Zvany

Nastavila jsem si budík na osmou nebo sedmou, vstala v šest, řekla si, že je čas a ještě si zdřímnu, no, a v 8:45 jako když najdu. Rychlá sprcha, rychlý výběr oblečení, které ale skoro hned po vstupu do cizího bytu shodím – oblečení je přežitek a je k ničemu, když se 4 hodiny fotíte nahý ve vaně nebo na podlaze nebo nevimkde.

V útrobách Braníka smažené olomoucké tvarůžky, pak rychlý násed na kolo, zběsilá jízda, malinovka, drobný déšť, další zběsilý úprk a spánek.

Stala se mi ale v mezidobí krásná věc – poté, co jsem týden prakticky propila a prokouřila na absurdních štacích (prázdniny, tak co) jsem si v rychlosti típla cígo před náskokem do tramvaje, to bylo v Praze. Samozřejmě jsem si to čvaňháro nechala s tím, že si ho dokouřím pak, vždyť by to byla škoda. Tak jsem pak v noci vylezla na balkon (kdosi mezitím v tramvaji ukazoval na příkop pod námi a říkal, jak se tam jednou bude krásně koukat na moře), na balkon, no, a odpálila si ten zbytek. A fuj, to bylo tak hnusný, že jsem cítila všechen ten dehet a všechno, udělalo se mi blbě natolik, že jsem konečně přestala bažit po cigárech a teď už slavné asi tři čtyři, vlastně spíš tři nebo dva, dny nekouřím a nějak si nedovedu představit, že ještě kdy budu. Již mám dosti.

Posledních pár dní jsem se snažila co nejvíc spát, k čemuž mě netřeba přemlouvat. A zdály se mi krásné sny – o křečcích, o různých lidech, kteří zjevně neexistují, ale já s nimi zažívám různé milostné hrátky (např. s nějakou italskou šlechtičnou v kulisách zasluněného Říma a tak) – což bylo rozhodně zdravější než můj životastyl posledního tejdne, takže hodlám znovu nahradit divočení za spánek a bylinné čaje, jak činím ostatně většinu času. Akorát nevim, proč skoro vždycky, když najedu na maniakální vlnu, mám pak potřebu si sem o tom pak napsat, pročež se zdá, že nedělám skoro nic jinýho. Teď mě ale čeká útlum, máta, zdravá strava, cvičení, práce, askeze a taky vyvolaný filmy s mejma fotkama z vany. Čusssssss.

To nic, jenom jsi tu nebyla, když jsem to potřeboval

Jeden večírek vystřídal druhý, mám rozstřílený hrudník jako už mnohokrát – cigarety, city, noční tramvaje, hluk, policie, ticho. Olga kupuje ve večerce piva, jedno, zteplalé, jí ale sletí na zem a začne stříkat po celém krámě. Vykopne ho ven, s jekotem ujistí prodavače, že tu plechovku zaplatí, pivo letí na chodník někde před Dům U Bezděků, a po trolejích mezitím projíždí kropicí vůz. Hned v závěsu pak policejní hlídka, která rozpustí náš sedánek o pár kytarách a mnoha hlučných lidech.

Sedáme si proto na obrubník do boční uličky, sekuriťáci akorát vylezou na cígo, ječíme na ně ohleduplně, jestli jim nevadíme, ozve se jen nezřetelné “… šumák …” a my jedeme dál, zadky podložený Revuií Prostor a Plavem, grantovými žádostmi, smlouvami, to aby nás prdel nemohla zábst. I tak jí to nehrozí, je vlahý večer, jímž projíždějí antony a jiné policejní vozy.

Ostatní jsou moudří a zdrhnou včas domů, zůstanou jen dva. A že zrovna tihle dva, co. Jdeme k Sudu, já si jen odskočím, on si dá panáka, což nechápu, nebrali karty, a on má v ruce několik tisícovek, který mu vypliv zlodějský bankomat, chudákovi, na Lazarské už vidím, že mi jede slibná série tramvají, na jejímž chvostu bude i ta má, tou se dohrabu až na konečnou. “Já bych tě ještě na něco pozval”, ozve se, objetí, z nějž se k nelibosti druhého vymaním a, slovy Anči, když se učila řídit auto svého otce, jedu do píči.

V noční tramvaji mi těsně před konečnou přistane něco v klíně. Chlápek, který sedí na druhé straně vagónu, po mně laskavě pohodil své telefonní číslo na papírku. Položím ho do spárů mezi sedačkou a stěnou tramvaje, chlápek se kolem mně na konečný motá, a já se namotám k mladíkovi, který musí být o dost mladší než já, jdeme společně celou cestu, on zapadne do vedlejšího vchodu a já, s klíčema v ruce, rychle vbíhám do toho svého. Opodál svítí fízlárna, z níž se tentokrát policajti ani neobtěžovali vyjít, protože už neplatí noční klid ani povinnost nosit respirátor na veřejnosti, tak co by koukali, jestli se ženy, které před jejich ouřadem vystupují, dostaly v pořádku domů.

