Václav Hravě

Je pozdní večer, mám zamaštěnou pleť, v záložkách otevřené básně Stephana Rolla, zítra mě zas čeká věcí… Bolí mě údy, protože jsem zase začala víc cvičit, sleduju svůj odraz v zrcadle a říkám si, k čemu jsou mi vlasy, jsem ve stavu, kdy bych si je klidně ostříhala. Přeplachovala jsem je ale před pár dny výluhem z levandulí, a byla by škoda je o takové radosti připravit. Ničím se neprovinily.

Václav Hrabě je pro řadu lidí formativním básníkem a dnes by býval oslavil jednaosmdesátiny. Tím, že zemřel v nedožitých pětadvaceti letech, se můžeme jen domýšlet, co by napsal dál. Tak jako si to můžeme říkat u Wolkera anebo Ortena. Zkazili by se, nebo by napsali spoustu skvělých děl – anebo aspoň jedno, ono kolikrát jedno stačí. Vzpomenu si na ně, když v Brně procházím kolem busty Roberta Musila v Jaselské, nebo kýho šlaka je to ulice. Robert Musil vydal Zmatky Chovance Törlesse v šestadvaceti, a je to výjimečná kniha. Kdyby ale nežil dál, Muž bez vlastností by nikdy nevzniknul. A kdyby nevzniknul Muž bez vlastností, museli bychom si ho vymyslet.

Ráno mi řek’, když hledal svůj uššmudlaný svetr:
Není to legrace na nebi noc co noc.
Namísto růže v klopě mít přesný dozimetr.
Koho se dovolᚠna nebi o pomoc?
Už na mě nečekej! A kup si někde rum!
Zítra si nad palmami přijde
pro mne stroncium!

(Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku [úryvek]. In: Horečka. Labyrint, 1994)

2 krátké prózy

(1) Na mňa sa moja milá nespoléhaj. Milostný dopis jedné vinárně.

V rohu se občas zjeví muž, který, než aby smrděl doma s manželkou, chodí navečer do společnosti. Má dva roky nádor na prostatě a nemůže si moc sedat. Stojí proto a vykládá, že kdyby se jeho ženě před čtyřiceti lety nezadařilo otěhotnět, opustil by ji.

http://www.h7o.cz/na-mna-sa-moja-mila-nespolehaj/

(2) Tvoje tvář s hebkým odrazem. Takhle to dopadá, když mi někdo zadá téma “maďarství”.

Režim – budíček brzy ráno, snídaně, 4 hodiny maďarštiny, oběd, 4 hodiny maďarštiny, večeře, samostudium. Suvi mi pomáhá sepsat odvolání. Jídlo kupodivu výborné. Jen ho, nevím proč, jíme v hotelové restauraci, kam nás sváží, a kde se, ač pod dohledem a označení, mísíme s hotelovými hosty.

https://budapest.czechcentres.cz/blog/2021/05/alzbeta-stancakova-tvoje-tvar-s-hebkym-odrazem

Myslím, že není nic horšího, než usínat za hlasů postav ze starejch a neumělejch povídke – já vim a opravovat to nebudu, tak jako ostatně nikdy nic

„Nemám hotovost, půjdu si vybrat,“ říká ta, co to posrala už před třemi týdny.
„Tak já pudu s tebou. Beztak za mě musíš platit, já už teď fakt nic nemám,“ řekl ten s krabicákem.
Vyšli z Liberálu.
„Mně je to hrozně blbý, že takhle nemám prachy.“
„Jednou na to snad budem vzpomínat.“
„Já se fakt vomlouvám.“
„Vždyť jsi říkal, že budeš překládat a budeš bohatej.“

Chvilku šli mlčky.
„Myslíš, že by nevadilo, kdybych tu pochcal nějakou pěknou pneumatiku?“ zeptal se.
„Tak pochčij auto,“ odpověděla s hranou lehkovážností.
„To já nepotřebuju nic extra.“
„Ale na autech je ledovka, zanecháš stopu.“
„Jo takhles to myslela… ty krávo, ten stromek na Strossu je hnusnej. Vypadá, jako by někdo sežral vánoční světýlka, a pak je vysral na sebe.“

