Mám rozepsaných několik povídek. To jen tak mimochodem. Taky mi opět brzo časopisecky vyjdou nějaké ehm, básně. Dala jsem do výběru vše, co za posledních dost let spadlo pod stůl, tj. nikdo to nikam nevybral, protože to nejspíš bylo blbý. Vědoma si snížené kvality, reagovala jsem tímto na skutečnost, že mi opět nenabídli honorář. Můžu si zas jednou sednout a autorským výtiskem, pokud vůbec dorazí, vytřít svou prdel, až na to, že se mi nechce, protože tiskařskou čerň na sliznicu neradno pokládat,¨

A ten překlep tu taky nechám.

Taky jsem odeslala vše potřebné k žádosti o zkurvygrant na knížku. Pokud si kdokoliv z komise přečte tento článek, mám asi tak jistotu, že mi nic nedaj. V tom případě to prdnu na ulož.to a už si s tím dělejte, co chcete.

Na grant je potřeba: profesní životopis autora, anotace díla, ukázka z rukopisu a posudek. Profesní životopis a anotaci si člověk vytvoří sám, rukopis zpravidla taky. Na posudek je ale třeba nezávislý pohled osoby mimo redakční okruh žadatele. V instrukcích je to popsáno celkem jasně: nesmí to být malá domů, klientelismus a tak. Lidé jsou v mém životě notně vystřílení, se spoustou se skoro nebavim, a bylo těžké vybrat někoho, kdo mi posudek napíše jen za předpokladu, že se mu rukopis bude líbit. A taky někoho, kdo si to celé i přečte a bude si o tom vůbec něco myslet. Nakonec jsem si vybrala kata největšího v domnění, že mě s tím rovnou pošle někam s předvídatelnými slovy: “Těm úřednickejm nic nepodávejte. To si to vydání nemůžete zařídit jinak? Já nic psát nebudu.” Kupodivu mi posudek dodal, a ještě při té příležitosti láteřil: “Máte hrozně kulatý záda. Ukažte! Na to se nedá koukat. Vemte si tuhletu pomůcku, a teď tahejte, ale ne rukama, lopatkama! A každej den stokrát! Já na vás nemůžu koukat. A nemyslete si, mně se to líbilo, má to rytmus, je to úsporný, ale taky tam občas máte píčovinu, některý ty slova tam, já nevim, to ještě proberem!”

Dále: “Kde to vydáváte? A nejsou to čůráci? Proč to nevydáte u toho tamtoho? No, to je samozřejmě taky čurák, všichni jsou. Jednou jsem u něj byl na tý jeho chatě, dopředu jsem říkal, ať na mě nemluví poránu, a on chtěl, abych mu pomoh odhrabat sníh. Tak jsem se sebral, a tím hlubokým sněhem jsem nasraně šel dvacet kilometrů k nejbližší železniční stanici. No. Anebo možná chtěl, abych šel pro rohlíky, už nevim, ale neměl na mě mluvit. Pak jsme spolu asi deset let nepromluvili.”

Nakonec jsem zjistila, že většina lidí si o ty posudky řekla kámošům z redakčního okruhu, a to nebonzuju, to je snadno dohledatelný, obzvlášť, když ty žádosti podávali souběžně, napsali si to bezbolestně, jednou seš ty spisovatel, potom seš můj posudkář, všechno se to poslalo v jedný obálce a nikomu to nepřišlo divný, a já jak debil se ještě řídím tím, co mi kdo řekne.