Prokousat ucho škvorem

Deník květen až červen. Kráceno a cenzurováno pro potřeby čítanky.

11. 5. 2019
Ano, včerejšek byl
a) dnem otevřených dveří do pekla, do nějž jsem nedopatřením nakoukla
b) důkazem toho, že se duben jakožto nejkrutější měsíc přesouvá na květen
c) obecně asi nejhorší den tohoto roku – věřím, že už horší nebude

12. 5. 2019
V noci sen o nějakých teroristech, kteří chtějí útočit na školu, jeden z teroristů avšak má v té škole milou, vidím už jen praskající okenní tabulky, krev, střepy, probudím se ve chvíli, kdy se pohledy těch milenců střetnou. Kolem desáté jdu do práce předat kasy, potom znovu do NTK.

16. 5. 2019
Mám 827 slov z 2000, je mi stále zle, ráno jsem vstávala asi 3 hodiny, poté jsem se skoro poblila z toho, jaký mám bordel v bytě, takže jsem začala vytírat a prát, teď vdechuji výpary čisticího prostředku a musím uznat, že je mi líp. Za několik dílů Přátel jsem to tu stačila poměrně zvelebit.

18. 5. 2019
Po poledním jdu po Jiřáku v nevhodném oblečení, v noci byla moc zima a potom bylo zase moc vedro. Doma mám krámy ze stěhování. Vezmu epilátor a po chvíli mi krvácí levé podpaždí, zatímco na levém lýtku mám červené tečky. Paráda. Bravo.

19. 5. 2019
Říkala jsem mu, a to je pravda, že když jsem naposledy přijela z Brna, myslela jsem v tu noc na sebevraždu a nemohla dýchat, jakási zlá předtucha, chtěla jsem se schoulit do klubka, jenže se mi nenatáhla páteř.

25. 5. 2019
Brzy ráno, kolem čtvrté (spát jsem šla ve dvě) sleduji malé bílé štěně na Via Farini, poté jedu na letiště, po cestě potkám ještě jednoho kolumbijského badatele s jeho litevskou kamarádkou [Ramoňou?], postarší paní, která byla sama na pouti. Při čekání na autobus nás pro drobné obchází tlustý Rumun, hovoří spatlanou italštinou, kterou po chvíli opustí a hlesne jen: „Mi-e foame.“

Na letiště dorazím kolem šesté, je ale zavřené z bezpečnostních důvodů, dvě hodiny musíme čekat, dokud se vše neuklidní, v letadle za poslechu albánských rozhovorů usínám a budím se těsně před příletem.

Mám tedy za sebou svoji první konferenci, která dopadla nad očekávání dobře, třebaže mému tématu nikdo nerozumí.

4. 6. 2019
Nebudu tu navždy. Ale to nevadí.

Ve snu jsem jela double deckerem Budapeští. Náhle měl přistoupit jakýsi muž s naprosto zhnisalou rukou, kterou měl omotanou nažloutlou gázou. Nesl si jakýsi kožený kufr anebo školní brašnu. Místo obličeje měl strašně tmavou, skoro seškvařenou ptačí hlavu s podivně ohnutým zobáčiskem. Jakmile ho všichni pasažéři včetně mě zahlédli, začali z autobusu vystupovat. Řidič mu ale ujel a ten zdeformovaný muž tak šel s celým špalírem pasažérům pěšky někam kdovíkam, snad k Oktogonu.

Na Bytostech od Agnes Vardy se lidé smějí věcem, které nejsou komické. A já se ptám proč. Celý sál se bezděčně propadá do samotného snímku, ze sálu to ale pochopí kolik, možná deset lidí? Jedna z postav, zlá a protivná, se dokonce zhmotní kdesi na sedadle u promítaček. Kdo píše tento scénář?

Moje pracovní náplň

17 mnichů má v 6:40 odjet směr letiště. je 7, všichni jsou na místě – chybí jen abbé; sošky pražského jezulátka čekají na vysvěcení. prší.

v 7:10 dobíhá rozespalý abbé autobus, v jedné ruce cíp hábitu, ve druhé igelitku s jezulátky a 17 letenkami – nebýt druhé položky, světí tam doteď,

Na mňa sa moja milá nespoléháj

Pár chvil potom, co jsem se zapsala do doktorského studia, usedám do nejbližší vinárny, kam jsem po čase za štamgasty začala zacházet klidně i několikrát týdně. Později mi tam nabídli práci – polila jsem si z té zprávy svetr z čisté ovčí vlny. Prvně v životě jsem tak mohla stanout za výčepem jako šenkýřka. Sice jsem nejradši sedávala s místními na pohodlných tonetkách, ovšem nebýt práce, nikdy bych se nedověděla, že víno bylo do píp často vedeno hadičkou ze špatného demižonu, a ačkoliv barva odpovídala, odrůda už nikoliv. Dělo se tak nejspíš roky.

