Na mňa sa moja milá nespoléháj

Pár chvil potom, co jsem se zapsala do doktorského studia, usedám do nejbližší vinárny, kam jsem po čase za štamgasty začala zacházet klidně i několikrát týdně. Později mi tam nabídli práci – polila jsem si z té zprávy svetr z čisté ovčí vlny. Prvně v životě jsem tak mohla stanout za výčepem jako šenkýřka. Sice jsem nejradši sedávala s místními na pohodlných tonetkách, ovšem nebýt práce, nikdy bych se nedověděla, že víno bylo do píp často vedeno hadičkou ze špatného demižonu, a ačkoliv barva odpovídala, odrůda už nikoliv. Dělo se tak nejspíš roky.

Do vinárny chodil vysloužilý operní pěvec, který se věčně hádal se svou mladší přítelkyní. Nechávala doma osmiletou dceru s chřipkou, aby si mohla dopřát několik sklenek (asi) merlota. Já pro ni mezitím v šenku smolila angličtinu pro třetí třídu základní školy. Kdykoliv jsme se bavili o tom, že se ve vinárně ztrácejí flašky a že štamgasti kradou, vyskočil operní pěvec ze židle zanotoval árie z Fausta. V rohu občas postával muž, který, aby nesmrděl doma s manželkou, chodil navečer do společnosti. V té době měl už dva roky nádor na prostatě, málokdy si proto sedal, a tvrdil, že kdyby se jeho ženě před lety nezadařilo otěhotnět, opustil by ji. U prostředního stolu každý den debužíroval vysoký muž s matně černými a jistě nabarvenými vlasy. Často tam s ním hovořil jeho přítel Makedonec. On sám byl napůl Chorvat a napůl Černohorec, žil ale roky v Bělehradu a posléze v Německu. Přestože se jmenoval Predo, oslovovali ho místní jako Freddyho. „Freddy, my nemáme rádi, když k nám sem jezdí cizinci, ale ty nám nevadíš, ty jsi pracoval.“ Predo se do Československa přestěhoval kvůli ženě ještě dávno před rozpadem Jugoslávie a šel tedy z hlepšího do horšího; pro jeho neskutečnou štědrost („Proč jste mi neřekli, že se vám rozbil přímotop, mám jich doma celou prdel! A toho propanbutanu taky!“) mu budiž odpuštěno jeho soustavné močení do umyvadla, kterým se navíc nahlas vychloubal, zatímco my trnuli, kdy ho ostatní hosté začnou napodobovat. Predo věčně vyprávěl, že muž nesmí ženě nadbíhat, že nevěra je přirozená, že svou ženu miluje a že ji ten den myl („Žena mi je nemocná“), ale že je beztak lepší se držet vždycky zpátky. Poté mu zazvonil mobil a on šeptal „Miláčku, ano, už jedu za tebou“, nechal velké dýško („Na, kup si kabát“) a zmizel.

Asi dvacetiletý mladík s věčně naraženou kšiltovkou přišel jednou za čas neskutečně navátý, seděl a vykřikoval, že pokud mi někdo ublíží, půjde ho zmlátit, ujišťoval se, zda nemám hlad a zda mi nemůže přinést polévku s celestýnskými nudlemi, kterou ten den pro celou svou rodinu vařil. Měla jsem z něj strach a odmítla mu nalít, ač mi je to zpětně líto – přes jeho chlastem poznamenaný obličej bylo těžko rozeznat jeho skutečnou dobrotu.

Jednoho večera přišli na zaučení dva chlapci. Jeden z nich mi vyprávěl, že je z velmi bohaté rodiny, že je jeho matkou slavná německá zpěvačka, po které zdědí miliony, ale dokud je nezdědí, musí s námi brigádničit. Poslouchali jsme Falca a po směně šli ještě někam, dle očekávání neměl na zaplacení a musela jsem ho založit. Vyprávěl mi, že studoval psychologii a když jsem se ptala na jména učitelů, odvětil, že si pamatuje jen jména těch, se kterými spal. Ráno jsem se podívala na instagramový profil té slavné zpěvačky a zjistila, že se její synové skutečně vzdáleně podobají právě tomuto chlapci.

