Hlásím se na Twitter údaji z Instagramu a chodí mi varovné e-maily o zneužitém účtu

Sedím v naší budapešťské kuchyni a popékám – chtěla jsem psát dál, ale vyrušila mě moje spolubydlící, slovenská prozaička, která se zeptala, proč je v kuchyni cítit plyn… já ale přesto sedím u trouby, dohlížím na svůj slaný závin a prosím otevřené okno, aby do místnosti pustilo aspoň trochu vzduchu, jinak začnu psát ještě větší kokotiny než teď.

Před víc než týdnem jsem odjela do Maďarska přes zavřenou hranici – s sebou negativní test (který jsem hned záhy polila čajem), dva zvací dopisy z minisztéria a Petőfiho muzea a možná ještě něco… občanku a pas, ano. Soubojem s takřka nepřemožitelnou okenní kličkou tedy začalo první moje ráno tady. Stála jsem na psacím stole a rumplovala oknem. Nejen, že jsem si zadělala na puchýř mezi prsty, ale ještě jsem při tom omylem kopla do hrnku s čajem, čímž jsem pošpinila doklad o svém zdraví, který po mně naštěstí už nikdo nechce. Mám výhled na pavlač, po níž obchází nervózní erdelteriér.

Dnes ráno se mi do erdelova štěkotu zdál obludný milostný sen o člověku, s nímž jsem nic neměla, nemám ani mít nebudu. Šel se mnou na návštěvu k přátelům, schoval se do rozkládací pohovky a pak zcela nepravděpodobně vylezl, což mě rozesmálo a já se probudila. Protože se mi ale nechtělo vstávat, prožila jsem si v dalším snu ještě obskurní románek s někým, s kým jsem něco měla, ale už mít nechci, a probudila se v rozpacích v podělanejch dvanáct. Když už jsem měla půl soboty v prdeli, začala jsem se nepravděpodobně učit maďarštinu, zašla do Humany, vyzkoušela si dirndl, pak se učila illativus, sublativus a allativus a začala péct.

Peču tu skoro každý večer, protože se nám rozpadla pánev. Taky poslouchám spoustu chilských písní, za jejichž sdílení by mi někteří uživatelé nahlásili profil. I proto je asi lépe, že pořád zaměňuju údaje Twitteru a Instagramu – než zadám kód, že jsem to skutečně já, všechny revoluční myšlenky mě stačí opustit.

Věci, které nepochopím

Ač jsem oba filmy několikrát viděla, stále se mi ve vzpomínkách pletou Radio Days od Woodyho Allena a Felliniho Amarcord.

Když píšu názvy děl a jména autorů, téměř vždy zaměňím pasáže, které se píší základním písmem a kurzívou.

Jsem-li déle v zahraničí, začnu psát “ň” i před samohláskou.

Chce se mi na záchod pokaždé, když jdu do knihovny, anebo když telefonuji s matkou.

Mé matce se chce na záchod pokaždé, když telefonuje s matkou.

Rozčilují mě místní názvy, které všem ostatním přijdou v pořádku (Čačak, Gardoš, Schöne Weide).

Kdykoliv se naučím něco z německého skloňování, zapomenu to, co už jsem uměla.

Vždycky všechno nechám na poslední chvíli a úzkosti si léčím tím, že píši tyto nepotřebné články.

Der Aufstrich

K zápiskům z Berlína mě nedonutí ani odbíjení zvonů z nedalekého etiopského kostela.
Přesto je slušnost vést si v cizině alespoň nějaké poznámky.

Po týdnu bohatého – a nerizikového – života mě dohnal můj vlastní imunodeficit. Došly mi síly a víc se teď zavrtávám do peřiny, kterou mi v březnu přivezl Vojtěch v kostkované plastové kabele. Nehodlám se své slabosti podvolit, a tak žiju dál, nasedám na různé linky U-Bahnu a S-Bahnu, chodím podél Sprévy a močím poblíž sochy Marxe a Engelse. Zhlédnu performanci na Alexanderplatzu, jde o kritiku e-shopů s oblečením, a hned nazítří zajdu do Humany, kde pořídím obří větrovku a padnoucí okopané konversky. S Hannou si vaříme velkolepou večeři, na Agathině parapetu si suším své v umyvadle přeprané boty, trochu žeru třešně, píšu disertaci a článek o chronické obstrukční poruše, skoro jsem napsala poluce, plic, ráno neopouštím sny, tudíž se nepotkávám s uklízečem z Beninu, zato jsem se v autobuse spřátelila s hudebníkem z Tanzánie.

V Hasenheide s Hankou sledujeme, kterak si vosa hloubí v zemi ďolík a hrabe nožkama jak pejsek, přisedne si k nám týpek, který vypráví česky pohádku o mouchách, a nakonec zjistíme, že umí cvrlikat a zná s Vojtěchem, který u něj přespal tu březnovou noc, kdy mi dovezl peřinu.

Zatímco jsem toto psala, vyrušil mě zvuk.

