Peskovat les

pour moi t’es la plus belle

Můj šílený život se v posledních dobách dost změnil. Je to vlastně už dávno. Přestala jsem lítat po ulicích s turisty, střídat tři jazyky denně, všechno bylo on-line a já skoro nic nevnímala. Ukončila jsem vztah se sebou i s všednodenní realitou.

Ne že bych kdy byla nějak významně dobrý člověk, ale myslím, že dokážu vystopovat chvíle, kdy došlo k dost zásadní zlomenině mého charakteru. Ale, jak tvrdí mí charakternější rádci: “Charakter nezlomíš. Pokud takhle uvažuješ, určitě je ještě čas věci napravit.”

Mívám bolesti různého druhu. Vedle různých organických potíží, které narážejí na laxnost veřejného zdravotnictví (ne že bych se chtěla zastávat soukromého, ale takhle moc mě do prdele se zjevnými požízemi nikdo dřív neposlal) taky sílící úzkosti. Chvíle, kdy se probudím, protože nemohu ze spaní dýchat. Vídám pak lidi, kterým se děje totéž, a co si na nich vezmu. Tak možná si řekneme, že víme, jak se cítíme. Vídám taky lidi, kteří tohle nikdy nezažili, a dívají se na mě jako na blázna. Pozvolna odhaluji kořeny svého defétismu, jsou velmi hluboce posazené. Dochází mi baterka u mobilu a počítače, já pak ta zařízení zase nabiju. Spousta věcí se mě nedotýká, mám dojem, že žiju v simulaci.

Před čtením ve Fra jsem měla hroznou migrénu, nějakému pánovi vypadla horalka z kapsy, normálně bych ho doběhla, jenže mi bylo tak blbě, že jsem musela vážit každý pohyb – bolest vystřelovala až do čelistí a já se bála, že se při každém dalším pohybu pobleju. Horalku jsem si tedy strčila do kapsy a cítila podivnou výčitku. Dorazil pak jeden posluchač, dal mi acylpyrin, asi mi to trochu pomohlo, tohle, anebo samotné čtení, které mě donutilo změnit paradigma, anebo to, že mi ten lék poskytl člověk, kterého jsem poznala právě v téhle kavárně – ležel pokroucený na autě, už je to pár let, pozorovala jsem jeho divnou čelist a měla dojem, že ho znám odjakživa, což ale nikdy nebyla pravda. Myslím, že když mi podával ruku a sděloval mi své ničím výjimečné jméno, smál se jako šílenec – zhruba tak, jako se směje pokaždé. I tenhle člověk mi, když jsem zapíjela acylpyrin, řekl, že na narovnání páteře není nikdy pozdě. “Jen se narovnej a prober z té letargie. Jestli na něco nemůžu koukat, tak právě na tohle.”

Tu horalku jsem snědla za dva dny při pěti a půl hodinové cestě do Havlíčkova Brodu. Nějací pánové mi během putování radili, jak mám přestupovat, mrzli jsme společně na trati, za okny ubíhala Vysočina, a já ji v ten moment snad i milovala. Nelze peskovat les za věci, za které nemůže. Kolem nás projížděl nějakej regiojet, a jeden z pánů na něj ukázal a řekl: “Ty jejich vagóny, to ale taky není žádná ranní rosa.” Když vystoupili, zamířili ihned do pivnice Taifun, a já pak tiše našlapovala na koberce v hotelu Brixen.

Člověk dlouho vydrží lpět na statu quo. Jenže život je naplánovanej tak, že jednou skončí. Pojďme dnes společně nahodit život.