Do vinárny chodil vysloužilý operní pěvec, který se věčně hádal se svou mladší přítelkyní. Nechávala doma osmiletou dceru s chřipkou, aby si mohla dopřát několik sklenek (asi) merlota. Já pro ni mezitím v šenku smolila angličtinu pro třetí třídu základní školy. Kdykoliv jsme se bavili o tom, že se ve vinárně ztrácejí flašky a že štamgasti kradou, vyskočil operní pěvec ze židle zanotoval árie z Fausta. V rohu občas postával muž, který, aby nesmrděl doma s manželkou, chodil navečer do společnosti. V té době měl už dva roky nádor na prostatě, málokdy si proto sedal, a tvrdil, že kdyby se jeho ženě před lety nezadařilo otěhotnět, opustil by ji. U prostředního stolu každý den debužíroval vysoký muž s matně černými a jistě nabarvenými vlasy. Často tam s ním hovořil jeho přítel Makedonec. On sám byl napůl Chorvat a napůl Černohorec, žil ale roky v Bělehradu a posléze v Německu. Přestože se jmenoval Predo, oslovovali ho místní jako Freddyho. „Freddy, my nemáme rádi, když k nám sem jezdí cizinci, ale ty nám nevadíš, ty jsi pracoval.“ Predo se do Československa přestěhoval kvůli ženě ještě dávno před rozpadem Jugoslávie a šel tedy z hlepšího do horšího; pro jeho neskutečnou štědrost („Proč jste mi neřekli, že se vám rozbil přímotop, mám jich doma celou prdel! A toho propanbutanu taky!“) mu budiž odpuštěno jeho soustavné močení do umyvadla, kterým se navíc nahlas vychloubal, zatímco my trnuli, kdy ho ostatní hosté začnou napodobovat. Predo věčně vyprávěl, že muž nesmí ženě nadbíhat, že nevěra je přirozená, že svou ženu miluje a že ji ten den myl („Žena mi je nemocná“), ale že je beztak lepší se držet vždycky zpátky. Poté mu zazvonil mobil a on šeptal „Miláčku, ano, už jedu za tebou“, nechal velké dýško („Na, kup si kabát“) a zmizel.

Asi dvacetiletý mladík s věčně naraženou kšiltovkou přišel jednou za čas neskutečně navátý, seděl a vykřikoval, že pokud mi někdo ublíží, půjde ho zmlátit, ujišťoval se, zda nemám hlad a zda mi nemůže přinést polévku s celestýnskými nudlemi, kterou ten den pro celou svou rodinu vařil. Měla jsem z něj strach a odmítla mu nalít, ač mi je to zpětně líto – přes jeho chlastem poznamenaný obličej bylo těžko rozeznat jeho skutečnou dobrotu.

Jednoho večera přišli na zaučení dva chlapci. Jeden z nich mi vyprávěl, že je z velmi bohaté rodiny, že je jeho matkou slavná německá zpěvačka, po které zdědí miliony, ale dokud je nezdědí, musí s námi brigádničit. Poslouchali jsme Falca a po směně šli ještě někam, dle očekávání neměl na zaplacení a musela jsem ho založit. Vyprávěl mi, že studoval psychologii a když jsem se ptala na jména učitelů, odvětil, že si pamatuje jen jména těch, se kterými spal. Ráno jsem se podívala na instagramový profil té slavné zpěvačky a zjistila, že se její synové skutečně vzdáleně podobají právě tomuto chlapci.

V pátek jsem přišla do vinárny, Predo už třikrát brečel, přišli za ním přátelé bez Makedonce, společně vzadu na záchodě pošňupali koks a pak taxíkem odtáhli někam pryč. Dva dny nato přišla zpráva, že vinárna končí.