V pátek jsem přišla do vinárny, Predo už třikrát brečel, přišli za ním přátelé bez Makedonce, společně vzadu na záchodě pošňupali koks a pak taxíkem odtáhli někam pryč. Dva dny nato přišla zpráva, že vinárna končí.

Natočila jsem si poslední dvě flašky (asi) rosé a (asi) merlotu, koupila si mandlovou paštiku a odešla na vlak. Jeden den je, jak by řekl Predo, sve u redu, a za týden to jsem já, kdo v jiné putyce fúká koks s cizími lidmi a neví, kde má vinárnu.

Haj, haj, haj, haj zelený háj
na mňa sa moja milá nespoléhaj
Budeš-li sa spoléhati,
ej veru budeš banovati

Mechanicky kotveno

V pondělí ráno mě na peróně osloví zhruba padesátiletý muž, který pojede z Prahy do Vídně a bude se dotazovat, kde je vlak.

Délka rozhovoru bude úměrná zpoždění vlaku – zeptá se mě na zbrojovky, na vlastníka tohoto nádraží, na hospodářskou soutěž v této zemi. Odpovím podle pravdy a ve vlaku se budu bát příchodu ozbrojených sil a zatykače – neboť toto jsme si nedomluvili, milá slečno, nejen, že nesouhlasíte s tím, co se tu děje, ale ještě navíc jste v zahraničních stycích zcela pitomá a tím pádem sobě i nám nebezpečná.

Zeptám se muže, zda je z Vídně a odpoví mi, že je z Londýna, podle přízvuku však nezní jako rodilý Brit. Vlak přijede s drobným zpožděním a muž mne poučí: „Pět minut zpoždění. To je v této zemi pořádku. V Londýně by neprošla ani minuta…“

Tím se usvědčí z toho, že není Brit, ostatně nic takového ani tvrdit nebude, ale přesto… Pane, žila jsem v Británii a zažila jsem, jak nás autobusy oné rádoby veřejné dopravy na zastávce objížděly, ačkoliv měly zastavit, zažila jsem bivakování na Lime Street Station v Liverpoolu při čekání na vlak do Londýna. Můj otec, který tam žije dodnes, vypráví o tom, jak se tamější vlakové spoje ruší a lidé žijící na okrajích se ani nemohou dostat do práce. V lepším případě mění, v horším případě ztrácí, zaměstnání – chcete mi, milý pane, ještě k tomu dodat, že se málo snaží, a že pokud se jim to nelíbí, mají se přestěhovat? A že pokud nemají auto, musí očekávat, že jednou holt ta doba, kdy je stát nikam nedopraví, přijde, protože – copak je stát nějaká charita? Vy mi tu tvrdíte, že jste se živil obchodem se zbraněmi. Co kdybyste najednou musel začít pracovat jako zdravotní bratr, protože do nemocnice to je blíže než do zbrojovky a protože kvůli lékům nemůžete řídit auto? Chcete mi tvrdit, že změnit práci je přeci úplně lehké? Nechcete? A že jste neřekl ani nic z předchozího? Tak vidíte, ale mnozí jiní by to jistě řekli. Uznávám, že bývám často nesnesitelná.

Život ale není spravedlivý a doba, v níž žijeme, to denně dokazuje. Před usnutím se držíme za ruce a sufrujeme po starém pornu; „Vy jste zažili ještě jinou dobu… kdy jste se vůbec dozvěděli, že pohlavní styk může člověka pomalu zabít? Věřím, že v sedmdesátých letech byly dobré grupáče třeba někde ve Švédsku. Těch bych se klidně účastnila. Ale to, co vidím dnes, to je za málo požitku hodně rizika. My už to máme celé jinak… možná máme léčbu na některé ze smrtí, na které vy jste ještě umírali, ale to neznamená, že o dodávku léků nemůžeme přijít… a co nám pak kdo řekne?“ Že jsme si sami zavinili nedostatek léků – bude to říkat ten muž, kterého zítra potkám na nádraží a který zde už nedopatřením sehrává větší úlohu, než by měl? Přijde-li odstávka léků, stane se tento člověk proti své vůli zdravotním bratrem?

