And yes, I’m being candid

Welcome, welcome, welcome
To the House of Freaks
Prepare to see some people 
with some very odd physiques

Nějak na mě dopadla ze všeho chandra. Nutnost všechno reorganizovat, přesouvat srazy nedaleko od bytu, protože nevíte, jak dlouho vydržíte venku. Na svůj odraz v zrcadle už ani nekoukám – je tam jen unavený člověk s kruhy pod očima a strhanými rysy – ale stejně – keep chasing your schemes, you ugly baby! Na druhou stranu – jednou to přijít muselo, jednou se zemřít muselo.

Přesto i venku jsem párkrát byla, i když pochybně. V sobotu jsem vyrazila brzo, ještě bylo trochu frišno, pak jsem to střihla na schůzi do starého dobrého a podchlazeného Semináře. Odpoledne jsme ale se třemi muži vylezli před barák na dvůr, kolem nás místo stromů tentokrát zaparkovaná auta, co akorát dojela ze Srbské Lužice, Srbové z nich vynesli dvě vlajky. “To použijte, až budou nějaké demonstrace!” řekli a položili je na piáno.

Venku jsem se ale najednou začla hrozně divně potit, takový ten divný táhlý chemický pot, co nic dobrého nevěstí… a tak jsem se tří mužů zeptala: “Ale je vedro, že jo?”
“No, buď je vedro, anebo mám infarkt”
“No, proto se na to ptám, že nevím, jestli je vedro, nebo mi je zas zle.”
“Je fakt, že já už se taky vždycky ujišťuju: ‘A prosímvás, je vedro?'”
“Tak když se pak ptáš na ARu, tak je to jiná…”

Pak volíme členy zastupitelstva za mých nejapných poznámek à la “stará funkce nerezaví!”, moje útroby (nikoliv wutroba, i když ta vlastně možná taky) je v naprostých plamenech, a asi tak do hodiny dvou už to balím, svářím si vrbovou kůru a v absurdním a kousavém tričku s comandantem ulehám do postele. Venku je babí léto, nádherné podzimní světlo, a já nemám sílu mu jít naproti.

Další den se budím brzo, nakonec ale proležím celé dopoledne, vykopu se v časech, které považuji za lepší, vezmu si i foťák a vyrazím světlu naproti.

“Co je dneska vlastně hipsterský,” přemítáme, neviděli jsme se týden, a teď kráčíme s plátěnkama přes rameno (moje je nevkusně naditá) a sosáme z jedné lahve Club Maté. To jsem před víc jak měsícem doporučovala Robovi v Huse na provázku, a on říkal, že jsou věci, které se prostě jen tak některým lidem dějou.
Pak si sedneme do kavárny daleko od sebe a chvíli píšeme, já potkám kamaráda, kterýho napoprvé nepoznám, a omylem ho při podání ruky podrápu (dva nehty mi vůbec nejdou ostříhat, a tak je nechávám prostě růst), nakonec pokračujeme ještě kamsi do podniku, ve kterém sošně postává vyčesaná kolie, sledujeme ji, zatímco se o sebe opíráme spánky, necítím štěstí, jako spíš prázdnotu, jenže ta kolie je beztak nádherná.

Vyrážím na tramvaj, slunce dávno zapadlo, ale ještě jezdí denní.
“Tobě to jede až za tak dlouho? Tak pojďme ještě ke mně, ať tu nemrzneme.”
“Nemrzneme? Vždyť je vedro!”
“Tak možná jsem jen chtěl, abys šla ke mně…”

Předešlá tramvaj měla zpoždění, a tak ji ještě stihnu, naskočím se vzpomínkou na to, jak jsme na téže zastávce čekali, když příšerně chcalo, nechápu už vůbec, jak plyne tato doba, proč se tak hrozně ztrácíme, a kde je podstata čeho.

***

Po dlouhé době máme mít sraz s Vítkem, já už ale od rána vím, že dnešek zase bude katastrofa, a tak beru telefon a sdělím už jen lakonicky: “Příšerně krvácím, nedojdu daleko, ale můžeme si dát spolu oběd tady.”
Uvaříme si bramborové rizoto, sníme ho na balkoně a sledujem u toho práce na protějším domě: “To je hrozný, sedíme tu jak buržousti, jíme a koukáme na dělníky na lešení.”
“Sedíme na balkoně bytu, ve kterým bydlím na dobrý slovo, a ještě nám sem dopadá prach z vejškovejch prací, jaký my jsme asi patricijci, prosímtě?”
“Jé, hele, ale pánovi teď spadl nějakej pracovní nástroj. Chudák.”

Nakonec jdeme přeci jen na procházku, já ale nemůžu skákat po kamenech, protože mám strach, že vykrvácím, i když to není pravda, je to jen úzkost, Vítek mě bere za ruku a kopec se mnou sejde až dolů.
“Takhle jsem si život nepředstavovala,” říkám, pročež mě Vítek ujišťuje, že na mně není nic poznat, že vypadám tak, jako vždycky, a já říkám, když sejdeme do nějakého údolí, že se zas divně ochladilo.