Pro srandu králikům

Jdu si v Brně koupit arganový olej, když mě osloví na ulici kluk (24), protože se mu prý zdám sympatická, že mám takový jako francouzský styl, a že by se se mnou rád seznámil. První otázka se netýkala toho, jestli se chci seznámit já s ním, ale toho, co ráda dělám. Následoval dotaz, kolik mi je. Odpověď ho neuspokojila, myslel, že jsem mladší, ale prý se ještě vejdu do limitu. Podivím se a on řekne: “To víš, já mám hodně vysoké nároky.”

Do třetice se zeptal, jestli jsem rodilá Brňačka. Řekla jsem bezelstně, že vůbec, že jsem z Prahy. Kluk se naprosto nepředstíraně ošil a vykřikl: “Tak to jdu pryč!” Sám pak ale dodal: “Já taky nejsem z Brna, jsem ze třetího největšího města v České republice. Víš, které to je?” Po správné odpovědi uznale pokýval hlavou a rozešli jsme se. Jsem ráda, že se odpálkoval sám, na čtvrtý dotaz bych už odvětila, že mám syfilidu.

Zlatý řez křečkem

Nastávají dny, kdy se až podezřele často mění počasí. Na studijním ještě svítí slunce, na rektorátu, kam se nemůžu dozvonit, se ale pomalu zatahuje, a teď, z Atlasu, už lze při pohledu na červený kostel vytušit nějaký i déšť. Tak budiž.

Ano, probudila jsem se s kocovinou, ačkoliv jsem, včerejšek nevyjímaje (nevyjímajíc, já?), vůbec nepila; jednak jsem ale včera vstávala brzo, jednak jsem pozdě do noci nemohla usnout… no ale hlavně jsem ještě kdovídky rozesílala svým přátelům, vč. vlastní matky, vygooglovanou fotografii křečka s příšerně vyhřezlými varlaty, na kterých si spí. To je totiž asi nejsilnější výjev mého dětství – můj křeček, původně zakoupený jako samice, byl v prvních dnech domestikace sledován pro podezření z nádorového onemocnění. Až časem se zjistilo, že zlatý řez křečka určují koule, které si pořád někde vyvaluje, vystrkuje je z pelechu, vyvěšuje si je, kdykoliv může, a když na to přijde, ještě si na nich spí. Na to jsem si tedy vzpomněla, a samotné to pobavení mě opojilo natolik, že jsem se probudila zmatená a se suchem v puse; a taky se mi nad ránem zdál sen o únosu jakéhosi čínského chlapce. Omotali ho (ty zlý voni) lanem a pak ho za sebou táhli krajinou, písčitou i zasněženou, dokud se jim úplně neotloukl, nezašpinil a nepřiškrtil. Hned po probuzení mě napadlo, že bych o tom měla někam napsat, protože to přeci takhle nejde, a posunula si budík na později, abych se dověděla, jak tento případ dopadne.

Dopoledne mi chodí pobavené zprávy reagující na obrázek křečka. To už si zase připadám jako v kocovině, protože jsem zapomněla, že jsem vůbec něco takového posílala. Stáhla jsem tu fotku z internetového fóra, na kterém se řešilo, zda ten hlodavec náhodou nemá nádor. A v odpovědích stálo jen: “Nemá, můj křeček to má taky, dokonce tak velké, že to používá jako polštář.” Případně: “Také jsme se báli, ale nic to není, kdykoliv ho chovám, vyvěsí si je přes prst, viz foto.” Anebo: “Na tomhle fóru jsem už sedm měsíců a tohle je můj první komentář, jenže při pohledu na tu fotku se nešlo ubránit.”

Když už se k tomu tak vracím, praskly mi kalhoty na kulích; to bylo na silvestra, když jsem poklekla k batohu s úmyslem jej napěchovat spacákem. Tak jsem kalhoty zanesla do opravny oděvů, rovnou i s kabátem, který jsem během téže noci roztrhla při pádu do pangejtu, a tam (v opravně, nikoliv v pangejtu) to pečlivě sestehovali (ty hodný voni). Jenže já stejně cítím, že ty stehy v rozkroku jsou vedeny nějak jinak než ty původní, takže celý den poposedávám.

Napiju se vody a sleduju pomerančovník před mým stolkem; má jen jediný plod, vyvěšený citrus s pórovitou slupkou.

Chodník je ještě morký, ale nad bývalým sídlem KSČ (no hezky to tady vopravili!) už zase vysvitlo slunce.

Minimum

Ráno mne budí věta z mého snu – musíme být slepí, abychom dobře viděli, musíme mluvit málo, chceme-li něco popsat.

Rhassoul

Ve snaze o sebe-očistu a sebe-apolitizaci se pro jistotu věnuji disertaci, jíž mám dvanáct stran. Ovšem odevšad na mne mávají nějaké gošistické teorie, a já si říkám – buď bude ta práce gošistická, nebo nebude vůbec, herdek.

Dnes jsem byla v Líšni, vyfotit sochu lvíčka. Už po dva roky ji tajně obdivuji.

Před MŠ Radost mě dovezl člověk, kterého jsem znala zhruba hodinu, čímž jsem porušila asi veškeré možné zásady stran bezpečnosti – nenasedejte k cizím lidem do auta (šalinou se tam nepotáhnu), nesdělujte nikomu své bydliště (beztak to bylo za rohem a žádné bydliště není trvalé).

Mám zánět močového měchýře. Už zhruba šestý od slunovratu. Po několik týdnů si myji vlasy černým čajem z Baku. Ještě nikdy mi mé vlasy tolik nevyhovovaly. Obličej si potírám rhassoulem z Maroka, jsem přesvědčena o jeho prospěšnosti.

V pondělí večer sedíme s Petrem Hruškou, jeho překladatelkou do italštiny, Kašparem a dalšími v kavárně S.; řeč je mj. o Mišimovi. A také o bohémě, která si chodí k obvoďákovi pro léky.

Alois Mikulka: socha před MŠ Radost, Brno, Líšeň
Oh, give me goose bumps, I am on fire.

Leč

Prvně od roku 2016 (?) jsem publikovala jiné než odborné či +- publicistické texty. Ne že by těch zbylých byla nějaká velká spousta. Zde je ukázka z říjnového Hosta.

Pomalu vylézám z kanálu, protože už mě to tam nebavilo. Je ale zdravé vědět, že se do něj mohu kdykoliv vrátit.

Možná se do něj zase brzy vrátím.