Vlak nabere během cesty půlhodinové zpoždění. Dívka, která vedle mě bude sedět, pracuje na počítači s jakýmsi programem, v němž se objevují nápisy jako mechanicky kotvenoanebo Obsazeno na pozednici a kotveno.

Vystoupím. V přecpaném autobusu, který pasažéry převáží z dočasného nádraží ke starému (podobný jev jsem zažila jen v Bělehradě a netušila, že Brno bude tak brzy následovat) mne jakási žena nedopatřením udeří do dělohy theorbou. Dozvím se, ruku položenou na břiše, že se tomu nástroji říká také basová loutna, zatímco trpělivě vyčkávám rozevření dveří.

A vybaví se mi jedna z posledních vět, kterou ještě před odjezdem zaslechnu v pražském metru – studenti prodávají dárkové charitativní předměty ve vestibulu. Jejich volání porozumím zhruba takto: „Přispějte na dvacetileté ptáky!“ — Je pravda, že ptactvo je třeba chránit a obdivovat, obzvlášť, vydrží-li to s lidmi po celá dvě desetiletí bez úhony. Zpětně si ale budu nucena uvědomit, že tato sbírka slouží jiným účelům.

Praha – Brno

Back to Black

Telefonát z potemnělé místnosti by zasluhoval žánrové ukotvení na poli uměleckých projevů. Může vést k okamžikům, kdy si člověk při hovoru nevědomě osahává genitál, zatímco vědomě vyřizuje důležité věci.

Stejně jako před rokem, i letos z důvodu tradičního předjarního kolapsu telefonuji na linku důvěry s bolestí hrudníku, dýchavičností, třasem a zimnicí.

V loňském roce mě z propasti, v níž se mi nedařilo obléct nebo napít, vytahovala žena, díky níž jsem alespoň vstala z postele, abych, jak už se ona nedoví, následně zmizela za hranice, kvůli čemuž mi v knihovně naběhlo zpozdné, které jsem po návratu samozřejmě poctivě zaplatila.

Letos telefon zdvihl muž, který se po chvíli hovoru zeptal: „Promiňte, teď jsem se asi ztratil – proti čemu že mají být ty demonstrace?“ Slyším sama sebe, jak odpovídám: „Proti všemu, co je tu špatně. Vám to tady nevadí? Vím, že mi po tom nic není, ale vám vyhovuje, kolik v této zemi jako sociální pracovník měsíčně vyděláte?“

Sociální pracovník mi pro život se sebou navrhuje medikaci.

„Tak to nechci, ti lidé, kteří to berou, to berou po leta, jsou spokojení a nechodí pak na demonstrace.“

Hovor plyne a řeč se stáčí k osobnějším tématům. Mluvím zcela jistě pravdu, ač si svá slova moc nepamatuji, a když umlknu, následuje dotaz: „A proč jste v tom tak hloupá?“
„Prosím?“
„Proč si nenecháte pomoct?“
„Proč si co? Jakože proč si od partnera nenechám finančně pomoct?“
„Ano, to mám na mysli.“

Následuje filipika o soběstačnosti žen. Na vině je systém a podfinancování vědy, v rámci něj navíc platová nerovnost, jíž se oháním jako zástěrkou dysfunkčního vztahu, jehož valnou část tvoří mé útěky.

Rozhřešeno: beru si příliš osobně neduhy celého světa, je mi doporučena návštěva psychiatra a následných terapií – vše je ovšem sděleno s takovou rychlostí, až mám dojem, že pracovník dává okamžitou výpověď, balí si doma jen to nejnutnější a s jednosměrnou letenkou kvačí na letiště, aby následně zmizel za hranicemi a setrval v nějaké smysluplnější cizině. Nevrátil-li před odjezdem do knihovny knížky, čekala by ho zde už pouze exekuce, tak jako desetinu populace – i to jsem do své zpovědi stačila vměstnat, ačkoli ani nevím jak.

Sama ale zůstávám tady – ostatně, došla bych stěží do Kateřinek; doba, kdy jsem si zvládla koupit letenku a během dvou hodin zmizet asi pominula – a nyní v už rozsvícené místnosti seznávám, že vše, co činím, činím špatně, že v ničem, čemu se věnuji, nevynikám, důsledkem čehož taky už drahnou dobu nedělám vůbec, ale vůbec nic.

