12. 6. 2019, 13:39, 99 %

Pro účely života není třeba využívat berlí,
rozprostírá-li se na ploše otevřeného okna pohled na břízu a korporát. 

Sledujme nyní oblohu: připomíná stále méně les,
a stále více šicí stroj. Vedle pohleďme, jak trolejbus vadně odbočil,
a namísto u hřbitova končí ve zcela jiném kamení.

Připusťme si, že v tom věčném útěku od narození stále chybujeme.

Plodíme děti, fetujeme
a dožíváme se dlouhověkosti, jíž nejsme s to zabránit.

Vyplývá z toho jediné zjištění: nic jako chudoba už není.

Tento výlet vám nedoporučuji. Je příliš do kopce.

20. 6. 2019, 15:11, 89 %

Odkudsi ze zábran kape utajená krev. Bytost klíčí na záchodové míse,
svrchu na ni vytékají splašky, za uchem gerberu a ještě k tomu chlastá –
– jedině tak si prý udělá pohodlí.

Okolo půlnoci otevírá okno světlíku. Namísto promluvy však
vykoná smrt při pádu do uschlých slunečnic.

Nazítří se dostaví detektivové a ohledávají tělo.

Hlaváčku, sledujte… po vaší pravé Osvětimi vidíte, že tělo mohlo dopadnout i do měkkého.

– Ovšem nestalo se tak, pane inspektore Trachto. Proč?

– Hlaváčku, nemyslete, já si taky všim těch nacistů a netvrdím, že by
měli dostat prostor. Ale co my s nimi teď, když už tu byli i v původním znění
?

Průběh jednání

v pokoji není umyvadlo jádro ani obal
moudrost ani barvy

přesto však velmi vážně věřím –
jsme svědky důležité události

tiše volají lidé kteří nestárnou
a rvou si kůži z těl nakažených moukou
kde přišli k té nemoci?
když při pohledu do ucha –
lze nalézt jen rty vlnění a rentgen

lidská tvář v průběhu jednání
zmizí v paměti jak v rašelině

ve chvíli kdy je
pravé oko již zcela zanořeno
levé míří na kolemjdoucí
svou vytrčenou střelkou

(z původní básně Manifesty [duben 2015] osekáno o více jak o polovinu, přeskupeno)

Lakmus býka

Svědí to.
Lakmus býka se zbarvil
odstínem insomnie. Hrbolky
spiklenců mne překvapily na cestě domů. Ty,
a taky ten dotaz můžeš to trochu ztlumit?

Tlumím to dotekem a najednou cítím,
že mám prázdné ruce. Ne, vlastně necítím,
ale mohla bych, kdybych chtěla,
kdyby se pisoáry neplnily
horkou vodou.

Chvěje se to. Mřížky kůže si
vzdechly a vykašlaly modré žíly
přilípnuté ke spánkům. Někdy jsou vidět
více než jindy. Někdo je má výrazné a někdo
vůbec nespí.

Jančí to. Rentgen úsvitu se mi
svalil do klína. Chci ho pohladit po
strašlivých křivých žebrech, po šíji,
a najednou cítím,
že mám prázdný dotek.

Hříva hranaté hlavy podrostla
kolejemi, ale to nevadí, chodníky už beztak
byly křivé. Můžeš to prosímtě trochu ztlumit?

Tlumím to dotekem. Lakmus býka se zbarvil
odstínem insomnie. Rentgen úsvitu se včlenil pod
moji paži a spal. Vdechuji rozpaky starého
tučného mýdla.

podzim 2014

Třetí ozvěna


(1)

Do nějaké míry jsme
začali vnímat obličeje

Do nějaké míry jsme se
stali součástí hranic mezi
oprávnitelným a ne

Žirafy neměly na srsti vzorce
mečely jen když se jim přes plot
házela naplochlá slova na žraní

Mlaskaly a žvýkaly
to podle povahy

A podle představ už
naše těla měla být
dávno někde jinde

(2)

Stali jsme se dvěma suchými plasty
jimiž je možné
zakládat slovník příčin

ale to musí být vopravdický příčiny jako normální
proč to někdy jde a někdy
ne vždyť to co tu popisujem to není
permanentní stav vždyť
většinu času děláme
něco jinýho tys mě napadla a když už nic jinýho
seš aspoň vtipná

Nemá smysl to hledat
vždyť jsme to neřekli v tomto světě

(- přijdeš?
– ne

zaznělo a nikdo netušil
odkud a kým
to celé bylo

a nikdo netušil
kdo to netušil
a nikdo netušil
kdo netušil
kdo to netušil
něco říct to je ta
kauzalita které jsme schopni
víc nejsme schopni
míň jo)

(3)

Schoulili jsme se
do našich třetích ozvěn
daleko od sebe

(cos tam ztratil?
– soudnost)

Upíjím banánový nektar zatímco
za plexisklem pozoruji zakřivená
těla v bazénu
A naše ozvěny
i když se překrývají
jsou od sebe odděleny čárkou a časem

Metro nejelo
šli jsme to pěšky tunelem
každý z jiného
konce trasy

Už ani nevím
jestli jsme se potkali a pokud
zda to bylo na přestupní
přesně v půlce nebo ještě úplně jinde
na zastávce Nagorny Karabach

A přestože si nic nepamatuji
trpím jistotou vzpomínky ve které
prostrkuješ ruku za oranžové trubky které jak
koi kapři občas proplují tunelem

A přestože si to nepamatuji
vím že pak za břichy ryb poškrábeš zeď
a tou samou rukou
špinavou od nánosů neustálých přesunů se
otřeš o žlutý šusťák strachu

březen 2015