Možnosti nesmyslu

Zemřu-li mlád,
aniž jsem vydal nějakou knihu,
aniž jsem viděl, jak vypadají mé verše vytištěné,
prosím vás, kdybyste se chtěli kvůli mně trápit,
netrapte se.
Stalo-li se tak, je to správně.

(Fernando Pessoa – z Rozptýlených básní, 7. 11. 1915, úryvek)

Mukačevo někdy v půli srpna.

Vždycky jsem se vystříhala psaní o psaní. Měla jsem z něj pocit bezradnosti. Ovšem v poslední době jsem se kromě učení cizího jazyka a utváření textů ničemu jinému nevěnovala. Ačkoliv ne – byla jsem na cestách a zažila toho spoustu. Nicméně přesto. V určité chvíli jsem si musela přiznat, že se psaním přestat nelze, že konzervace vyjádření je vlastně důležitá, a že protěžování jiných než jazykových prostředků je proti mé vlastní podstatě.

Připomíná to setkání s kamarády po letech, během nějž si ověřujeme, co všechno už stačilo zreznout & zajít. Politické názory se rozešly po první výplatě. Náhled na citový život není slučitelný. Krátká rozmluva o jídle a pak zase politika a nájmy. A v jakémsi zvláštním okamžiku, kdy už všechno vypadá marně, se najednou objeví společná vzpomínka, která vše zachrání. Následuje otázka, zda další vzpomínky vytvářet, anebo se spokojit s málem.

Zatím je mi to celé jedno. S dobrými kamarády řešíme jen to nejnutnější. Zbytek vyřeší dobré jídlo. Dejme si taky jednou nacpat.

Notre Dame de Cicatrice

Sur la face de cette vieille reine de nos cathédrales, à côté d’une ride on trouve toujours une cicatrice. Tempus edax, homo edacior. Ce que je traduirais volontiers ainsi : le temps est aveugle, l’homme est stupide.

Copy paste

Svou analýzou obrazovky jsem začal u toho, jak její rám odděluje dva různé prostory o různých měřítkách, fyzický a virtuální. Ačkoli tyto podmínky nevedou nutně k nepohyblivosti diváka, rozhodně jej od pohybu odrazují. Proč se pohybovat, když stejně nemůžeme vstoupit do virtuálního prostoru? Tento moment je rozehrán v Alence v kraji divů, když se Alenka snaží získat odpovídající velikost, tak aby mohla vstoupit do jiného světa.

Lev Manovich: Jazyk nových médií, přel. V. Janoščík.

Podnítit

Pečliví zahradníci se domnívají, že zušlechtí růže a fialky, jestliže vedle nich vysázejí česnek nebo cibuli (neboť ty vstřebají všechnu ostrost a všechen zápach, jež obsahují živiny); právě tak i nepřítel, pojme-li a vsaje-li naši zlovolnost a závist, způsobí, že budeme tím vlídnějšími a srdečnějšími k spokojeným přátelům.

Plutarchos: Jak nám mohou být naši nepřátelé prospěšní (přel. Zdeněk K. Vysoký)

To do anything coolly is to do it genteelly

Ani jeho největší obdivovatel by nemohl s klidným srdcem schválit, že si k snídani přinesl harpunu a bez omluvy ji také používal, čímž uváděl mnohou hlavu v nebezpečí, neboť zbraň natahoval přes stůl, aby si mohl nabodávat bifteky. Činil tak ale velmi obratně, a jak známo, většina lidí se domnívá, že když někdo dělá něco s přehledem, znamená to rovněž, že je to společensky přijatelné.

Herman Melville: Bílá velryba, přel. Šimon Pellar, s. 66.

 

His greatest admirer could not have cordially justified his bringing his harpoon into breakfast with him, and using it there without ceremony; reaching over the table with it, to the imminent jeopardy of many heads, and grappling the beefsteaks towards him. But THAT was certainly very coolly done by him, and every one knows that in most people’s estimation, to do anything coolly is to do it genteelly.