A tak jsme tedy zase tam, kde jsme byli. U terapeutického psaní, jež dedikuji vší veřejnosti. U toho psaní, kterým jsem pohrdla v době, kdy mi bylo nejlíp; záhy ji sice vystřídaly chvíle zlé, dovedly mě však k tomu, že nic rozumného už světu nesdělím, pročež jsem zůstala filosofem a hrdě se nevyjadřovala.

Nyní ale nastal okamžik, kdy mi je skutečnost, že nemám co říct, bytostně ukradená, a vítejte tedy u mě v pekle, zábava začíná.

Abbracciata ad una testa di cazzo

Torza z deníku. Možná odpověď na otázku, jak jsem strávila léto.

15. 6. 2018

Poslední pátek v knihovně před státnicí. Pondělí rozhodne a já mám trochu strach. Potkala jsem M. T. ve škole, čeká dítě s klukem z Bali a do Indonésie nakonec nejede. Já někdy předevčírem koupila letenky do Bordeaux.
V této knihovně jsem trávila řadu hodin někdy od ledna, od té doby jsem splnila většinu předmětů a napsala celou diplomku a řadu jiných textů. Díky za vše.
Za prezenčního Thúkydida, Chatmana, za Shakespeara, za Homéra, Rabelaise… už nevím, co jsem tu vše četla. Bolí mě břicho (plodné dny). Od úterního odpoledne jsem neviděla svůj byt.

19. 6. 2018

Skončilo to. Udělala jsem státnice a obhájila za jedna. Tekly mi potom najednou slzy lítosti – filda byl takový rodič, se kterým se věčně škorpím, ale vlastně ho mám ráda… a je vždy na stejném místě. Zanedlouho přijdu o studentství. Teď sedím v řecké kavárně v Brně a už hodinu netuším, jak se dostat na ubikaci. Sedí tu Řekové a hraje řecké rádio. Musím asi jít…

20. 6. 2018

Sedím v kině Atlas v Brně a prvně po dlouhé době si místo notebooku otevírám deník. V Brně je klid.

29. 6. 2018

V tu středu jsme prošli s Michaelem Brno, den nato odjezd do Olomouce za Aničkou a Adamem. V sobotu a v neděli v Praze provázím. V sobotu Josefov a v neděli královskou cestu. Dělá se mi zle. Ochladilo se. Ráno se budím a je mi zle. Musím rušit úterní prohlídku, celý den ležím, ruším výuku.

Ve středu koupíme letenky – přes Vídeň do Bělehradu. Pak jdu učit. Ve čtvrtek celý den s turisty, manželé z Bretaně.

9. 7. 2018

Dlouho jsme pobyli před chrámem svatého Gorazda. Je nádherný. Chvíli četba, potom spánek, probuzení souloží, za 30 kč koupím snídani a pomohu za ruku staré paní z krámu. Zítra nás čeká přesun do Vídně a potom Bělehrad.

10. 7. 2018

Dnes jsme překročili rakouskou hranici a dorazili do Vídně. Vstoupila jsem do veřejných toalet a vzpomněla si na časté sny z opuštěných dívčích internátů. Mám nový zápisník.

13. 7. 2018

Ve středu ráno brzké vstávání. Po celé Rechte Wienzeile se do noci rozléhá jakási hudba a snad zpěv nějaké divy. Ráno tuhá nasedám do letadla směr Beograd. Z cesty si budu pamatovat jen hlučení motorů a o kus dál sedící dívku.

18. 8. 2018

Už neumím prožívat a psát najednou. Třináctého jsem se po dvoutýdenním pobytu vrátila z Bordeaux. Stýská se mi, ale co se dá dělat. Den po návratu jsem nalezla katastrofu u sebe v bytě, vybouchnul bojler. Co tedy z Bordeaux – poslední týden trávím na kole a mám se skvěle.

20. 8. 2018

Viděla jsem na Malostranském náměstí paní s pahýlem, který se hrozně kinklal. A teď během psaní jsem si zamazala ruce. A oblast kolem levého oka.