Našla jsem za naším domem satyra, který se dvěma vílami tančil až do svítání, chytal mě za ruce a říkal: “You are Alžběta. You are from the Czech Republic.” Já si pak ale omylem lehla do piva, a satyr se odvrátil a vyblil do záhonu.

Jsou tři čtvrti na pět. Kdosi nás cestou zpátky sledoval v zašedlém úsvitu špehýrkou ubytovny.

Ne každá dívka má čas pěstovat koníčky – když je někdo vyfluslej z práce, těžko přijde domů a začne ještě hrát na flétnu.

Das Rheingold

Budím se zalomená a s vyschlými ústy. Obsah tašky –klíče, pár eur, forintů a dinárů, jakási stará mast proti plísním– který jsem před spaním vyklepala na své růžové prostěradlo, mi leží u hlavy. Zase mám tik v oku. S obtíží se zvednu a vlezu do kuchyně, kde akorát uklízí můj přítel z Beninu; zdraví mě česky: “Dobry den, jak se mate?”, a já sahám po rozpustném hořčíku. On švitoří, že z lednice pořád teče, a proč jsem tak unavená, jestli jsem včera sportovala. Je to čistá duše a neví, že jsem včera v křoví tajně olizovala ječmen. Než stačím odpovědět, vytáhne mobil a zeptá se mě, jestli mu na sebe dám číslo. Stojí blízko u mě a musí vidět, jak se mi tikem rozšiřuje a zužuje zornička. Musím mu také zapáchat zpoceninou. Mám rozstřepenou hlavu, chci si sednout nebo lehnout, páteř jako by mi vyhřezla z těla. Řeknu mu jen, že jsem tu přeci každý den a že se jistě uvidíme, ale teď že mám moc práce, načež usnu skrčená v posteli za šumění hořčíku.

Celý den je marný. Umírám bolestí po třech pivech a čtyřech cigaretách a proklínám se – lidé přeci trpěli kvůli mnohem horším věcem. Až navečer se zvednu a dojedu na Kochstrasse, projdu si centrum a nic zvláštního nezažiju.

Až na jednu maličkost – zaujala mě budova severokorejské ambasády. Musím si ji prohlédnout, a proto prokukuju mříží a zahlédnu nápis “České centrum”. Nikdy jsem si nevšimla, že dvorem severokorejské ambasády lze dohlédnout na tu českou, a tak si chci tento skvost vyfotit. Už v hledáčku ale zahlédnu dvě tváře, které vykoukly z oken nedaleko ode mě – muž v modrém saku a žena v červeném kostýmku si mě prohlížejí s nečekanou výhružností. Ač bych neměla, vyfotím si je a odejdu.

Nebe se u Brandenburské brány změní z nijakého v rozvrkočené. Berlín tedy má nebe a dokonce i počasí. Projeví se to hned dalšího dne, kdy se rozprší a ochladí, beninský uklízeč bude zase šůrovat, já ale nevstanu a nepozdravím ho, protože je neslušné opouštět sny předtím, než samy ustanou.

Die Galle

Průsečík reality a přeludu tvoří dva druhy zážitků – ty, které se nestaly, ač by klidně mohly, a ty, které se staly, ač jsou nepravděpodobné.

Zaprvé – když pod vlivem narkotik vidíte chcát na auto policajty, kteří si vlastně jen přepisují číslo něčí espézetky; zadruhé – když se nahodilé turistické skupině náhle připlete pod nohy sedm tisíc korun v bankovkách, vy je zdvihnete a netušíte, kam s nimi, sebere vám je tudíž východoněmecká turistka a lačně si je verve do kabelky.

Obdobně pochybná byla pak skupinová halucinace, v níž jsme všichni museli nosit roušky, vracet se domů z ciziny a vycházky z domu omezit jen na ty nezbytné.

Teď je ale klid; v Berlíně je vedro. Agatha s Hannou mají v plánu procházku v Tiergartenu, ale já chci být sama. Vystoupím tedy na Zoologischer Garten, sleduji kavku, jak naklovává kus žvance, projdu přes Kurfürstendamm a dále, a nakonec stejně skončím v Tiergartenu. Vyčítám si, že jsem dezertovala ze společné vycházky a zacítím potřebu být zase s lidmi. V tu chvíli mě mine Agatha, která jde akorát za Hannou. Připojím se tedy a zdá se, že se nic zvláštního nestalo.

Nad ránem opět vytéká lednice. “Sprichst du Englisch oder Französisch?” zeptám se místního uklízeče, protože němčina ze mě během té skupinové halucinace stačila vyprchat; je z Beninu, a tak mluvíme francouzsky. Odkáže mě ha Hausmeistera a utře vnitřek lednice, poděkuju mu, že je hodný a že to nemusel, a on se mě zeptá, kolik mi je. Zarazí se, že by mi hádal méně, a pak dodá “Tu es agée!” Zeptá se mě, zda jsem vdaná, ale zanechám ho samotného v kuchyni – musím umýt popruhy batohu žlučovým mýdlem, a při tom si přehrát svůj dnešní sen.