Leč

Prvně od roku 2016 (?) jsem publikovala jiné než odborné či +- publicistické texty. Ne že by těch zbylých byla nějaká velká spousta. Zde je ukázka z říjnového Hosta.

Pomalu vylézám z kanálu, protože už mě to tam nebavilo. Je ale zdravé vědět, že se do něj mohu kdykoliv vrátit.

Možná se do něj zase brzy vrátím.

17. 10. 2019, 17:57, 61 %

Chceš-li poznat svou budoucnost,
namydli věštykni,
ve vší trpělivostí ji ohol,
přikrmuj cukrem.
Vyčkávej,
dokud jí zuby nepodroste kaz.

Až se zasměje,
vypadne na gumové prostírání špičák;
Je třeba jej vrazit zpět do rozlehlé dásně,
společně překousat nátělníky, popřát hezký večer,
už nikdy nic nepojmenovat.

Později toho večera
ti nastydne réva, zapomeneš klíče,
přenocuješ na třtině,
vyloučíš se přírodě.

Budoucnost, až na výjimky,
nejeví zájem o nikoho.
Spokoj se s mlékem a okoralou žemlí.

E-á e-á

V pátek večer se koná na večeře s přáteli. Namísto šesti lidí se dostavíme pouze tři. Vypiji něco přes dvě sklenky merlota a ztratím část svého vědomí, obdobně jako jiní ztratili část své výplaty či krve.

Moji dva přátelé mluví o linearitě času. Já se však propadám do zimnice, z níž mě probouzí jen občasné pauzy na cigaretu či na společné focení. Třetí skleničku už nedopijím.

Pocitový čas svědčí o hluboké noci; ve skutečnosti je pár minut po desáté. Nastoupím do tramvaje a jedu na jedno z neošklivějších míst svého rodného města. Čeká mě tam jeden z nejkrásnějších lidí, které jsem zde potkala. Vnímání osob, obdobně jako prostoru i času, se ale může velmi rychle měnit.

Vydáme se do mého bytu. Je v něm nezvyklé ticho. Už po několik nocí totiž naslouchám hádkám a souložím dvou mužů z vedlejší garsonky. Jeden křičí běž tam a druhý křičí zůstaň. Jeden druhému tvrdí, že ho žádal o ruku, a druhý říká lehni si. Zhruba do druhé ranní se milují a v sedm vstávají. Usínám nejspíš až spolu s nimi.

Nazítří se řítíme po dálnici s nacpaným kufrem od auta. Posloucháme izraelský pop rock. Po hlavní třídě táhneme postel, poté ji vynášíme do patra, pak na ní usínáme přežráni indickým jídlem. Po procitnutí se vydáme na výstavu izraelského umění.

Je pondělí; dopolednem už proběhla blízká hra na klavír, vzdálená hra na klarinet a kvikot sanitky. Jsem tu sama. Akorát jsem dovařila & dojedla, složila si své spaní a uvelebila se na gauči.

Možnosti nesmyslu

Zemřu-li mlád,
aniž jsem vydal nějakou knihu,
aniž jsem viděl, jak vypadají mé verše vytištěné,
prosím vás, kdybyste se chtěli kvůli mně trápit,
netrapte se.
Stalo-li se tak, je to správně.

(Fernando Pessoa – z Rozptýlených básní, 7. 11. 1915, úryvek)

Mukačevo někdy v půli srpna.

Vždycky jsem se vystříhala psaní o psaní. Měla jsem z něj pocit bezradnosti. Ovšem v poslední době jsem se kromě učení cizího jazyka a utváření textů ničemu jinému nevěnovala. Ačkoliv ne – byla jsem na cestách a zažila toho spoustu. Nicméně přesto. V určité chvíli jsem si musela přiznat, že se psaním přestat nelze, že konzervace vyjádření je vlastně důležitá, a že protěžování jiných než jazykových prostředků je proti mé vlastní podstatě.

Připomíná to setkání s kamarády po letech, během nějž si ověřujeme, co všechno už stačilo zreznout & zajít. Politické názory se rozešly po první výplatě. Náhled na citový život není slučitelný. Krátká rozmluva o jídle a pak zase politika a nájmy. A v jakémsi zvláštním okamžiku, kdy už všechno vypadá marně, se najednou objeví společná vzpomínka, která vše zachrání. Následuje otázka, zda další vzpomínky vytvářet, anebo se spokojit s málem.

Zatím je mi to celé jedno. S dobrými kamarády řešíme jen to nejnutnější. Zbytek vyřeší dobré jídlo. Dejme si taky jednou nacpat.

Minden másképpen van

(neděle)

Mezitím z okna vidím Dunaj. Protože jedu do Maďarska a teď jsem na Slovensku. Někdy ještě slyším svůj hlas, jak kňučí.

Stojíme v Bratislavě na autobusovém nádraží Nivy. Všechno je obestaveno developerskými projekty. Nejčastější značka HB Reavis. Blila bych. Další poloprázdné kancly. Další zbytečnosti. V autobuse se mnou jedou anglofonní mladí cestovatelé, kteří budou mít dobrý život. Můžou být v mém věku nebo o něco mladší a jedou spoj Praha–Budapešť. Takové mám nejradši.

(úterý)

V pondělí ve čtyři vyrážím na svou trampotu, kupodivu se do Egeru dostanu včas, posnídám v podniku na náměstí a vyrazím k univerzitě. Eger je hezké, byť malé město.

Celý den byl neskutečně výživný. Měli jsme několik hodin maďarštiny a opravdu se ten jazyk naučit dá. Člověk má jen tendenci pochybovat.

Dnes ráno mě vzbudila zima. Je sice extrémní vedro, ale jak jsem nevyspalá, jsem pořád promrzlá a chodím v dlouhém rukávu.

Tak jsem se ráno dověděla, že zemřel Petr Holman. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit a dnes, když se vyčasilo po hrozné bouřce a já šla ze školy domů, jsem lehce fňukala a prohlížela si Eger.

(pátek)

Egerben vagyok és magyarul tanulok. Dnes jsem měla nejlepší test ze třídy – jen dvě chyby: jedna drobnost s akuzativem + špatně napsáno ásványvíz – zaměnila jsem čárky nad a.

Ale říkám si tu spoustu věcí. Například, že jazyk se nejlépe učíme, když k němu přistupujeme bez předsudků. Poté, co jsem porozuměla těm pár slovům, najednou dokážu rozlišit rozhovory v obchodech. Kdosi řekne: „Mennyibe kerül?“ a kdosi odpoví: „Nyolc sász kílenc.“ Villágos!

(neděle)

Z vedra mě pobolívají oči. Včera jsme podnikli cestu do Miskolce.