Václav Hravě

Je pozdní večer, mám zamaštěnou pleť, v záložkách otevřené básně Stephana Rolla, zítra mě zas čeká věcí… Bolí mě údy, protože jsem zase začala víc cvičit, sleduju svůj odraz v zrcadle a říkám si, k čemu jsou mi vlasy, jsem ve stavu, kdy bych si je klidně ostříhala. Přeplachovala jsem je ale před pár dny výluhem z levandulí, a byla by škoda je o takové radosti připravit. Ničím se neprovinily.

Václav Hrabě je pro řadu lidí formativním básníkem a dnes by býval oslavil jednaosmdesátiny. Tím, že zemřel v nedožitých pětadvaceti letech, se můžeme jen domýšlet, co by napsal dál. Tak jako si to můžeme říkat u Wolkera anebo Ortena. Zkazili by se, nebo by napsali spoustu skvělých děl – anebo aspoň jedno, ono kolikrát jedno stačí. Vzpomenu si na ně, když v Brně procházím kolem busty Roberta Musila v Jaselské, nebo kýho šlaka je to ulice. Robert Musil vydal Zmatky Chovance Törlesse v šestadvaceti, a je to výjimečná kniha. Kdyby ale nežil dál, Muž bez vlastností by nikdy nevzniknul. A kdyby nevzniknul Muž bez vlastností, museli bychom si ho vymyslet.

Ráno mi řek’, když hledal svůj uššmudlaný svetr:
Není to legrace na nebi noc co noc.
Namísto růže v klopě mít přesný dozimetr.
Koho se dovolᚠna nebi o pomoc?
Už na mě nečekej! A kup si někde rum!
Zítra si nad palmami přijde
pro mne stroncium!

(Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku [úryvek]. In: Horečka. Labyrint, 1994)

Вор в законе

Omylem jsem si z fotoobchodu odnesla i SD kartu, která nebyla moje, ale erární, a tak, když už jsem ji tam šla vracet, koupila jsem si za velmi výhodnou cenu (by jeden brečel z mé finanční gramotnosti) 35mm objektiv. Vím, že není normální kupovat si během několika dnů dva objektivy, ovšem – je mi, kolik mi je, a poslední objektiv jsem si koupila v Bordeaux v roce 2016 za peníze od Alaina Juppého. Takže když se to zprůměruje, kupuju si objektivy vlastně jen zřídka. Ritkán, řekli by Maďaři. A navíc, tenhle cumlík, tenhle krasavčik, ten mě zabaví na dlouho. Ne jak ten jupiter 37A, toho času v nemilosti, protože ho asi moc nevyužiju, no, štěstí, že stál pětikilo.

Taky mi k tomu Flektogonu prodali výhodně obal, asi proto, že jsem jim vrátila tu kartu, která byla dražší než ten obal.

V zásadě mě to moje debilní zacházení se vším na světě docela baví – třeba. Před týdnem jsem se vzbudila s myšlenkou, že si koupím kytaru. Pak se mi ozvala kamarádka stran nějakého překladu, něco jsem jí poradila, a ona mi řekla, tak jako na revanš, známe to, kontakty a malá domů, že pracuje v kytarovým obchodě a může mi zařídit slevu, teda, pokud bych náhodou potřebovala nějakou kytaru. A já jí řekla, že jasně, že potřebuju kytaru, jenže pak jsme šly na pivo a já si nakonec uvědomila, že vlastně žádnou kytaru nechci.

Nevim, jestli teď budu moc psát, po dlouhé době mi to nedělá radost, spíš k psaní cítím hroznej odpor, myslím, že jsem se vyčerpala, protože v posledních měsících to ze mě lítalo až hanba.

Ovšem rozlišuju psaní na prase a psaní, který se snažím brát aspoň trochu vážně. Psaní na prase spočívá v blogových a jiných zápiscích, to druhé se aspoň snaží lidi neurážet svou nepromyšleností, vulgárností, překlepama. To první maj lidi z nějakýho důvodu radši, za to druhý mě sjížděj, že se beru moc vážně. Čiže na prase budu psát dál, a to druhý asi na chvilku odkloním. Vyšlo mi to skvěle, akorát jsem dostala do toho vyhoření literární stipendium, o něž jsem žádala freneticky přes noc do sedmi do rána, a pokud to teď ta komise čte, asi už rozkousává kyanidové kapsle. No, ale, pokud to čtete, zdravím vás, děkuji vám a chci vám jen říct, že za to může Hemingway. Četla jsem Hemingwaye a uvědomila si díky němu, že moje psaní stojí za nic, tak si stěžujte u něj. A vlastně mu děkujte – čím více pokory, tím méně špatných knih.

Viděla jsem holku v kavárně, měla na obou kolenou vytetovaný hvězdy vora v zakone. Přála jsem jí, aby se s tímhle na kůži nikdy nedostala do věznice v nějakym Žitomyru, to by ji možná bolelo. Vzpomenu si na ni teď kdykoliv si přisednu nohu, ohnu koleno a ucítím bolest – mám tam totiž brutální odřeninu. Už ani ten vor v zakone není, co bejval.

