Come undone

Včera jsem četla o tom, že nějaká žena (o rok starší než já teď) před 10 lety napsala nehezké tweety, a musela tedy rezignovat na post šéfredaktorky. Odebrala jsem se proto na svůj twitter, abych se dověděla, co jsem v té době páchala já. Kupodivu nic, co bych nepáchala dodnes. Výsledek níže.
Mimochodem se domnívám, že starým tweetem sestřelujeme vždy jen toho, kdo se nehodí, skutky horší než jakýkoliv tweet naopak prochází dodnes mnoha vlivným lidem. Nehledě na to, že ty tweety psala ještě jako teenager ve světě, který se zásadně liší od toho dnešního.
No nic. Na twitter jsem chodila málo a nepravidelně. Výběr ze starých hroznů.

30. listopadu 2012
Bratr: “Já jsem s dovolením spojil vietnamskou kuchyni s tou středomořskou.”
Pak si krknul.
Máma: “A ještě s blitkama.”

8. listopadu 2012
Vladimír Merta říkal, ať volíme Karla. Prej “když ne král, alespoň kníže.” Když už hrál, aspoň, že líže – řiť.

13. října 2012
Druhej den ve volební komisi: hrajeme házenou klubíčkem, děláme ovoce z modelíny. Vařím policajtovi čaj a koukáme spolu na poštolky.

29. června 2012
Výlet se dvěma chlapama skončil asi takhle – jednomu spadla na hlavu flaška a druhej byl vyrušen při porodu.

22. června 2012
Cizrnec.

23. března 2012
Koupila jsem si knihu staré čínské poezie a právě jsem jí nadšeně dala pusu.

25. ledna 2012
Je pět. Mám teď bejt v kavárně. Proč nejdu?

10. prosince 2011
Namodralý večery zelený rána žlutá odpoledne domácí šlehačka co ji nemůžu sežrat horečka zimnice horečka zimnice a zvířátko z moduritu.

9. prosince 2011
Na dně. Tyjo, tady to ale vypadá…

6. prosince 2011
Erotický pathos Zawissonis cancio de amore mundali; rozviklaný zuby; kruhy pod očima. Jo a jím jogurt.

1. prosince 2011
Viděla jsem rezatýho koně, sehnala jsem za dvacku Romanci pro křídlovku a pomohla jsem starý paní. Dneska je fajn den.

chybí mi vídeň

kdo to je snad ne ten kluk co mě sleduje
otáčím se ne není to ten kluk co mě sleduje
možná je to někdo jinej
kdo mě sleduje
ale není to ten co mě

sleduje obvykle

je po nočním klidu z fízlárny právě
vychází měšťák

vynáší smetí

chybí mi vídeň
život se tak nějak
už nedá stihnout


“Hele, a já ti mu říkala, že nevim, jak s těma dětma, no, co pro ně udělat, aby měly kde bydlet, jediný, co ti mě napadlo, že si pořídím revolver, půjdu támhle do parku naproti a zastřelim se, ať maj volnej byt. A víš, co von mi na to řek? Žádný nestřílejte se, to se vyřeší, řek mi, dyť vy byste stejně nevěděla, jak se střelit, to neni jen tak, to chce cvik, no, a tak jsem uznala, že neumim střílet.”

Možnosti nesmyslu

Zemřu-li mlád,
aniž jsem vydal nějakou knihu,
aniž jsem viděl, jak vypadají mé verše vytištěné,
prosím vás, kdybyste se chtěli kvůli mně trápit,
netrapte se.
Stalo-li se tak, je to správně.

(Fernando Pessoa – z Rozptýlených básní, 7. 11. 1915, úryvek)

Mukačevo někdy v půli srpna.

Vždycky jsem se vystříhala psaní o psaní. Měla jsem z něj pocit bezradnosti. Ovšem v poslední době jsem se kromě učení cizího jazyka a utváření textů ničemu jinému nevěnovala. Ačkoliv ne – byla jsem na cestách a zažila toho spoustu. Nicméně přesto. V určité chvíli jsem si musela přiznat, že se psaním přestat nelze, že konzervace vyjádření je vlastně důležitá, a že protěžování jiných než jazykových prostředků je proti mé vlastní podstatě.

Připomíná to setkání s kamarády po letech, během nějž si ověřujeme, co všechno už stačilo zreznout & zajít. Politické názory se rozešly po první výplatě. Náhled na citový život není slučitelný. Krátká rozmluva o jídle a pak zase politika a nájmy. A v jakémsi zvláštním okamžiku, kdy už všechno vypadá marně, se najednou objeví společná vzpomínka, která vše zachrání. Následuje otázka, zda další vzpomínky vytvářet, anebo se spokojit s málem.

Zatím je mi to celé jedno. S dobrými kamarády řešíme jen to nejnutnější. Zbytek vyřeší dobré jídlo. Dejme si taky jednou nacpat.

Notre Dame de Cicatrice

Sur la face de cette vieille reine de nos cathédrales, à côté d’une ride on trouve toujours une cicatrice. Tempus edax, homo edacior. Ce que je traduirais volontiers ainsi : le temps est aveugle, l’homme est stupide.

Copy paste

Svou analýzou obrazovky jsem začal u toho, jak její rám odděluje dva různé prostory o různých měřítkách, fyzický a virtuální. Ačkoli tyto podmínky nevedou nutně k nepohyblivosti diváka, rozhodně jej od pohybu odrazují. Proč se pohybovat, když stejně nemůžeme vstoupit do virtuálního prostoru? Tento moment je rozehrán v Alence v kraji divů, když se Alenka snaží získat odpovídající velikost, tak aby mohla vstoupit do jiného světa.

Lev Manovich: Jazyk nových médií, přel. V. Janoščík.