Back to Black

Telefonát z potemnělé místnosti by zasluhoval žánrové ukotvení na poli uměleckých projevů. Může vést k okamžikům, kdy si člověk při hovoru nevědomě osahává genitál, zatímco vědomě vyřizuje důležité věci.

Stejně jako před rokem, i letos z důvodu tradičního předjarního kolapsu telefonuji na linku důvěry s bolestí hrudníku, dýchavičností, třasem a zimnicí.

V loňském roce mě z propasti, v níž se mi nedařilo obléct nebo napít, vytahovala žena, díky níž jsem alespoň vstala z postele, abych, jak už se ona nedoví, následně zmizela za hranice, kvůli čemuž mi v knihovně naběhlo zpozdné, které jsem po návratu samozřejmě poctivě zaplatila.

Letos telefon zdvihl muž, který se po chvíli hovoru zeptal: „Promiňte, teď jsem se asi ztratil – proti čemu že mají být ty demonstrace?“ Slyším sama sebe, jak odpovídám: „Proti všemu, co je tu špatně. Vám to tady nevadí? Vím, že mi po tom nic není, ale vám vyhovuje, kolik v této zemi jako sociální pracovník měsíčně vyděláte?“

Sociální pracovník mi pro život se sebou navrhuje medikaci.

„Tak to nechci, ti lidé, kteří to berou, to berou po leta, jsou spokojení a nechodí pak na demonstrace.“

Hovor plyne a řeč se stáčí k osobnějším tématům. Mluvím zcela jistě pravdu, ač si svá slova moc nepamatuji, a když umlknu, následuje dotaz: „A proč jste v tom tak hloupá?“
„Prosím?“
„Proč si nenecháte pomoct?“
„Proč si co? Jakože proč si od partnera nenechám finančně pomoct?“
„Ano, to mám na mysli.“

Následuje filipika o soběstačnosti žen. Na vině je systém a podfinancování vědy, v rámci něj navíc platová nerovnost, jíž se oháním jako zástěrkou dysfunkčního vztahu, jehož valnou část tvoří mé útěky.

Rozhřešeno: beru si příliš osobně neduhy celého světa, je mi doporučena návštěva psychiatra a následných terapií – vše je ovšem sděleno s takovou rychlostí, až mám dojem, že pracovník dává okamžitou výpověď, balí si doma jen to nejnutnější a s jednosměrnou letenkou kvačí na letiště, aby následně zmizel za hranicemi a setrval v nějaké smysluplnější cizině. Nevrátil-li před odjezdem do knihovny knížky, čekala by ho zde už pouze exekuce, tak jako desetinu populace – i to jsem do své zpovědi stačila vměstnat, ačkoli ani nevím jak.

Sama ale zůstávám tady – ostatně, došla bych stěží do Kateřinek; doba, kdy jsem si zvládla koupit letenku a během dvou hodin zmizet asi pominula – a nyní v už rozsvícené místnosti seznávám, že vše, co činím, činím špatně, že v ničem, čemu se věnuji, nevynikám, důsledkem čehož taky už drahnou dobu nedělám vůbec, ale vůbec nic.

A tak jsme tedy zase tam, kde jsme byli. U terapeutického psaní, jež dedikuji vší veřejnosti. U toho psaní, kterým jsem pohrdla v době, kdy mi bylo nejlíp; záhy ji sice vystřídaly chvíle zlé, dovedly mě však k tomu, že nic rozumného už světu nesdělím, pročež jsem zůstala filosofem a hrdě se nevyjadřovala.

Nyní ale nastal okamžik, kdy mi je skutečnost, že nemám co říct, bytostně ukradená, a vítejte tedy u mě v pekle, zábava začíná.

Abbracciata ad una testa di cazzo

Torza z deníku. Možná odpověď na otázku, jak jsem strávila léto.

