Venku padá kyška

V mysli využívám stále více voice-overu, střihu a nereálných scén, které mi umožní překonat občasnou nudu a utrpení v hospodách.

Člověk přitom žije tak, jak se sluší, nepodporuje násilí na ženách a ani se jej nedopouští, sám navíc ženou asi stále je. Není majetný, vytváří jen nepatrnou uhlíkovou stopu z cest, takový prdíček, nejí maso, protože je to oser. Nikoliv šampónem, ale černým čajem z Baku si myje vlasy, a čaj kupuje u prekarizovaných báryšeň… a když už, mele o tom celém až po vyzvání, nebo jen výjimečně, jako třeba teď. Přesto je nucen poslouchat hodinové hovory o feminismu, o udržitelnosti, o tom, jak jsou někteří lidé stejní jako komunisti, kteří vám sice třeba i dali vybrat ze dvou možností, ale stejně si musíte vybrat tu jejich, a takhle ta demokracie nevypadá! Rozhodovali se teď v rámci ateliéru, jestli pojedou do Albánie nebo Běloruska, nechtěli letět, to dá rozum, všichni hlasovali pro Albánii, a stejně se jelo do Běloruska, protože to chtěl von; ach, naser si, kulturní fronto, nedáš se poslouchat – [zde je místo pro můj voice-over].

Přimotává se ke mně mladík, který se mne (v tomto pořadí) ptá, kdy začíná letošní advent, kdy budou příští Velikonoce, Ramadán, Purim. Předtím tvrdil: „My si nikdo neděláme z nikoho srandu za to, že je opravář záchodů. Ale za to přece očekáváme, že nám opraví ten záchod.“ Pak jsme si vyprávěli o citech.

V noci doplňuji vodu na splachování do zeleného kýble, od pondělka mě sužuje další infekce, mám dojem, že tu podivnou sněť ze sebe už nemám jak vyloučit, usínám s ohřívací lahví na zádech i na břiše a budím se před sedmou v překvapivě ukonejšeném stavu; jako obvykle, i tentokrát přijdu pozdě na němčinu, prohlásím, že umění je grenzenlos, dvakrát se odporoučím na záchod a doma usnu vyčerpáním v sedě.

Líbám tě na pyj a na bandasku.
Do díry v zemi složím ostatek,
na ulici vykrvácím zkazku.

Pak rychle uteču, odrodím si rotu.
Dutina střev se připodobní hrotům,
a co je vně, je ostnaté.

Liž se mi – svědomí uchváceno.
Liž se mi – ty prostoduchá scéno.
Liž se mi – a venku padá kyška.

Vyřiď se.
Že nevíš kam? – Však víš kam.

17. 10. 2019, 17:57, 61 %

Chceš-li poznat svou budoucnost,
namydli věštykni,
ve vší trpělivostí ji ohol,
přikrmuj cukrem.
Vyčkávej,
dokud jí zuby nepodroste kaz.

Až se zasměje,
vypadne na gumové prostírání špičák;
Je třeba jej vrazit zpět do rozlehlé dásně,
společně překousat nátělníky, popřát hezký večer,
už nikdy nic nepojmenovat.

Později toho večera
ti nastydne réva, zapomeneš klíče,
přenocuješ na třtině,
vyloučíš se přírodě.

Budoucnost, až na výjimky,
nejeví zájem o nikoho.
Spokoj se s mlékem a okoralou žemlí.

12. 6. 2019, 13:39, 99 %

Pro účely života není třeba využívat berlí,
rozprostírá-li se na ploše otevřeného okna pohled na břízu a korporát. 

Sledujme nyní oblohu: připomíná stále méně les,
a stále více šicí stroj. Vedle pohleďme, jak trolejbus vadně odbočil,
a namísto u hřbitova končí ve zcela jiném kamení.

Připusťme si, že v tom věčném útěku od narození stále chybujeme.

Plodíme děti, fetujeme
a dožíváme se dlouhověkosti, jíž nejsme s to zabránit.

Vyplývá z toho jediné zjištění: nic jako chudoba už není.

Tento výlet vám nedoporučuji. Je příliš do kopce.

20. 6. 2019, 15:11, 89 %

Odkudsi ze zábran kape utajená krev. Bytost klíčí na záchodové míse,
svrchu na ni vytékají splašky, za uchem gerberu a ještě k tomu chlastá –
– jedině tak si prý udělá pohodlí.

Okolo půlnoci otevírá okno světlíku. Namísto promluvy však
vykoná smrt při pádu do uschlých slunečnic.

Nazítří se dostaví detektivové a ohledávají tělo.

Hlaváčku, sledujte… po vaší pravé Osvětimi vidíte, že tělo mohlo dopadnout i do měkkého.

– Ovšem nestalo se tak, pane inspektore Trachto. Proč?

– Hlaváčku, nemyslete, já si taky všim těch nacistů a netvrdím, že by
měli dostat prostor. Ale co my s nimi teď, když už tu byli i v původním znění
?

Průběh jednání

v pokoji není umyvadlo jádro ani obal
moudrost ani barvy

přesto však velmi vážně věřím –
jsme svědky důležité události

tiše volají lidé kteří nestárnou
a rvou si kůži z těl nakažených moukou
kde přišli k té nemoci?
když při pohledu do ucha –
lze nalézt jen rty vlnění a rentgen

lidská tvář v průběhu jednání
zmizí v paměti jak v rašelině

ve chvíli kdy je
pravé oko již zcela zanořeno
levé míří na kolemjdoucí
svou vytrčenou střelkou

(z původní básně Manifesty [duben 2015] osekáno o více jak o polovinu, přeskupeno)