Hello, lucky boy

Výkyvy nálad zhruba tak patnáctkrát denně. Od odhodlání, že všechno bude super, po naprostý zmar. Sedím v Brně na svém gauči, který je mi postelí, okno nejde dovřít, a tak je podivně vyspravované kousky obalu od cigaret. To pro mne udělal člověk, jemuž jsem svůj pokoj půjčila ve chvíli, kdy jsem ho nepotřebovala. Teď ho potřebuju jak nikdy v životě. Celý svět se jeví sešněrovaným dojmem, jindy mi ale zas praskají obruče a já chci běžet a být hrozně šťastná.

Dohodli jsme se, že si nebudem psát, přesto mi v noci napíšeš a já odvětím, že mi akorát zemřel děda, ráno mi pak Martin nalije burčák a já se líznu hnedka před devátou, řeším nějaké pracovní věci, ale v zásadě unikám myšlenkama do Łužice, o níž se mi v noci zdají sny. Vypadá v tom snu úplně jinak, než jak si to pamatuju z nedávné výpravy do Chrósćic, lze říct, že snová Łužice připomíná spíš Berlín, a vlastně se mi možná zdá o Berlíně… anebo je to Hoyerswerda, které už neřeknu jinak než Wojerecy, Lipsko, Chotěbuz, nebo nějakej jinej New York, co já vím.

Tudíž i ze sraček můžeš vytáhnout se, říkám si, zatímco si v sekáči zkouším hadry na holé tělo. Jedna věc je dobrá – konečně se hýbu bez bolestí, mohla jsem protančit noc až do rána a zpívat fideralala fiderasasa, křepčit v kruhu či v náručích Lužických Srbů, nebo třeba úplně sama, to to jelo, kdybych si mohla vybrat noc, z níž se nechci probudit, byla by to tato, děti rozbíjely porculánové talířky o zem, všude kolem bzučela ta strašně blízká řeč, oheň plápolal, lidé se postupně vystráceli, objevovali a zase vytráceli, nejkrásnější Lužický Srb líbal svoji vesnickou lubku… a je zvláštní, že tihle lidé v krojích mají ve smart phonech beztak stažený tinder, když jejich lásky mohou být tak jednoduché – taky je zvláštní, že až se ráno probuděj, neoblečou si znovu kroje, ale nějaké unifikované hadry, a začnou mluvit zase německy.

Jak moc mě mrzelo, že musím zpátky, ani neumím vylíčit. Strávila jsem v Lužici celkem jenom dvě noci, a to v rozpětí sedmi let. A nikdy na ně nezapomenu (a snad budou další? Budou, ne?). Přesto hážu ráno v ubytovně u Moniky do krosny věci, pachuť v ústech přebíjím žvejkačkama, (gab es etwas mit Knoblauch? ptá se paní na úklid, a my se jen zastydíme, samozřejmě jsme ve 4 ráno žrali česnečku, a jakou poctivou!) Do lýtka mne hlavičkou udeří černý kocourek, hladím si ho a občas si loknu ibiškového čaje. Pak se jdeme projít po hřbitově a ke kostelu, zahlédneme kovářův domek a potok…

Cestou z Letňan se stavím na Letné, dává mi to smysl, sedíme pak v mlíčňáku, když kolem nás projde pán s bílou kozou na špagátě.
Jak se ta koza jmenuje?
Květinka, řekne ten kozovod. Ona je mladá, jsou jí teprv 2 měsíce, teď jsme byli na Kokoříně, nechtěl jsem ji nechávat v autě.

Nakonec nám dá vizitku s nápisem PŮJČOVNA KOZ, rozesmějeme se a obejmeme, když z objetí vykouknu, spatřím další známou tvář, tu, která teď v Lužici chyběla, a v závěsu jednu neznámou, nakonec sedíme ve čtyřech, pijeme slivovici a povídáme si, boty mám zabahněné, vypadám, jako bych právě vyšla z kravína, což je pravda, já fakt vyšla z kravína v Chrósćicích. Střelíme to pak ještě dolů na poslední štaci, Marcel sedí u stolu a píše, dva slammeři mi dají cigaretu, tak je to fajn, a s vámi všemi mi bylo dobře, a za to vám děkuji, nicméně pak usínám, a další den už je klidný, modrá zonka ve Sladkáči, film u Pilotů, proč jen je nutné zobrazovat lásku tak banálně? – nakonec mě doprovázíš domů, což je cokoliv, jen ne dobrý nápad, pak ale najdeme na konečné ježka v kolejišti, zabrzdíme dopravu a ty pak zabalíš toho zděšeného hmyzožravce do mikiny, odneseme ho do trávy, chvíli postáváme opodál, dokud se neosmělí a neodpeláší pryč.