E-á e-á

V pátek večer se koná na večeře s přáteli. Namísto šesti lidí se dostavíme pouze tři. Vypiji něco přes dvě sklenky merlota a ztratím část svého vědomí, obdobně jako jiní ztratili část své výplaty či krve.

Moji dva přátelé mluví o linearitě času. Já se však propadám do zimnice, z níž mě probouzí jen občasné pauzy na cigaretu či na společné focení. Třetí skleničku už nedopijím.

Pocitový čas svědčí o hluboké noci; ve skutečnosti je pár minut po desáté. Nastoupím do tramvaje a jedu na jedno z neošklivějších míst svého rodného města. Čeká mě tam jeden z nejkrásnějších lidí, které jsem zde potkala. Vnímání osob, obdobně jako prostoru i času, se ale může velmi rychle měnit.

Vydáme se do mého bytu. Je v něm nezvyklé ticho. Už po několik nocí totiž naslouchám hádkám a souložím dvou mužů z vedlejší garsonky. Jeden křičí běž tam a druhý křičí zůstaň. Jeden druhému tvrdí, že ho žádal o ruku, a druhý říká lehni si. Zhruba do druhé ranní se milují a v sedm vstávají. Usínám nejspíš až spolu s nimi.

Nazítří se řítíme po dálnici s nacpaným kufrem od auta. Posloucháme izraelský pop rock. Po hlavní třídě táhneme postel, poté ji vynášíme do patra, pak na ní usínáme přežráni indickým jídlem. Po procitnutí se vydáme na výstavu izraelského umění.

Je pondělí; dopolednem už proběhla blízká hra na klavír, vzdálená hra na klarinet a kvikot sanitky. Jsem tu sama. Akorát jsem dovařila & dojedla, složila si své spaní a uvelebila se na gauči.

Možnosti nesmyslu

Zemřu-li mlád,
aniž jsem vydal nějakou knihu,
aniž jsem viděl, jak vypadají mé verše vytištěné,
prosím vás, kdybyste se chtěli kvůli mně trápit,
netrapte se.
Stalo-li se tak, je to správně.

(Fernando Pessoa – z Rozptýlených básní, 7. 11. 1915, úryvek)

Mukačevo někdy v půli srpna.

Vždycky jsem se vystříhala psaní o psaní. Měla jsem z něj pocit bezradnosti. Ovšem v poslední době jsem se kromě učení cizího jazyka a utváření textů ničemu jinému nevěnovala. Ačkoliv ne – byla jsem na cestách a zažila toho spoustu. Nicméně přesto. V určité chvíli jsem si musela přiznat, že se psaním přestat nelze, že konzervace vyjádření je vlastně důležitá, a že protěžování jiných než jazykových prostředků je proti mé vlastní podstatě.

Připomíná to setkání s kamarády po letech, během nějž si ověřujeme, co všechno už stačilo zreznout & zajít. Politické názory se rozešly po první výplatě. Náhled na citový život není slučitelný. Krátká rozmluva o jídle a pak zase politika a nájmy. A v jakémsi zvláštním okamžiku, kdy už všechno vypadá marně, se najednou objeví společná vzpomínka, která vše zachrání. Následuje otázka, zda další vzpomínky vytvářet, anebo se spokojit s málem.

Zatím je mi to celé jedno. S dobrými kamarády řešíme jen to nejnutnější. Zbytek vyřeší dobré jídlo. Dejme si taky jednou nacpat.

Minden másképpen van

(neděle)

Mezitím z okna vidím Dunaj. Protože jedu do Maďarska a teď jsem na Slovensku. Někdy ještě slyším svůj hlas, jak kňučí.

Stojíme v Bratislavě na autobusovém nádraží Nivy. Všechno je obestaveno developerskými projekty. Nejčastější značka HB Reavis. Blila bych. Další poloprázdné kancly. Další zbytečnosti. V autobuse se mnou jedou anglofonní mladí cestovatelé, kteří budou mít dobrý život. Můžou být v mém věku nebo o něco mladší a jedou spoj Praha–Budapešť. Takové mám nejradši.

(úterý)

V pondělí ve čtyři vyrážím na svou trampotu, kupodivu se do Egeru dostanu včas, posnídám v podniku na náměstí a vyrazím k univerzitě. Eger je hezké, byť malé město.

Celý den byl neskutečně výživný. Měli jsme několik hodin maďarštiny a opravdu se ten jazyk naučit dá. Člověk má jen tendenci pochybovat.

Dnes ráno mě vzbudila zima. Je sice extrémní vedro, ale jak jsem nevyspalá, jsem pořád promrzlá a chodím v dlouhém rukávu.

Tak jsem se ráno dověděla, že zemřel Petr Holman. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit a dnes, když se vyčasilo po hrozné bouřce a já šla ze školy domů, jsem lehce fňukala a prohlížela si Eger.

(pátek)

Egerben vagyok és magyarul tanulok. Dnes jsem měla nejlepší test ze třídy – jen dvě chyby: jedna drobnost s akuzativem + špatně napsáno ásványvíz – zaměnila jsem čárky nad a.

Ale říkám si tu spoustu věcí. Například, že jazyk se nejlépe učíme, když k němu přistupujeme bez předsudků. Poté, co jsem porozuměla těm pár slovům, najednou dokážu rozlišit rozhovory v obchodech. Kdosi řekne: „Mennyibe kerül?“ a kdosi odpoví: „Nyolc sász kílenc.“ Villágos!