Příroda má paměť. Zatímco si vybírala peníze z bankomatu, položil si krabicák na zem, otočil se zády a pomočil strom na Strossu. Předstírala, že to nevidí. Byla zvyklá na to, že vždycky v opilosti někde chcal. Jednou z lodi, jednou na Václaváku, jednou za to dokonce dostal pokutu. Myslela si, že když už spolu nechodí, bude jí to jedno. Ale nebylo. Představila si ho v plenách a ošila se. 
Dával si s tím na čas a před Liberálem se ještě napil krabicáku.
„Seš v pohodě?“ ptali se ti dva vevnitř.
„Ale jo, proč?“
„Jak ses vrátila, vypadáš divně… jé, hele, von pije krabicák, no to je sranda.“
„To není sranda. Von je tak trochu alkoholik.“
„A to je ten, co si s nim chodila?“
„Jo to je von?“
„Dyk sem ti mezitim řikal, že si myslim, že je to von.“
„A jo vlastně, si řikal.“
V Liberálu je nazelenalé světlo. Kolem okolních stolů pár povědomých tváří.
„No a stejně,“ říká ta, co to posrala před třemi týdny, „stejně jsou lidi krásný.“ A ukázala na tlustou ženu a muže: „To sou takový figurky, kde to najdeš, viď.“

(Příroda má paměť, 2. 12. 2014)

Come undone

Včera jsem četla o tom, že nějaká žena (o rok starší než já teď) před 10 lety napsala nehezké tweety, a musela tedy rezignovat na post šéfredaktorky. Odebrala jsem se proto na svůj twitter, abych se dověděla, co jsem v té době páchala já. Kupodivu nic, co bych nepáchala dodnes. Výsledek níže.
Mimochodem se domnívám, že starým tweetem sestřelujeme vždy jen toho, kdo se nehodí, skutky horší než jakýkoliv tweet naopak prochází dodnes mnoha vlivným lidem. Nehledě na to, že ty tweety psala ještě jako teenager ve světě, který se zásadně liší od toho dnešního.
No nic. Na twitter jsem chodila málo a nepravidelně. Výběr ze starých hroznů.

30. listopadu 2012
Bratr: “Já jsem s dovolením spojil vietnamskou kuchyni s tou středomořskou.”
Pak si krknul.
Máma: “A ještě s blitkama.”

8. listopadu 2012
Vladimír Merta říkal, ať volíme Karla. Prej “když ne král, alespoň kníže.” Když už hrál, aspoň, že líže – řiť.

13. října 2012
Druhej den ve volební komisi: hrajeme házenou klubíčkem, děláme ovoce z modelíny. Vařím policajtovi čaj a koukáme spolu na poštolky.

29. června 2012
Výlet se dvěma chlapama skončil asi takhle – jednomu spadla na hlavu flaška a druhej byl vyrušen při porodu.

22. června 2012
Cizrnec.

23. března 2012
Koupila jsem si knihu staré čínské poezie a právě jsem jí nadšeně dala pusu.

25. ledna 2012
Je pět. Mám teď bejt v kavárně. Proč nejdu?

10. prosince 2011
Namodralý večery zelený rána žlutá odpoledne domácí šlehačka co ji nemůžu sežrat horečka zimnice horečka zimnice a zvířátko z moduritu.

9. prosince 2011
Na dně. Tyjo, tady to ale vypadá…

6. prosince 2011
Erotický pathos Zawissonis cancio de amore mundali; rozviklaný zuby; kruhy pod očima. Jo a jím jogurt.

1. prosince 2011
Viděla jsem rezatýho koně, sehnala jsem za dvacku Romanci pro křídlovku a pomohla jsem starý paní. Dneska je fajn den.

chybí mi vídeň

kdo to je snad ne ten kluk co mě sleduje
otáčím se ne není to ten kluk co mě sleduje
možná je to někdo jinej
kdo mě sleduje
ale není to ten co mě

sleduje obvykle

je po nočním klidu z fízlárny právě
vychází měšťák

vynáší smetí

chybí mi vídeň
život se tak nějak
už nedá stihnout


“Hele, a já ti mu říkala, že nevim, jak s těma dětma, no, co pro ně udělat, aby měly kde bydlet, jediný, co ti mě napadlo, že si pořídím revolver, půjdu támhle do parku naproti a zastřelim se, ať maj volnej byt. A víš, co von mi na to řek? Žádný nestřílejte se, to se vyřeší, řek mi, dyť vy byste stejně nevěděla, jak se střelit, to neni jen tak, to chce cvik, no, a tak jsem uznala, že neumim střílet.”