Ohledně mé maďarské povídky mi několik lidí zcela vážně psalo, jestli jsem skutečně byla v lingvistickém lágru, a jak se s tím po propuštění vyrovnávám. Taky mě kdosi zprcal, že halušky se francouzsky skutečně neřeknou gauloisky. Takže když řeknu, že je-li Ernesto Guevara Che Guevara, měl by být Ernest Hemingway Che Hemala, stane se co?

Proč mě nikdo nechápe?

Jupiter 37A

To nám říkali před mnoha lety nějaký lidi v Popradu, když na nádraží vypadl proud, venku byla strašná čina a my se vraceli z hor – zahrajte Krylu! A někdo vytáhl kytaru a začal hrát Krylu, všude křičel do té hrůzy za bouřky že mučí múzy a tak… V tomhle je Kryla hrozně fajn, a ač to už dneska není k přiznání, je v tomhle fajn i raná Nohavica. A v čem že, jo, že přináší radost z rýmů, že ty texty nejsou banální, obsahují množství působivých obratů a obrazů. Hodně lidí poslední dobou kašle na slova, a to nejen v písňových textech, tam je to ještě zlatý, ale tak nějak obecně. Myslím, že z té jazykové nepřesnosti pramení spousta konfliktů, ale nikdo mě neposlouchá, protože.

Přesný jazyk je přítel člověka. A tedy – každý den aspoň kousek Hemingwaye, Fukse, Zábrany, René Chara… vyváží to tu jazykovou plochost, neobratnost a neobraznost, která je v našich životech neustále přítomna.

A už mlčím. Já jsem taky houby stylista, ale zahudrovat si tu snad můžu. Přestal mě kvůli tomu bavit twitter, přijdu si tam jak nějaký trapný obrozenec, který si drží poslední zbytky interpunkce a diakritiky, dokud s nimi nakonec nebude zpopelněn a pohřben. Ale proč se mám brodit nějakými sděleními, které sestávají jen z wtf, pls, cringe…, obwohl es keinen Sinn macht.

No nic. V noci ze čtvrtka na pátek jedu tramvají na konečnou, holka přede mnou si ze zdravotní kartičky opisuje do mobilu číslo pojištěnce a hlásí se na očkovanou. Ráno vstanu brzo, vrtám se v rumunské avantgardě, surrealismu až po současnost, jsou to krásné věci, někdy se mi z těch básní až klepou ruce. A po obědě si řeknu, že se projedu trochu na kole, a pak budu pokračovat.

Ovšem najedu kolem do žlábku kanálu a přelítnu přes řidítka. Je to celkem zvláštní pocit. Ani ne před týdnem jsem viděla pána, který taky spadnul, a já si teď jen zvědomila jeho bolest.

(Kdykoliv vidím někoho padat z kola, pamatuju si jen pád, nikdy obličej toho nehodníka či nehodnice. Jednou se takhle vysekala holka na st. Catherine v Bordeaux. Pamatuju si její baloňák, pamatuju si přesně, jaké bylo světlo (nízká viditelnost, mrholilo), samozřejmě ten pád, kolo se jí smýklo na vlhkém chodníku. Pamatuju si i to, jak ji nějaký kolemjdoucí muž něžně chytal za hlavu, aby zjistil, zda se jí něco nestalo.)

Mám odřenou kůži, podlitinu na stehnech a, což zjistím, až když si večer dávám sprchu, naprosto zfialovělé pravé ňadro. V tomhle stavu radši nejdu na pochod proti sexuálnímu násilí, ještě bych byla až příliš doslovná. Zavolám Vítkovi, jestli mám jít na rentgen, a zatímco poslouchám, jak se nenápadně utlemuje a zároveň klidně vysvětluje, že mi asi nic nebude, dojímám se nad tím, jaké mám výjimečné přátele.

Místo rentgenu a pochodu, a to taky nebylo nijak zvlášť chytrý, si jdu koupit novej objektiv. Vyzkouším si tři a nakonec si vyberu sovětskej. Už teď ale nevim proč – měl nejnižší světelnost a ne až tak hezkou kresbu. Jenže uvažujte si racionálně, když si s podlitinama kupujete 135mm, bolí vás dejchat a ještě se za váma v obchodě staví kamarádka, co má za tři týdny rodit.

A tak dneska dopoledne dodělám rumunskou koncepci a jdu se trochu projít. Snad je to tím ne moc hezkým světlem, nebo prostě tím, že jsem si neuvykla, ale ty fotky nejsou dobrý. Fotím si kopřivy a začne mě svědit oko – asi mě požahaly přes hamáček hledáček. Příště je nebudu fotit a radši je natrhám – přidám si k podlitinám ještě popáleniny – vypiju z nich výluh, udělám z nich nať a přepláchnu si jimi vlasy.

A vy tam, hej, zahrajte mi k tomu třeba Krylu. Jo a nebojte – k tomu, abyste mluvili jako hovada, v zásadě nic nepotřebujete. Vždyť čeština skýtá tolik zvěrstev, a vy se tváříte, jako že si toho snad ani nevážíte!

Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
ježto s těmi, co střílej po sobě vůbec nic nemají.
Mňoukaj tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
žádné věnce pak na hrob nenosí neznámým vojínům.