15. 6. 2018

Poslední pátek v knihovně před státnicí. Pondělí rozhodne a já mám trochu strach. Potkala jsem M. T. ve škole, čeká dítě s klukem z Bali a do Indonésie nakonec nejede. Já někdy předevčírem koupila letenky do Bordeaux.
V této knihovně jsem trávila řadu hodin někdy od ledna, od té doby jsem splnila většinu předmětů a napsala celou diplomku a řadu jiných textů. Díky za vše.
Za prezenčního Thúkydida, Chatmana, za Shakespeara, za Homéra, Rabelaise… už nevím, co jsem tu vše četla. Bolí mě břicho (plodné dny). Od úterního odpoledne jsem neviděla svůj byt.

19. 6. 2018

Skončilo to. Udělala jsem státnice a obhájila za jedna. Tekly mi potom najednou slzy lítosti – filda byl takový rodič, se kterým se věčně škorpím, ale vlastně ho mám ráda… a je vždy na stejném místě. Zanedlouho přijdu o studentství. Teď sedím v řecké kavárně v Brně a už hodinu netuším, jak se dostat na ubikaci. Sedí tu Řekové a hraje řecké rádio. Musím asi jít…

20. 6. 2018

Sedím v kině Atlas v Brně a prvně po dlouhé době si místo notebooku otevírám deník. V Brně je klid.

29. 6. 2018

V tu středu jsme prošli s Michaelem Brno, den nato odjezd do Olomouce za Aničkou a Adamem. V sobotu a v neděli v Praze provázím. V sobotu Josefov a v neděli královskou cestu. Dělá se mi zle. Ochladilo se. Ráno se budím a je mi zle. Musím rušit úterní prohlídku, celý den ležím, ruším výuku.

Ve středu koupíme letenky – přes Vídeň do Bělehradu. Pak jdu učit. Ve čtvrtek celý den s turisty, manželé z Bretaně.

9. 7. 2018

Dlouho jsme pobyli před chrámem svatého Gorazda. Je nádherný. Chvíli četba, potom spánek, probuzení souloží, za 30 kč koupím snídani a pomohu za ruku staré paní z krámu. Zítra nás čeká přesun do Vídně a potom Bělehrad.

10. 7. 2018

Dnes jsme překročili rakouskou hranici a dorazili do Vídně. Vstoupila jsem do veřejných toalet a vzpomněla si na časté sny z opuštěných dívčích internátů. Mám nový zápisník.

13. 7. 2018

Ve středu ráno brzké vstávání. Po celé Rechte Wienzeile se do noci rozléhá jakási hudba a snad zpěv nějaké divy. Ráno tuhá nasedám do letadla směr Beograd. Z cesty si budu pamatovat jen hlučení motorů a o kus dál sedící dívku.

18. 8. 2018

Už neumím prožívat a psát najednou. Třináctého jsem se po dvoutýdenním pobytu vrátila z Bordeaux. Stýská se mi, ale co se dá dělat. Den po návratu jsem nalezla katastrofu u sebe v bytě, vybouchnul bojler. Co tedy z Bordeaux – poslední týden trávím na kole a mám se skvěle.

20. 8. 2018

Viděla jsem na Malostranském náměstí paní s pahýlem, který se hrozně kinklal. A teď během psaní jsem si zamazala ruce. A oblast kolem levého oka.

Za chvíli to bude padesát let od doby, co sem vtrhla vojska. Sedím v nuselském bytě a bojím se budoucnosti.

8. 9. 2018

Spíme v povlečení, které si pamatuji od dětství; „Tak proto jsi tak hezká.“

Turn Off The Lights

torza z deníku / květen 2018, silně cenzurovaná odpověď na otázku, jaký vedu život

9. 5. 2018

Diplomku jsem zadávala do systému se ztopořeným pérem v ruce. Podobalo se to svírání žezla anebo (jak mě napadlo až později) řadicí páky. Potom jsem nechala vytištěné kopie svázat a odnesla je do školy. La fin approche! A v Jerevanu probíhají sametové revoluce a falešní směnárníci v Praze nabízejí běloruské rubly, la fin approche! i tady. Několik dní teď bylo těžko snesitelných. Mnohahodinové úzkosti před spaním. Až dvouhodinové úzkosti po probuzení. Předevčírem se mi zablokoval krk. Sedím na lekci se svým studentem a přesto ho učím česky.

