Karlovy lázně – Dvorce (13 minut jízdy; první dvojverší padlo už na záchodě Divadla Na Zábradlí)

tak jak se máš když nerozeznáš obličeje?
když přečteš znak a možná ohbí čejek?
když jedeš tramvají a zpovzdálí ční trigy?
když někdo řve a skrývá oční rýhy?

šítkovská věž je nejšikmější v praze
dozvíš se včas až po nákaze
blejt se ti chce když zčerná vltava
pak mineš vlak co nebe hltával

a příští zastávka až kdesi v podolí
a komín nad řekou to všechno obolí

tak jak se máš když nezaplatíš nájem?
who is the one? well i guess that i am

jak se ti daří na zastávce kublov?
mívám se skvěle ti nejslabší vždy uhnou

Aucune description disponible.

Letní prázdniny právě začínají

(ruská verze zde)

Přesto mží. Zjištění, že jsem, všem výhružkám navzdory, nedostala sardel, oslavím procházkou se spolužáky. 

Zastavujeme se před honosnou budovou nedaleko školy. V levé ruce držím květinu, kterou jsem pro samé rozrušení zapomněla dát své učitelce. Do druhé ruky mi jakýsi kolemjdoucí vsunuje láhev s rozkazem, ať slavím.

Hodím tedy láhev za plot  a k mému překvapení následuje výbuch. Odevšud vyběhnou vojáci a policisté. Dáme se na útěk. Upustím květinu. Všichni se rozutečeme do různých stran.

Vbíhám do podchodu a zaslechnu, jak se dva lidé baví o útoku na -skou ambasádu.
Proběhl prý zrovna v den, kdy do země přijela -ská delegace. Údajně nejde o náhodu.

Za podchodem mě zastaví čtyři policisté. Zkoumají obsah mé tašky.

Vypovím, že naše generace to nemá lehké, protože doba je hrozná. Máme to těžší než ti před námi, a ani ti to neměli lehké.
Světlovlasá policistka uznale přikývne a poté mě propustí, aniž by mi očichala ruce.

Uvědomím si, že jsem spáchala závažný trestný čin, neboť jsem netušila, že podaná lahev byla zápalná, a že budova byla velvyslanectví. Vzpomenu, jak jsem se předloni dopustila téhož před ministerstvem vnitra a rozhodnu se utéct z domova.

Dojedu na vzdálené sídliště, jež před lety vyrostlo na bažinách. Procházím po rozpálených chodnících.  Postavím se na vyvýšenou terasu a shlédnu.

Pode mnou policisté a vojáci. V rukou drží samopaly, granáty a muškety.  Míří na jedno z oken panelových domů, kde se podle nich ukrývá pachatel. 

Vyjímám z tašky vysvědčení a tužku s úmyslem je nakreslit. Jakmile se hrot dotkne papíru, zamíří všechny zbraně na mé čelo. Bylo mi sedmnáct let.

Bromelain

Sežehlý hrudník,
krmivo pro papeže.
“Tady máš prut” – “Dík” –
– “A tady propad vleže.”

“Táhněte domů,
přijeli fízli.” –
– “Dej vědět” – “Komu?” –
– “Ty hrany stěn jsou řízlý.” –

– “Nevejdu se už nikam,
a už vůbec do těch lajn.”
– “Jé, promiň že ti vykám,

du bist so schön, so klein,
když ananas svlíkám
a saju z něho bromelain.”

z podlitin

padne večer a slepci na střeše požerou kedluben
co se děje je náhle skutečné řídí se přeludem
co se šeptá se nikdy nenosí smrad táhne z podlitin
kdo se neptá je stélou čehosi k zbytku se modlí stín

jak najdeš uzávěr táhni a kopej
jak tě to zavalí nebraň se slopej
všechno se vyřeší skok bídu haní
k čemu tu jsi snad ne jen na stíhání

padne ráno a slepci na střeše popíjej z vemena
co se dělo je náhle falešné jitra jsou zjevena
co se šeptá to nikdy nekosí omluv se mandloním

– proč jsi tak sivá
– cosi mě odkloní
jen ať ne zdiva

Z kocoviny

Dnešní den začal a skončil migrénou,
tak jako sen, v němž provádím felaci
už nevím komu. Zuby se vyhrnou
předkožkou v láci i neláci.

Pak zhlížím záběry s nahranou psychózou
vraha, co postřílel sedmnáct lidí
tou spoustou nábojů, co nyní ticho zvou,
ať už se nevrátí, ať už se klidí.

Mám přes čelo vrásku, bolavé dásně
a v hubě se mi rozsol jímá.
Mám vzpomínku, co občas drásne,
na zbytek je tu kocovina.

Jsem od potu, ne od zvratek,
i když to by bylo snad i lepší.
Člověk si uleví, vyloučí ostatek,
teď nemám nic, ani to hepčí.