Natočila jsem si poslední dvě flašky (asi) rosé a (asi) merlotu, koupila si mandlovou paštiku a odešla na vlak. Jeden den je, jak by řekl Predo, sve u redu, a za týden to jsem já, kdo v jiné putyce fúká koks s cizími lidmi a neví, kde má vinárnu.

Haj, haj, haj, haj zelený háj
na mňa sa moja milá nespoléhaj
Budeš-li sa spoléhati,
ej veru budeš banovati

Mechanicky kotveno

V pondělí ráno mě na peróně osloví zhruba padesátiletý muž, který pojede z Prahy do Vídně a bude se dotazovat, kde je vlak.

Délka rozhovoru bude úměrná zpoždění vlaku – zeptá se mě na zbrojovky, na vlastníka tohoto nádraží, na hospodářskou soutěž v této zemi. Odpovím podle pravdy a ve vlaku se budu bát příchodu ozbrojených sil a zatykače – neboť toto jsme si nedomluvili, milá slečno, nejen, že nesouhlasíte s tím, co se tu děje, ale ještě navíc jste v zahraničních stycích zcela pitomá a tím pádem sobě i nám nebezpečná.

Zeptám se muže, zda je z Vídně a odpoví mi, že je z Londýna, podle přízvuku však nezní jako rodilý Brit. Vlak přijede s drobným zpožděním a muž mne poučí: „Pět minut zpoždění. To je v této zemi pořádku. V Londýně by neprošla ani minuta…“

Tím se usvědčí z toho, že není Brit, ostatně nic takového ani tvrdit nebude, ale přesto… Pane, žila jsem v Británii a zažila jsem, jak nás autobusy oné rádoby veřejné dopravy na zastávce objížděly, ačkoliv měly zastavit, zažila jsem bivakování na Lime Street Station v Liverpoolu při čekání na vlak do Londýna. Můj otec, který tam žije dodnes, vypráví o tom, jak se tamější vlakové spoje ruší a lidé žijící na okrajích se ani nemohou dostat do práce. V lepším případě mění, v horším případě ztrácí, zaměstnání – chcete mi, milý pane, ještě k tomu dodat, že se málo snaží, a že pokud se jim to nelíbí, mají se přestěhovat? A že pokud nemají auto, musí očekávat, že jednou holt ta doba, kdy je stát nikam nedopraví, přijde, protože – copak je stát nějaká charita? Vy mi tu tvrdíte, že jste se živil obchodem se zbraněmi. Co kdybyste najednou musel začít pracovat jako zdravotní bratr, protože do nemocnice to je blíže než do zbrojovky a protože kvůli lékům nemůžete řídit auto? Chcete mi tvrdit, že změnit práci je přeci úplně lehké? Nechcete? A že jste neřekl ani nic z předchozího? Tak vidíte, ale mnozí jiní by to jistě řekli. Uznávám, že bývám často nesnesitelná.

Život ale není spravedlivý a doba, v níž žijeme, to denně dokazuje. Před usnutím se držíme za ruce a sufrujeme po starém pornu; „Vy jste zažili ještě jinou dobu… kdy jste se vůbec dozvěděli, že pohlavní styk může člověka pomalu zabít? Věřím, že v sedmdesátých letech byly dobré grupáče třeba někde ve Švédsku. Těch bych se klidně účastnila. Ale to, co vidím dnes, to je za málo požitku hodně rizika. My už to máme celé jinak… možná máme léčbu na některé ze smrtí, na které vy jste ještě umírali, ale to neznamená, že o dodávku léků nemůžeme přijít… a co nám pak kdo řekne?“ Že jsme si sami zavinili nedostatek léků – bude to říkat ten muž, kterého zítra potkám na nádraží a který zde už nedopatřením sehrává větší úlohu, než by měl? Přijde-li odstávka léků, stane se tento člověk proti své vůli zdravotním bratrem?

Vlak nabere během cesty půlhodinové zpoždění. Dívka, která vedle mě bude sedět, pracuje na počítači s jakýmsi programem, v němž se objevují nápisy jako mechanicky kotvenoanebo Obsazeno na pozednici a kotveno.

Vystoupím. V přecpaném autobusu, který pasažéry převáží z dočasného nádraží ke starému (podobný jev jsem zažila jen v Bělehradě a netušila, že Brno bude tak brzy následovat) mne jakási žena nedopatřením udeří do dělohy theorbou. Dozvím se, ruku položenou na břiše, že se tomu nástroji říká také basová loutna, zatímco trpělivě vyčkávám rozevření dveří.

