Plašit žáby do ropuch

Do rána nemůžu spát, protože mi v hlavě běží příběh, který určitě někdy musím napsat. Ležím tedy a říkám si – buď rozsvítíš a půjdeš psát, anebo usneš a napíšeš to jindy. Nakonec nepíšu a neusnu a jakmile se rozední, vím zcela jistě, že na noční proud myšlenek už nenavážu, a že to stejně celý stálo za nic, takže dobře, že tak, co. Vydám se aspoň pro recenzní výtisky. Je hezké počasí, skoro bych ráda potkala někoho známého, ale nikoho nevidím. Potom jdu ještě podepsat smlouvu. A nakonec si sednu na lavičku se svařákem. Taková hezká banalita. A jak se pro ty recenzáky hezky jde. Jazykové učebnice, které jsem si objednala před dýl jak týdnem, trčej v nějakým absurdním poštovním depu už tři dny. To byl zas nápad si něco nechat doručit poštou. Jednou mám poštovný zdarma, tak si řeknu, jak je to skvělej nápad. Už bych zas něco sežrala, můj život je katastrofa, a bolej mě plíce z cigaret.

Savoir-machine

Svoji životosprávu bych fakt mít nechtěla. Dopisuju kapitolu disertace, ty nejpodstatnější zdroje nacházím těsně před odevzdáním (& na hajzlíku si pak čtu Forsterovy dopisy Isherwoodovi), místo neurolu si lupnu jednu marsku a jeden twix, uvařím bramborové rizoto a na závěr se zacpu vanilkovým pudinkem, někdy kolem jedenácté večerní si říkám, že je to v marný a už nic neudělám, rozečtu radši Op Oloopa, ale nakonec mi to nedá a ve čtyři ráno slavnostně dopisuju poslední větu v oddílu Conclusion, usínám v nezdravé pozici na dementním gaučíku a budí mě e-mail, zda bych nemohla ve dvě odpoledne udělat rozhovor s pediatrem, tak se proberu a řeknu, že jasně, jenže v jednu přijde Marie z Cejlu po pohovoru z práce na návštěvu, nakonec mi půjčí ještě diktafon, dokonce zjistíme, že ona připravovala podklady a já ten rozhovor vedu, hezky ric pic a hotovo, potom si čteme slovensky a já hledám na internetu ruské stichy, které by šly přeložit, pak se jdeme projít, ale vlezeme do toho nejrozbředlejšího sněhu, je to příšerná groteska kdesi v polích, Marie vykládá, jak její špic něco sežral a smí jen jasmínovou rýži, studí nás u toho boty a doma pak fénujem punčochy, jdeme do obskurního obchodu se zlevněnýma potravinama ZE ZÁPADU, prošlý je to jenom pár dní, ale nic si nekupuju, protože minule jsem sebou i s pudinkem švihla na ledě a pudink se mi rozmrdal po chodníku, vyhejbala jsem se totiž nějakýmu PSYCHOUŠOVI odvedle, kdyby ke mně přišla kriminálka a ptala se na cosi podezřelého, tak ho z fleku nahlásím, protože je fakt divnej a tiskne se na mě, když jdu po ulici, ale nejen na mě, i na malý chlapečky, a vymlouvá se na náledí, po kterém nakonec padám já. Ale všechno je lepší než plašit žáby do ropuch.

Byl považován za nejlepšího herce s tuberkulózními kořeny. Od narození trpěl poruchou majetku.

El Pueblo Unido

Navzdory předsevzetím, že už se nebudu zabývat politikou, trávím víc času na twitteru (facebook a instagram jsou hrozně nudný), a navzdory rozhodnutí, že budu chodit spát brzo, jsem do noci sledovala na profilech lidí, který ani moc nemusím, události v Capitolu. Twitter je na tohle dobrej – člověk si říká, že už pomalu půjde mimo síť, a najednou taková padrť. Tak jsem to sledovala ještě dlouho. Napadlo mě jen pár věcí…

  1. USA rozpoutaly tolik bordelu v tolika zemích, že mě udivuje všeobecný údiv nad občanskou válkou, která, zdá se, právě začíná; tohle přeci musí být výjevy, na které by všichni měli být zvyklí už odjinud.
  2. Pakliže v mém zaprděném heimatstadtu není možné projet kolem US Embassy městským autobusem k nemocnici, aniž by někdo nekontroloval podvozek vehiklu, nerozumím těm naprosto podceněným bezpečnostním opatřením. Člověk aby si zas sednul a konspiroval… ale kdo se s tím má furt…

Napsala bych toho víc, ale kdo se s tím má furt… můj psychický stav mi v posledních měsících znemožňuje vyjadřování. Je to fakt radosti. Asi si zruším všechny sítě. Shoshanna Zuboff likes this.