Za chvíli to bude padesát let od doby, co sem vtrhla vojska. Sedím v nuselském bytě a bojím se budoucnosti.

8. 9. 2018

Spíme v povlečení, které si pamatuji od dětství; „Tak proto jsi tak hezká.“

Turn Off The Lights

torza z deníku / květen 2018, silně cenzurovaná odpověď na otázku, jaký vedu život

9. 5. 2018

Diplomku jsem zadávala do systému se ztopořeným pérem v ruce. Podobalo se to svírání žezla anebo (jak mě napadlo až později) řadicí páky. Potom jsem nechala vytištěné kopie svázat a odnesla je do školy. La fin approche! A v Jerevanu probíhají sametové revoluce a falešní směnárníci v Praze nabízejí běloruské rubly, la fin approche! i tady. Několik dní teď bylo těžko snesitelných. Mnohahodinové úzkosti před spaním. Až dvouhodinové úzkosti po probuzení. Předevčírem se mi zablokoval krk. Sedím na lekci se svým studentem a přesto ho učím česky.

10. 5. 2018

V noci sny – cosi o mém stěhování na venkov. Potom opět cca 2 hodiny v té hrozné křeči a pak práce. Po práci k doktorce.

11. 5. 2018

Je 9 ráno. Než abych šla na seminář, raději jsem ověřila, že skutečně NEMUSÍM, protože už mám aspoň dva ze tří modulů hotovy. Od 12. září – tj. mohla jsem už na to dávno srát. No nic.

14. 5. 2018

V sobotu ráno provázím Francouze, zrudla mi kůže pod sluncem. Máma byla v Drážďanech a řekla, že ji k tomu přiměl pán, co jezdí za nemohoucí ženou do Škvorce. „Tu paní vždycky celou dobu hladí,“ napsala.

Den nato brzo vstávám. Lucie vzlétá ve větroni kus od Benešova.

15. 5. 2018

Aspoň jsem dnes na chvíli viděla mámu. Učila se anglicky se svým učitelem. Za pár dní mám narozeniny. Blila bych.

16. 5. 2018

Líný den a mlezivo, resp. mlezavo. Dnes nepracuji, jen se připravuji na zkoušku z indické literatury. Vlastně spíš píšu. Měla bych psaní věnovat alespoň chvíli denně. Jde jen o to vědomí, že na mne něco čeká.

Před pár dny jsem si koupila bílé tričko s límečkem, jež bych si tak před rokem nevzala na sebe. Trička s límečkem sice nosí celá Praha, přesto se mne pán U Černé Matky Boží zeptal: „Vy jdete dnes na tenis?“ Potom se opřel o čalounění mé sedačky a řekl: „To víte. Něco se přibližuje a něco se zas vzdaluje.“

19. 5. 2018

Včera jsem byla v Anežském klášteře a dnes se chystám do Schwarzenberského a Salmovského paláce.

25. 5. 2018

Jsem v čekárně na chirurgii kvůli bulce za uchem. Už tu čekám sto let. Dobrá zpráva je, že mám od včerejška hotový studijní plán a mohu předstoupit ke státnicím. V neděli jsem po výletě do Ďáblic ještě před usnutím vyplodila esej, resp. prvních 500 slov. V pondělí celý den Hrad a potom ještě učit. Usnula jsem a zbylých 1500 slov dopsala během úterka. Je mi 26 let a není mi z toho dobře. Prochází tu nemocniční personál.

27. 5. 2018

V ten pátek mi vypustili absces, doopravdy mi z toho nebylo dobře, ale ani nijak hrozně zle. Jen jsem byla unavená. Praštěná a asi naštvaná.

Večer jsem si šla vyřvat hlasivky do Řeporyj. Nad lomem Požáry jsme se Sárou a Michalem do megafonů hlásili latinské názvy vyhynulých zvířat. Ten opuštěný lom a celé okolí bylo nádherné.

Ráno jsem se rozbrečela, že toho mám dost.

Nesmím si mýt vlasy – nevím, jak dlouho přesně. Mám rozjebanou ránu. Nevidím si tam ovšem a nevím tedy, jak to vypadá.

[+ vnětext: 6. 5. 2018]