Chceš-li poznat svou budoucnost,
namydli věštykni,
ve vší trpělivostí ji ohol,
přikrmuj cukrem.
Vyčkávej,
dokud jí zuby nepodroste kaz.

Až se zasměje,
vypadne na gumové prostírání špičák;
Je třeba jej vrazit zpět do rozlehlé dásně,
společně překousat nátělníky, popřát hezký večer,
už nikdy nic nepojmenovat.

Později toho večera
ti nastydne réva, zapomeneš klíče,
přenocuješ na třtině,
vyloučíš se přírodě.

Budoucnost, až na výjimky,
nejeví zájem o nikoho.
Spokoj se s mlékem a okoralou žemlí.

Pro účely života není třeba využívat berlí,
rozprostírá-li se na ploše otevřeného okna pohled na břízu a korporát. 

Sledujme nyní oblohu: připomíná stále méně les,
a stále více šicí stroj. Vedle pohleďme, jak trolejbus vadně odbočil,
a namísto u hřbitova končí ve zcela jiném kamení.

Připusťme si, že v tom věčném útěku od narození stále chybujeme.

Plodíme děti, fetujeme
a dožíváme se dlouhověkosti, jíž nejsme s to zabránit.

Vyplývá z toho jediné zjištění: nic jako chudoba už není.

Tento výlet vám nedoporučuji. Je příliš do kopce.

Odkudsi ze zábran kape utajená krev. Bytost klíčí na záchodové míse,
svrchu na ni vytékají splašky, za uchem gerberu a ještě k tomu chlastá –
– jedině tak si prý udělá pohodlí.

Okolo půlnoci otevírá okno světlíku. Namísto promluvy však
vykoná smrt při pádu do uschlých slunečnic.

Nazítří se dostaví detektivové a ohledávají tělo.

– Hlaváčku, sledujte… po vaší pravé Osvětimi vidíte, že tělo mohlo dopadnout i do měkkého.

– Ovšem nestalo se tak, pane inspektore Trachto. Proč?

– Hlaváčku, nemyslete, já si taky všim těch nacistů a netvrdím, že by
měli dostat prostor. Ale co my s nimi teď, když už tu byli i v původním znění?

v pokoji není umyvadlo jádro ani obal
moudrost ani barvy

přesto však velmi vážně věřím –
– jsme svědky důležité události

tiše volají lidé kteří nestárnou
a rvou si kůži z těl nakažených moukou
kde přišli k té nemoci?
když při pohledu do ucha –
lze nalézt jen rty vlnění a rentgen

lidská tvář v průběhu jednání
zmizí v paměti jak v rašelině

ve chvíli kdy je
pravé oko již zcela zanořeno
levé míří na kolemjdoucí
svou vytrčenou střelkou

(z původní básně Manifesty [duben 2015] osekáno o více jak o polovinu, přeskupeno)

Svědí to.
Lakmus býka se zbarvil
odstínem insomnie. Hrbolky
spiklenců mne překvapily na cestě domů. Ty,
a taky ten dotaz můžeš to trochu ztlumit?

Tlumím to dotekem a najednou cítím,
že mám prázdné ruce. Ne, vlastně necítím,
ale mohla bych, kdybych chtěla,
kdyby se pisoáry neplnily
horkou vodou.

Chvěje se to. Mřížky kůže si
vzdechly a vykašlaly modré žíly
přilípnuté ke spánkům. Někdy jsou vidět
více než jindy. Někdo je má výrazné a někdo
vůbec nespí.

Jančí to. Rentgen úsvitu se mi
svalil do klína. Chci ho pohladit po
strašlivých křivých žebrech, po šíji,
a najednou cítím,
že mám prázdný dotek.

Hříva hranaté hlavy podrostla
kolejemi, ale to nevadí, chodníky už beztak
byly křivé. Můžeš to prosímtě trochu ztlumit?

Tlumím to dotekem. Lakmus býka se zbarvil
odstínem insomnie. Rentgen úsvitu se včlenil pod
moji paži a spal. Vdechuji rozpaky starého
tučného mýdla.

podzim 2014