Oneir

Po prašný cestě přijel krásně zelenej Bentley z roku 1963. Vystoupil z něj můj kluk a zapálil si cigaretu. V kapse měl zastrčenej pár řidičskejch rukavic. A všichni mi ho záviděli. Nebo to auto rozhodně.

Když se budím, jsou přede mnou dva malé šálky čaje. Na nočním stolku hned vedle. Slyším, jak praská v kamnech. Závěsy už jsou roztažený.

Jindy zas mi Popescu vyprávěl, že je spousta stanic pražskýho metra, který neznám. Ptala jsem se, který to jsou a on mi je řekl. Stanice jako jaro anebo leden. Brouzdali jsme po kachlíkových zastávkách, kde nikdo nevystupoval, byly tajný jak nic jinýho. Pak jsme se rozloučili na zastávce, která vedla přímo do mýho bytu. Na tý zastávce pak vystoupil taky Rakov a ukázal mi kočku, kterou si nově pořídil. Vypadala spíš jako krysa, ale on říkal, že prý ji měla hraběnka Poftima a že je to teď mezi aristokracií největší móda. Pak mu ta kočka spadla ze stolu a já se sklonila a zavolala na ni. Přišla ke mně. Posílali jsme si ji pod stolem a nakonec jsme se na prožraný matraci milovali úplně bez polibků, až to bylo divný, že to takhle vůbec jde.

Slyším fukar, co mi hřeje nohy, aby mi nebyla zima. A ty spíš z jedný strany odkrytej a z druhý strany přikrytej.

Nevím, jestli je léto nebo zima, když vím, že je listopad, ale stmívá se v deset a chci být v bezpečí a vidět bílou barvu všude. Na oslavu jsme vyšly s Josefínou ještě za světla, ale šly jsme tak dlouho, že to nemělo už cenu. Bylo to v nějaký zapadlý vesnici. Stoply jsme bílý auto a já se ráno vzbudila u Amélije doma s bolavým kolenním kloubem. Amélij seděl v kuchyni a nebylo vůbec divný, že tam s ním jsem a že s námi není Josefína. Ptala jsem se, jestli mi nepomůže, že mě bolí koleno, a on že jo, že má nějakou mast, a tak mi ji podal a já zalezla do vedlejšího pokoje. Šel za mnou a já se ptala proč. On neodpověděl a odešel. Vyhrnula jsem si nohavici svejch skinny kalhot a napatlala si koleno průhlednou mastí.

Železniční přejezdy. 2 Balkánci si povídají a zní to skoro tak, jako by si říkali něco fatálního. V jejich promlkách bolí pražce a Balkánci tmavýma očima koukají na krajinu za oknem. Musel to být otec a syn, protože když se ten mldaší a unavenější vzbudil, podíval se na něj ten starší s takovou laskavostí, s jakou to dovede málokdo.

Koukám na starou počítačovou skříň. Starou jak metuzalém a někdo mi říká: “Znáš to, nesmíš si to idealizovat. To jsou staří muži. Znáš to. Jak nereagujou na pokyny a mají problém se základními úkony. Ztrácí schopnost počítat.” A já nemůžu zvednout pohled a podívat se, kdo to na mě mluví. Přetahuju se s tím vším, ale k čemu.

Všechna hesla jsou generovaná. Všechny příkazy nesplnitelné. Když ne vypnout, aspoň spát.

20. 11. 2012 – nalezeno při hledání něčeho dočista jiného

Alternativní dějiny Prahy

Zpráva z tisku: na celém území Prahy, a zejména v MČ Praha 1, se přemnožil holub hřivnáč, který působí nepokoje v jinak klidné oblasti. Nezvolený starosta Prahy 1 Petr Hejma (STAN) na tiskové konferenci prohlásil: „Jsme tady kvůli tomu javoru a kvůli tomu holubu. Celou dobu nám opozice tvrdila, že pokácíme-li javor, ohrozíme tím také život chráněného zvířete. Holub hřivnáč nás však v mezidobí začal terorizovat. Jediným řešením je tedy javor pokácet a holubí hnízda poničit.“ 
Ve chvíli, kdy pronesl, že nemá smysl hřivnáče chránit, protože jich jsou „v ulicích celá hejma“, rozsedl mu přerostlý opeřenec auto. Pták chtěl poté vědět, proč Petr Hejma v minulosti přešel z ODS do STAN, na což mu bylo odpovězeno: „Já si můžu být, kde chci, to je moje stanné právo.“
Vyjednávání mezi holubí letkou a starostou začne v příštích dnech. Petr Hejma mj. upozornil na skutečnost, že před časem odnesl jelen jihočeskému myslivci na parozích kulovnici, kterou sice do půl roku i s parožím shodil, ale že přesto není dobré zvířecí odboj podceňovat.

