Anče proteklo mlíko

jak jsme si všimly, když jsme vylezly do čtvrtého patra a ona si sundala kabát.

Nedostatečně čtu e-maily a pletu si doby srazů, volám pak s jazykem na vestě do Německa, nedovedu si představit, jak vypadá člověk na druhé straně příjmu, zní ale příjemně, když se ptá “tak snad se sem aspoň trochu těšíte, nemáte strach teď přijet?”
“Těším se velice, ono je čeho se bát?”
“Přeci jen ta opatření… situace se zhoršuje… Tak mi jen napište, jakým vlakem pojedete, objednáme taxíka.”

And nothing to hang about. Před 4 lety jsem si 17. listopadu, který jsem strávila provázením turistů, vyfotila dva bezdomovce. Spali před magistrátem na lavičce, jako sousoší měli hlavy zaklesnuté o sebe. Lidé se pohoršují nad bezdomovci, ale málokoho zajímá, jak vlastně vznikají.

Ten šestnáctý listopad letos trávíme podivně, Anče, té proteklo mlíko, já volám do Německa a přece aspoň trochu děkuju, že můžu, a pak si sednu do kavárny, potkám pár známých, nakonec sedíme ve čtyřech u jednoho stolu, prostorem se nese Buena Vista Social Club.

“Škoda, že nehrajou Mekyho Žbirku,” postesknu si, “pouštěla jsem si ho jen asi dvacetkrát denně.”
“A jakou chceš písničku? Já jim řeknu,” řekne první muž.
“Idem do PKO, z alba Zlomky poznania,” odpovím.
A tak zahrajou Idem do PKO.
“Chceš ještě nějakou další? Já jim řeknu,” řekne druhý muž a nečeká na odpověď. Od pultu už zazní jen “nejsme jukebox”, ale nakonec pustěj 22 dní.
“A nechceš ještě nějakou?” ptá se třetí muž.
“Ne, prosímtě, už ne, už říkali, že nejsou jukebox. Chudák ta holka.”
“Ale jo, já jí řeknu, že chci to Sedím doma, je mi smutno.”
A tak zahrajou ještě Sedím doma, je mi smutno.
Třetí muž si zapomněl platební kartu, a tak za něj platím a nechám vysoké dýško.
“Škoda, že ten Meky zomrel, ale aspoň jsme jeho kvality docenili…”
“Co teprv, až umře Karel Gott! To si ho pak budem žádat pořád.”
“Jojo, to budou časy…”
“Jojo…”
“Já měl beztak nejradši Waldu. Walda byl super. No uznejte…”

Druhý muž odchází první, první muž odchází druhý. Zůstanu se třetím mužem. Docela dlouho se procházíme, je příšerná zima.

Tramvaj nám pak zastaví v půlce refýže. “Co je s tou tramvají, je to divný, proč stojí tak daleko?”
Na zastávce jsme jen my dva, nějaký milenecký pár – chlapci je zjevně zle a dívka se o něj stará – a muž o dvou berlích. Z tramvaje vyoukne řidič a začne nám posunky ukazovat, že máme jít za ním. Neměli jsme se hnout z místa, ale z nějakého důvodu jsme ho poslechli. Jdeme jen my dva a muž o berlích. Milenci zůstali stát. Muž o berlích má zelený kabát, vypadá, jako by ho někdo vytesal z mechu. Belhá se velmi pomalu.
“Co to je? Ten člověk o berlích to nemá šanci stihnout,” říká třetí muž a zrychlí.
“Jestli chcete jet se mnou, tak si nastupte, aby nenastoupil ten bezdomovec.”
“Co prosím?”
“Tak jedete, nebo nejedete?”
“A on jako nemá právo s vámi jet?”
“Nemá, ten nemá právo na nic, nepojede nikam, nemá jízdenku.”

Argumenty člověka napadnou vždycky až když je pozdě. Proč jsem neřekla, že mu tu jízdenku teda koupím? Proč jsem neřekla, že to, zda člověk má jízdenku, řeší revizor, ne řidič. Co když jsme jízdenku neměli my? Mluvil o tom člověku jak o pytlu brambor. Nedokážu říct, co mě ochromilo nejvíc, ale prostě jsem nějak nemohla nic. Dveře tramvaje se zavřely, já nenastoupila, třetí muž ano.

Prohlédla jsem si tu rozestavěnou scénu, která tam po nás zůstala. Muž o berlích, vytesaný z mechu, stojí nedaleko ode mě. Někde u slova bezdomovec to vzdal a přestal se belhat. Věděl, že ho do tramvaje nikdo nepustí. Dívám se na něj a nevím, co mám dělat. Mám mu dát peníze? To je píčovina. Mám mu něco říkat? Přijde mi, že nemá výraz, vlastně ani obličej, ale že mohu-li něco vidět, tak spíš to, že nechce, abych cokoliv říkala nebo dělala.

Milenecký pár opodál – dívka objímá nazelenalého chlapce, ale střetne se se mnou pohledem, jako by mě vyzývala k nějakému vyjádření. “Tohle byl naprostej humus,” ulevím si. “To teda byl,” odvětí.

Bylo přesně 01:01. Takhle uplynula první hodina a minuta sametového dne, díky, že můžem dobíhat tramvaj, až na to, že někteří už nemůžou.

“Radši nechat člověka zmrznout. Říkal mi pak po cestě, že by zasmrděl celou tramvaj a načichlo by to až do rána, až lidi budou jezdit do práce… nechal jsem to bejt, bál jsem se, že se ještě víc zatvrdí.”

Tahle společnost nestojí na zdravých základech.