nikdy se nemiluj s cizí marží
nikdy se nezhul koncem února
a když už jo tak radši zalži
nikdy si neber exekutora

strach ti to vrátí na předplatném
k večeři si dej mrtvici
jen ať ji nezaspíš – nehul fakt ne

koukej ty hlušci a brtníci
nikdy je nedávej pod cenou

hele mám ruku – a zpocenou

zeptej se někoho
co je to triáž
až budeš vědět
spal se a vyraž

/Norimberk/

straním se těch
co se narodili přede mnou

nepřátelům se
medaile neudělují

a plynárenský dispečink
má vždycky pravdu

(srpen 2021, při nějaké diskuzi na x zlaté x chemii xxxxxxxx)

držím tě
klečíš mi v písni
uprostřed lišaj a kolem tebe svoz
hudebnin koukej
jak táhnou to sivé cello po zádech

držím tě
uvnitř je lišaj klečíš mi v bubnu
nedokážu už změnit prohlubeň
zánik je milejší než svoz

(listopad 2021, nevim kdy a proč)

Dvacet dva drápků jsem slyšela že tam je
dvacet dva listů
dvacet dva zastoupených

kdo byl v mládí charakterní
ve stáří už to nenajde

takže zápis máme
a výbor to musí projednat

to nepřipadá v úvahu
abych po čtrnácti dnech nekojila

eště vlastně co teda
tak to eště podepíšem

dvacet pět

tak jak se máš když nerozeznáš obličeje?
když přečteš znak a možná ohbí čejek?
když jedeš tramvají a zpovzdálí ční trigy?
když někdo řve a skrývá oční rýhy?

šítkovská věž je nejšikmější v praze
dozvíš se včas až po nákaze
blejt se ti chce když zčerná vltava
pak mineš vlak co nebe hltával

a příští zastávka až kdesi v podolí
a komín nad řekou to všechno obolí

tak jak se máš když nezaplatíš nájem?
who is the one? well i guess that i am

jak se ti daří na zastávce kublov?
mívám se skvěle ti nejslabší vždy uhnou

(ruská verze zde)

Přesto mží. Zjištění, že jsem, všem výhružkám navzdory, nedostala sardel, oslavím procházkou se spolužáky. 

Zastavujeme se před honosnou budovou nedaleko školy. V levé ruce držím květinu, kterou jsem pro samé rozrušení zapomněla dát své učitelce. Do druhé ruky mi jakýsi kolemjdoucí vsunuje láhev s rozkazem, ať slavím.

Hodím tedy láhev za plot  a k mému překvapení následuje výbuch. Odevšud vyběhnou vojáci a policisté. Dáme se na útěk. Upustím květinu. Všichni se rozutečeme do různých stran.

Vbíhám do podchodu a zaslechnu, jak se dva lidé baví o útoku na -skou ambasádu.
Proběhl prý zrovna v den, kdy do země přijela -ská delegace. Údajně nejde o náhodu.

Za podchodem mě zastaví čtyři policisté. Zkoumají obsah mé tašky.

Vypovím, že naše generace to nemá lehké, protože doba je hrozná. Máme to těžší než ti před námi, a ani ti to neměli lehké.
Světlovlasá policistka uznale přikývne a poté mě propustí, aniž by mi očichala ruce.

Uvědomím si, že jsem spáchala závažný trestný čin, neboť jsem netušila, že podaná lahev byla zápalná, a že budova byla velvyslanectví. Vzpomenu, jak jsem se předloni dopustila téhož před ministerstvem vnitra a rozhodnu se utéct z domova.

Dojedu na vzdálené sídliště, jež před lety vyrostlo na bažinách. Procházím po rozpálených chodnících.  Postavím se na vyvýšenou terasu a shlédnu.

Pode mnou policisté a vojáci. V rukou drží samopaly, granáty a muškety.  Míří na jedno z oken panelových domů, kde se podle nich ukrývá pachatel. 

Vyjímám z tašky vysvědčení a tužku s úmyslem je nakreslit. Jakmile se hrot dotkne papíru, zamíří všechny zbraně na mé čelo. Bylo mi sedmnáct let.