(neděle)

Z vedra mě pobolívají oči. Včera jsme podnikli cestu do Miskolce.

U nás už se nehádáme kdo má větší pole lán

Zasaď do hlíny vidličku a vyrostou ti hrábě.

Jedině takto lze poznat úrodnou oblast, zemi hojnosti, o niž nestojíme, místnost, v níž lékař zasouvá hlavici ultrazvuku do ženských útrob a vyjímá ji zakrvavenou obdobně, jako vyjímal zrcátko pár chvil předtím.

Draho vyjde takové zrcátko a večer není na zaplacení; je mi 27 let, ovládám několik jazyků a podle statistik jsem osobou ohroženou bezdomovectvím. Když rumunská básnířka v sále zakříčí: „U toho citátu chybí překlad! Umí tu někdo francouzsky?“, vyběhnu k ní jako lékař ke spontánnímu porodu a zeptám se jí rumunsky, zda to chce do angličtiny nebo do češtiny.

Poděkuje mi a na konci večera si ke mně přisedne. Rozdělí se se mnou o svou krmi, grilovanou zeleninu a hermelín, část kuřete ještě přihodí její překladatelka, která má potíže s trávením (bătrâneţe). Mezitím mne odchytí jakýsi muž a pošle mě do kuchyně překládat pro kuchaře názvy rumunských pokrmů. Nepřijdu si už vůbec jako ve vlastní zemi. Platí mi tu naturáliemi, tedy alespoň něčím, rumunská básnířka odjíždí do Košic a já jdu pěšky spát na molitan ve svém pokoji pro služku, který obývám už celé dva dny.

Prokousat ucho škvorem

Deník květen až červen. Kráceno a cenzurováno pro potřeby čítanky.

11. 5. 2019
Ano, včerejšek byl
a) dnem otevřených dveří do pekla, do nějž jsem nedopatřením nakoukla
b) důkazem toho, že se duben jakožto nejkrutější měsíc přesouvá na květen
c) obecně asi nejhorší den tohoto roku – věřím, že už horší nebude

12. 5. 2019
V noci sen o nějakých teroristech, kteří chtějí útočit na školu, jeden z teroristů avšak má v té škole milou, vidím už jen praskající okenní tabulky, krev, střepy, probudím se ve chvíli, kdy se pohledy těch milenců střetnou. Kolem desáté jdu do práce předat kasy, potom znovu do NTK.

16. 5. 2019
Mám 827 slov z 2000, je mi stále zle, ráno jsem vstávala asi 3 hodiny, poté jsem se skoro poblila z toho, jaký mám bordel v bytě, takže jsem začala vytírat a prát, teď vdechuji výpary čisticího prostředku a musím uznat, že je mi líp. Za několik dílů Přátel jsem to tu stačila poměrně zvelebit.

18. 5. 2019
Po poledním jdu po Jiřáku v nevhodném oblečení, v noci byla moc zima a potom bylo zase moc vedro. Doma mám krámy ze stěhování. Vezmu epilátor a po chvíli mi krvácí levé podpaždí, zatímco na levém lýtku mám červené tečky. Paráda. Bravo.

19. 5. 2019
Říkala jsem mu, a to je pravda, že když jsem naposledy přijela z Brna, myslela jsem v tu noc na sebevraždu a nemohla dýchat, jakási zlá předtucha, chtěla jsem se schoulit do klubka, jenže se mi nenatáhla páteř.

25. 5. 2019
Brzy ráno, kolem čtvrté (spát jsem šla ve dvě) sleduji malé bílé štěně na Via Farini, poté jedu na letiště, po cestě potkám ještě jednoho kolumbijského badatele s jeho litevskou kamarádkou [Ramoňou?], postarší paní, která byla sama na pouti. Při čekání na autobus nás pro drobné obchází tlustý Rumun, hovoří spatlanou italštinou, kterou po chvíli opustí a hlesne jen: „Mi-e foame.“

Na letiště dorazím kolem šesté, je ale zavřené z bezpečnostních důvodů, dvě hodiny musíme čekat, dokud se vše neuklidní, v letadle za poslechu albánských rozhovorů usínám a budím se těsně před příletem.

Mám tedy za sebou svoji první konferenci, která dopadla nad očekávání dobře, třebaže mému tématu nikdo nerozumí.

4. 6. 2019
Nebudu tu navždy. Ale to nevadí.

Ve snu jsem jela double deckerem Budapeští. Náhle měl přistoupit jakýsi muž s naprosto zhnisalou rukou, kterou měl omotanou nažloutlou gázou. Nesl si jakýsi kožený kufr anebo školní brašnu. Místo obličeje měl strašně tmavou, skoro seškvařenou ptačí hlavu s podivně ohnutým zobáčiskem. Jakmile ho všichni pasažéři včetně mě zahlédli, začali z autobusu vystupovat. Řidič mu ale ujel a ten zdeformovaný muž tak šel s celým špalírem pasažérům pěšky někam kdovíkam, snad k Oktogonu.

Na Bytostech od Agnes Vardy se lidé smějí věcem, které nejsou komické. A já se ptám proč. Celý sál se bezděčně propadá do samotného snímku, ze sálu to ale pochopí kolik, možná deset lidí? Jedna z postav, zlá a protivná, se dokonce zhmotní kdesi na sedadle u promítaček. Kdo píše tento scénář?