A Norimberkem se táhnul růženín…

Jinak si nedovedu vysvětlit tu nachově zbarvenou oblohu, která mě provázela při druhé návštěvě Waschsalonu. V ruce neoprávněně vynesená kabela nacpaná špínaprádlem, pod nohama štěrk na rozbředlém snížku, který pomalu stékal do kanálů. Kráčím přes Wöhrder Wiese a nad hlavou mi proletí hejno kachen a čejek. Chci si je vyfotit, ale to bych musela položit tašku do toho sajrajtu, sundat si rukavici, celý to nastavit, hejno by mezitím ulítlo někam pryč, a já bych snad konečně pochopila, proč že se ta kabela vlastně nemá vynášet z budovy.

V prádelně jsem byla sama, sledovala otáčející se bubny pračky a sušičky, až nakonec vešli tři chlapci a šinuli si to rovnou k sušičce. Ale to už jsem měla padla, skončil mi sanitární den.

Ve Fürthu jsme si dali večeři s Pauline a s Leonhardem. Bála jsem se, že to bude oficiální večeře s nějakými páprdy z PEN klubu, takže jsem přinesla víno a bonboniéru z Normy a snažila se tvářit vážně. Hned zkraje mi Leo oznámil, že budeme večeřet u něj doma, v komplexu sociálního bydlení, a hned nato zjistil, že si ve svém sociálním bytě zabouchnul klíče, takže jsme chodili nahoru dolů a sháněli náhradní sadu po sousedech. Pauline, která se mezitím ztratila a došla až někam na střechu, pak donesla zeleninu různých tvarů a velikostí ze Solawi. Krájeli jsme mrkve, brambory, červenou řepu, fenykl, zázvor, a povídali si o ultras, Oswaldu Spenglerovi, o narcismu, o tom, jak všechno má dvě strany, nebo naopak žádnou, probírali jsme, co píšeme a jak nám to jde. Nakonec otevře Leo bonboniéru.
“Ale není veganská!” vykřiknu.
“To nevadí, když jde o sladkosti, tak na to kašlu.”
Potom hodnotíme, která pralinka chutná nejlépe.

Vystoupím z U-Bahnu na Lorenzkirche, je noc, ale příjemně teplý vzduch. V kostele zjevně nejsem sama – kdosi ve vedlejší místnosti zakašlal, a tím mě uspal.