Buďte rády, že si vás všímaj

Mani(e)fest, Palác Akropolis, 21. 4. 2021, vzteklý rarach žere okurky, loká pivo a nadává na poměry. Záznam zde.

– I když možný je, že to všichni četli jen do roku 1989, protože život, jak známo, už dál nepokračoval. To je takovej… Konec dějin a poslední člověk v praxi.

– Teď tu vyšly dvě společensko-kritický prózy, a lidi se začínaj divit, že tu takový věci vznikaj… Věřte mi, pokud se vám autoři naroděj do krize, jako je tahle, budem jednou rádi za změnu tématu.

– Nikdy totiž nenastane chvíle, kdy si řeknem, tak, dobojovali jsme, máme se všichni dobře, a teď už můžeme klidně odpočívat. To si tady některý před časem říkali, a podívejte se, jak to dopadlo.

– Je ten pojem SLUŽBA LITERATUŘE nějak spjatej se SLUŽBOU POHŘEBNÍ? Protože pohřební služba by bez nebožtíků nebyla pohřební službou, a služba literatuře by zase bez spisovatelů…. a tak dál.

6. 3. 2015

já mám i dneska z toho teplotu zejtra už ji mít nebudu třetí a čtvrtý žebro mám nalomený nejvíc to bolí při kejchání a taky když člověk tlačí na záchodě tlačí na záchodě haló no slyšíš mě já mám teď práci že jsem se vrátil do montérek a běhám po střechách
(u sv. antoníčka)

Moje externí duše je ve výrobě. Sedím ve skladu s vysokými stropy, přes noc mu narostlo několik oken. Šéf razítkuje toaleťáky, protože Iveta je prý krade, a Ivetu on nemá rád, podědil ji i s krámem, a co teď s Ivetou, razítkuje toaleťáky, že jí bude blbý vzít si je domů razítkovaný, na jejich krajích akorát tak černý šmouhy.
Moje externí duše je ve výrobě. Už se mi ale na patro lepí ta pochybná sladkost, tapetuje moji ústní dutinu a protíná ten strach, který tam obvykle bývá.
(fpráci)

Svůj volnej pracovní a školní den (definovanej chřipkou; škola mimochodem zatáhlá, ne že by bejvala odpadla) jsem prochlastala, od dvou odpoledne do sedmi do večera, pak jsem se rozloučila, usnula a spala až do rána. Došlo mi, že nemá smysl brát si eště kdy v životě něco jako volno a že nemá smysl zatahovat něco jako školu, když s tím takhle zacházím, omylem shazuju podtácky u Antoníčka a zas tak moc se nenasměju, a už vůbec nejsem odpočatá, ale pomoh mi nakonec ten dlouhej lehce opilej spánek, a den nato zase rutina, práceškolapráce, ale v práci po škole už jenom chvíli, utekla jsem do hospody, řešila se literatura, a pak do další hospody, kde se vlastně taky řešila, a pak že eště do další, a já že jo, a najednou zničehonic, po několika měsících, jsem začla brečet. Netrvalo to dlouho, ale pomohlo mi to.  “S pláčem to máš jako s orgasmem, to prostě nevymyslíš,” řikali mi ostatní, a já říkala, tyvole, já chci ale tak moc brečet, to neni možný, že by to nešlo. Nevim, co se nakonec stalo, ale nakonec fakt pláč. Teda houby nakonec. Utřela jsem si voči, vodvedle jsem slyšela anglisty a Angličany, úplně jsem zapomněla, že už je čtvrtek, a šli jsme ještě do jedný, kde někdo típal cigára do panáků a my pak za trest nedostali poslední objednávku, už nebudu pít. Budu radši brečet, protože nakonec, když to přejde, tak nevim jak vy, ale já se nakonec usměju.