Bromelain

Sežehlý hrudník,
krmivo pro papeže.
“Tady máš prut” – “Dík” –
– “A tady propad vleže.”

“Táhněte domů,
přijeli fízli.” –
– “Dej vědět” – “Komu?” –
– “Ty hrany stěn jsou řízlý.” –

– “Nevejdu se už nikam,
a už vůbec do těch lajn.”
– “Jé, promiň že ti vykám,

du bist so schön, so klein,
když ananas svlíkám
a saju z něho bromelain.”

z podlitin

padne večer a slepci na střeše požerou kedluben
co se děje je náhle skutečné řídí se přeludem
co se šeptá se nikdy nenosí smrad táhne z podlitin
kdo se neptá je stélou čehosi k zbytku se modlí stín

jak najdeš uzávěr táhni a kopej
jak tě to zavalí nebraň se slopej
všechno se vyřeší skok bídu haní
k čemu tu jsi snad ne jen na stíhání

padne ráno a slepci na střeše popíjej z vemena
co se dělo je náhle falešné jitra jsou zjevena
co se šeptá to nikdy nekosí omluv se mandloním

– proč jsi tak sivá
– cosi mě odkloní
jen ať ne zdiva

Z kocoviny

Dnešní den začal a skončil migrénou,
tak jako sen, v němž provádím felaci
už nevím komu. Zuby se vyhrnou
předkožkou v láci i neláci.

Pak zhlížím záběry s nahranou psychózou
vraha, co postřílel sedmnáct lidí
tou spoustou nábojů, co nyní ticho zvou,
ať už se nevrátí, ať už se klidí.

Mám přes čelo vrásku, bolavé dásně
a v hubě se mi rozsol jímá.
Mám vzpomínku, co občas drásne,
na zbytek je tu kocovina.

Jsem od potu, ne od zvratek,
i když to by bylo snad i lepší.
Člověk si uleví, vyloučí ostatek,
teď nemám nic, ani to hepčí.

je ne sais plus

strach vynechá příští bytost strach se schová do velryb
ze strachu nám prýští lítost běž a skloň se pro berli
do strachu se chytá mléko strach procitá v závěji
na ten strach si musím zvyknout jinak s vámi nepěji

ustrašeno bývá v strachu ustrašeno po léta
bramborčata tají v hrachu zdálky voní kotleta
zastrašeno bývá v moci zastrašeno v hlavě je
strach se budí právě procit počítá si šalvěje

tenhle strach máš od luceren tamten doutná zpod víka
kanálu a jeho čeren strach si musí odvykat
tomu strachu který právě každý z nás si předčítá
výsměchu co nevycházel ústy jež jsou vejčitá

strach se krčí v ustrašenu strach se zdá být ustrašen
někdo z nás si ustlal v šeru tam kde sídlí ústa žen
někdo z nás si chytil šelmu tam kde plavou kytovci
a pak kdosi viklal dceru štěstí že jsme na konci

Přijdu si jako ustrnulý akuzativ

Co mne potěšilo – Mirna zaplesala, jak krásně tvořím perfektum. Ještě nikdy prý neslyšela, že někdo nemotá slovosled takhle zkraje, chtěla jsem jí říct, že je to samozřejmě jejím pedagogickým působením, ale ona ihned vyhmátla, že je to dík těm písničkám, které poslouchám. A třeba perfektum – to mám odposlouchaný od jedněch Bosňáků, z jejich dost příšerného až líbivého hitu z roku ’86, ale co by člověk pro znalost cizích jazyků neudělal. Záhy jsem se ale vysekala na ustrnulém akuzativu v řadových číslovkách, takže je vše při starém. Žao mi je mila – voljeli se nismo.

nusle jsou dobré nusle se vytratily
dovírej dveře zrak potrvá chvíli
a také hluk to tiché táhlo odpustků

rozdrbej oblohu obnaž ji na kůstku

rána jsou dobrá jen v metru na jiřáku
listopad začal steh se bojí nářku

v čekárně na lině lvice a tygřata
je jich tu šest a jsou krásně vyhřátá
choulí se společně tam dole u schémat
takhle to vypadá když někde uschne hlad

pak ještě zas pak ještě dvojnásob
když nevíš co sáhni si do zásob

a když ne tam dveře se vyvrátily
když uschne hlad tak ticho trvá sílí