(ruská verze zde)
Přesto mží. Zjištění, že jsem, všem výhružkám navzdory, nedostala sardel, oslavím procházkou se spolužáky.
Zastavujeme se před honosnou budovou nedaleko školy. V levé ruce držím květinu, kterou jsem pro samé rozrušení zapomněla dát své učitelce. Do druhé ruky mi jakýsi kolemjdoucí vsunuje láhev s rozkazem, ať slavím.
Hodím tedy láhev za plot a k mému překvapení následuje výbuch. Odevšud vyběhnou vojáci a policisté. Dáme se na útěk. Upustím květinu. Všichni se rozutečeme do různých stran.
Vbíhám do podchodu a zaslechnu, jak se dva lidé baví o útoku na -skou ambasádu.
Proběhl prý zrovna v den, kdy do země přijela -ská delegace. Údajně nejde o náhodu.
Za podchodem mě zastaví čtyři policisté. Zkoumají obsah mé tašky.
Vypovím, že naše generace to nemá lehké, protože doba je hrozná. Máme to těžší než ti před námi, a ani ti to neměli lehké.
Světlovlasá policistka uznale přikývne a poté mě propustí, aniž by mi očichala ruce.
Uvědomím si, že jsem spáchala závažný trestný čin, neboť jsem netušila, že podaná lahev byla zápalná, a že budova byla velvyslanectví. Vzpomenu, jak jsem se předloni dopustila téhož před ministerstvem vnitra a rozhodnu se utéct z domova.
Dojedu na vzdálené sídliště, jež před lety vyrostlo na bažinách. Procházím po rozpálených chodnících. Postavím se na vyvýšenou terasu a shlédnu.
Pode mnou policisté a vojáci. V rukou drží samopaly, granáty a muškety. Míří na jedno z oken panelových domů, kde se podle nich ukrývá pachatel.
Vyjímám z tašky vysvědčení a tužku s úmyslem je nakreslit. Jakmile se hrot dotkne papíru, zamíří všechny zbraně na mé čelo. Bylo mi sedmnáct let.