A vybaví se mi jedna z posledních vět, kterou ještě před odjezdem zaslechnu v pražském metru – studenti prodávají dárkové charitativní předměty ve vestibulu. Jejich volání porozumím zhruba takto: „Přispějte na dvacetileté ptáky!“ — Je pravda, že ptactvo je třeba chránit a obdivovat, obzvlášť, vydrží-li to s lidmi po celá dvě desetiletí bez úhony. Zpětně si ale budu nucena uvědomit, že tato sbírka slouží jiným účelům.

Praha – Brno

Back to Black

Telefonát z potemnělé místnosti by zasluhoval žánrové ukotvení na poli uměleckých projevů. Může vést k okamžikům, kdy si člověk při hovoru nevědomě osahává genitál, zatímco vědomě vyřizuje důležité věci.

Stejně jako před rokem, i letos z důvodu tradičního předjarního kolapsu telefonuji na linku důvěry s bolestí hrudníku, dýchavičností, třasem a zimnicí.

V loňském roce mě z propasti, v níž se mi nedařilo obléct nebo napít, vytahovala žena, díky níž jsem alespoň vstala z postele, abych, jak už se ona nedoví, následně zmizela za hranice, kvůli čemuž mi v knihovně naběhlo zpozdné, které jsem po návratu samozřejmě poctivě zaplatila.

Letos telefon zdvihl muž, který se po chvíli hovoru zeptal: „Promiňte, teď jsem se asi ztratil – proti čemu že mají být ty demonstrace?“ Slyším sama sebe, jak odpovídám: „Proti všemu, co je tu špatně. Vám to tady nevadí? Vím, že mi po tom nic není, ale vám vyhovuje, kolik v této zemi jako sociální pracovník měsíčně vyděláte?“

Sociální pracovník mi pro život se sebou navrhuje medikaci.

„Tak to nechci, ti lidé, kteří to berou, to berou po leta, jsou spokojení a nechodí pak na demonstrace.“

Hovor plyne a řeč se stáčí k osobnějším tématům. Mluvím zcela jistě pravdu, ač si svá slova moc nepamatuji, a když umlknu, následuje dotaz: „A proč jste v tom tak hloupá?“
„Prosím?“
„Proč si nenecháte pomoct?“
„Proč si co? Jakože proč si od partnera nenechám finančně pomoct?“
„Ano, to mám na mysli.“

Následuje filipika o soběstačnosti žen. Na vině je systém a podfinancování vědy, v rámci něj navíc platová nerovnost, jíž se oháním jako zástěrkou dysfunkčního vztahu, jehož valnou část tvoří mé útěky.

Rozhřešeno: beru si příliš osobně neduhy celého světa, je mi doporučena návštěva psychiatra a následných terapií – vše je ovšem sděleno s takovou rychlostí, až mám dojem, že pracovník dává okamžitou výpověď, balí si doma jen to nejnutnější a s jednosměrnou letenkou kvačí na letiště, aby následně zmizel za hranicemi a setrval v nějaké smysluplnější cizině. Nevrátil-li před odjezdem do knihovny knížky, čekala by ho zde už pouze exekuce, tak jako desetinu populace – i to jsem do své zpovědi stačila vměstnat, ačkoli ani nevím jak.

Sama ale zůstávám tady – ostatně, došla bych stěží do Kateřinek; doba, kdy jsem si zvládla koupit letenku a během dvou hodin zmizet asi pominula – a nyní v už rozsvícené místnosti seznávám, že vše, co činím, činím špatně, že v ničem, čemu se věnuji, nevynikám, důsledkem čehož taky už drahnou dobu nedělám vůbec, ale vůbec nic.

A tak jsme tedy zase tam, kde jsme byli. U terapeutického psaní, jež dedikuji vší veřejnosti. U toho psaní, kterým jsem pohrdla v době, kdy mi bylo nejlíp; záhy ji sice vystřídaly chvíle zlé, dovedly mě však k tomu, že nic rozumného už světu nesdělím, pročež jsem zůstala filosofem a hrdě se nevyjadřovala.

Nyní ale nastal okamžik, kdy mi je skutečnost, že nemám co říct, bytostně ukradená, a vítejte tedy u mě v pekle, zábava začíná.