano, to jsem já, o co se jedná?”
“Já vám volám jako odbornici na chlapeckou pubertu.”
“Co prosím? Tohle je zas nějakej ten PRANK, jak říkaj ty MLADÝ?”
“Ne, dal mi na vás telefon [cenzurováno], píšu u něj bakalářku na téma [zapomenuto], řešíme, zda mohl tento autor z 19. století skutečně napsat jeden text ve svých zhruba třinácti letech. Poslala jsem vám to na e-mail.”
Zběžně pročtu dokument, který skutečně najdu v mailu.
“No… asi mohl, zní to tak, ale patent na to nemám. Ale kdo vám dal na mě číslo? [Cenzurováno] ho nemá.”
“To vám nemohu prozradit. Napovím jen, že je to člověk, který je manželem matky svého syna.”
“Cože? Tak to pak dává smysl. Držím palce s tou vaší prací… Jak jste s tím daleko?”

Čas jsou axony

Strakatý křeček, kterého sleduju na instagramu, má nové zpravodajství – dnes skákal svému majiteli z ruky na koberec. Potom spal.

“Brečíš dobře, ale na špatným hrobě!” vykřikl dnes někdo, kdo táhnul sutiny odněkad, moc jsem nevnímala, byla jsem dost unavená, šinula jsem si to MČ Brno-střed poté, co jsem vypravila Vítka na vlak. Tísnili jsme se v mé kobce, takže to bylo lehce náročné, páč jsem si chtěla zpočátku číst Fukse, psát a zevlit, a navíc mám jenom to hrozné rozkládací lehátko z Ikeji. Ale takhle vypadá dovolená mých přátel v roce 2021 a já jim u toho asistuju.

Začali jsme pít už někdy po konci pracovní doby a zdál se to bejt docela dobrej nápad. Po obrážení hospod, cukráren a sekáčů jsme nakonec skončili s velkou flaškou stáčeného vína na Petrově, probrali jsme živý mrtvý, pak seběhli dolů, v Huse, to už jsme byli příliš navátý, jsme najednou vymysleli, že si dáme ještě něco, vytahovali jsme drobný ze všech kapes a tašek, a nakonec si dali každej vodku, pak jsme táhli dál, na Joštově si vystáli frontu na kebab, kterej jsem už ani nechtěla, a ani nevim, kdo ho platil a jak.

V limbu skoro hned, v noci se budím žízní jednou, podruhé, to už svítá, hladem. Jenže jakmile vlezu do kuchyně, dojde mi, že to není hlad, že ve mně spíš jen rotuje ten kebab, a když se podívám na kuchyňskou linku, zahlédnu čísi plesnivej chleba. Odevzdaně se odeberu na hajzl, zakleknu k míse a doufám, že to aspoň nikoho neprobudí. Pamatuješ, jak jsi nechtěla novej záchod, že ti tenhle vyhovuje, protože má takové to odpočívadlo, které zbrzdí pád výměšků a snižuje tak pravděpodbnost, že se to celý ucpe? Tak teď se na tom odpčívadle zachytávaj tvoje blitky a je-li to výhoda, no, nevim. Mám ale zkušenost – stačila jsem si předtím postavit na čaj, takže když se vrátím, mám vylouhováno. Vypiju tři hrnky mátovýho čaje a říkám si – dyk běžně piješ po večerech jenom ten čaj, máš fakt zapotřebí ty alkoholy, dyk to nesnášíš, necháš se do toho jen navézt, a ty cigarety, to už vůbec nemuselo bejt. Je to hrozný.

A pak se zas vrátím do lože a doufám, že svého dočasného spolunocležníka neohodím, ale kupodivu ne.

Dneska Dominika donesla novou slunečnici a Martin říkal: “Jdu na nějaký koncert do vnitrobloku. Chtěl jsem ti i říct, ať jdeš se mnou, ale tam je jedna holka, o kterou mám zájem, tak by to bylo blbý.” V tu chvíli mi to přišlo vtipný, ale když o tom uvažuju, postrádá to logiku – je to taková ta starosvětská asi představa, že když někdo někam s někým přijde, tak spolu určitě něco maj či co, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, přitom my si tu teď vylili držku a všechno je jedno – napříč zkušeností, napříč pohlavím, napříč… a vůbec, jdu spát, konečně se zas můžu rozvalit po celém svém předpotopním… co to je? Slamník?

Osmá pečeť – námět na film

Remake Bergmanova zásadního počinu.

Hlavní sponzor: Studentská pečeť
Kamera: bez exhumace Svena Nykvista nic netočíme

Žereš sama Studentskou pečeť a hraješ šachy s Menstruací, kterou ne a ne porazit. Jde o předem prohraný boj. Dokud ale partii nedokončíte, nepřijde si pro tebe, a ty jsi věčně chycená v předpeklí premenstruačního syndromu.

Mezi jednotlivými úseky hry vidíme klasické scény – hádáš se se všema lidma, na kterejch ti záleží, rozbrečíš se z hemzů těch, na kterejch ti nezáleží, máš totiž přehnané reakce na každou kokotinu. Po osmi letech se nasereš na zástupnej detail z tvého tehdejšího života, který si pořádně ani nepamatuješ, vlastně už vůbec nevíš, kdo že tě to tenkrát tolik… no a tak. Anebo se v noci probudíš úzkostí, zda jsi skutečně zaplatila elektřinu v bytě, ve kterém už nebydlíš, anebo zda skutečně byl ten HIV test před čtyřmi lety negativní, a jestli tam nemáš radši zavolat… A dokud nedojíš osmou Pečeť, bude ta hrůza pokračovat. Ani potom tě ale nic hezkého nečeká.

Syrové drama, které zachycuje týden a den života mladé a komplikované hrdinky, vznikne v rámci programu Ženy do škol, politiky & kultury, který neexistuje.

V hlavních rolích: atd.

Přijdu si jako ustrnulý akuzativ

Co mne potěšilo – Mirna zaplesala, jak krásně tvořím perfektum. Ještě nikdy prý neslyšela, že někdo nemotá slovosled takhle zkraje, chtěla jsem jí říct, že je to samozřejmě jejím pedagogickým působením, ale ona ihned vyhmátla, že je to dík těm písničkám, které poslouchám. A třeba perfektum – to mám odposlouchaný od jedněch Bosňáků, z jejich dost příšerného až líbivého hitu z roku ’86, ale co by člověk pro znalost cizích jazyků neudělal. Záhy jsem se ale vysekala na ustrnulém akuzativu v řadových číslovkách, takže je vše při starém. Žao mi je mila – voljeli se nismo.

nusle jsou dobré nusle se vytratily
dovírej dveře zrak potrvá chvíli
a také hluk to tiché táhlo odpustků

rozdrbej oblohu obnaž ji na kůstku

rána jsou dobrá jen v metru na jiřáku
listopad začal steh se bojí nářku

v čekárně na lině lvice a tygřata
je jich tu šest a jsou krásně vyhřátá
choulí se společně tam dole u schémat
takhle to vypadá když někde uschne hlad

pak ještě zas pak ještě dvojnásob
když nevíš co sáhni si do zásob

a když ne tam dveře se vyvrátily
když uschne hlad tak ticho trvá sílí