10. 5. 2018

V noci sny – cosi o mém stěhování na venkov. Potom opět cca 2 hodiny v té hrozné křeči a pak práce. Po práci k doktorce.

11. 5. 2018

Je 9 ráno. Než abych šla na seminář, raději jsem ověřila, že skutečně NEMUSÍM, protože už mám aspoň dva ze tří modulů hotovy. Od 12. září – tj. mohla jsem už na to dávno srát. No nic.

14. 5. 2018

V sobotu ráno provázím Francouze, zrudla mi kůže pod sluncem. Máma byla v Drážďanech a řekla, že ji k tomu přiměl pán, co jezdí za nemohoucí ženou do Škvorce. „Tu paní vždycky celou dobu hladí,“ napsala.

Den nato brzo vstávám. Lucie vzlétá ve větroni kus od Benešova.

15. 5. 2018

Aspoň jsem dnes na chvíli viděla mámu. Učila se anglicky se svým učitelem. Za pár dní mám narozeniny. Blila bych.

16. 5. 2018

Líný den a mlezivo, resp. mlezavo. Dnes nepracuji, jen se připravuji na zkoušku z indické literatury. Vlastně spíš píšu. Měla bych psaní věnovat alespoň chvíli denně. Jde jen o to vědomí, že na mne něco čeká.

Před pár dny jsem si koupila bílé tričko s límečkem, jež bych si tak před rokem nevzala na sebe. Trička s límečkem sice nosí celá Praha, přesto se mne pán U Černé Matky Boží zeptal: „Vy jdete dnes na tenis?“ Potom se opřel o čalounění mé sedačky a řekl: „To víte. Něco se přibližuje a něco se zas vzdaluje.“

19. 5. 2018

Včera jsem byla v Anežském klášteře a dnes se chystám do Schwarzenberského a Salmovského paláce.

25. 5. 2018

Jsem v čekárně na chirurgii kvůli bulce za uchem. Už tu čekám sto let. Dobrá zpráva je, že mám od včerejška hotový studijní plán a mohu předstoupit ke státnicím. V neděli jsem po výletě do Ďáblic ještě před usnutím vyplodila esej, resp. prvních 500 slov. V pondělí celý den Hrad a potom ještě učit. Usnula jsem a zbylých 1500 slov dopsala během úterka. Je mi 26 let a není mi z toho dobře. Prochází tu nemocniční personál.

27. 5. 2018

V ten pátek mi vypustili absces, doopravdy mi z toho nebylo dobře, ale ani nijak hrozně zle. Jen jsem byla unavená. Praštěná a asi naštvaná.

Večer jsem si šla vyřvat hlasivky do Řeporyj. Nad lomem Požáry jsme se Sárou a Michalem do megafonů hlásili latinské názvy vyhynulých zvířat. Ten opuštěný lom a celé okolí bylo nádherné.

Ráno jsem se rozbrečela, že toho mám dost.

Nesmím si mýt vlasy – nevím, jak dlouho přesně. Mám rozjebanou ránu. Nevidím si tam ovšem a nevím tedy, jak to vypadá.

[+ vnětext: 6. 5. 2018]

(Dez)integrace, návrat, přešetření

Vydala jsem se do Budapešti po stopách své dosud nenapsané práce. (Název viz výše. Na svůj život aplikuji variantu (Dez)integrace, návrat, ošetření. Témata prací by však  se životem neměla mít nic společného.)


Dosavadní poznatky: V Budapešti je János Pál pápa tér; děti se rozesmějí, kdykoliv zaslechnou „pá pá pá“.
Doposud jsem nenalezla Hotel Europa.
Víc nevím.