To je mój swět

„Ale já chci, abys o nás na ten blog napsala tak, jak nás jako doopravdy vidíš…“ říká Lukáš.
„Si děláš prdel? To by nikdo nechtěl číst, a vy teda především.“
„Ale jen to napiš, a ty, Tondo, už nikam nejezdi, normálka si tu s náma sedni, neboj, tady se nevožereš, vždyť tady už neni co pít, poď, dáš si pivo…“
„A co to tam venku vůbec probíráte?“
„Myslíš, že já vim? Já u toho spim… A votevřte někdo toho bechera, jinak ten Tonda fakt vodjede…“

Před šesti lety jsme o Velikonocích brázdili Horní Lužici, kolem nás projížděli křižáci na koních, Lukáš měl na sobě červené kalhoty a tričko, které nosí dodnes, Ławrjenc byl ještě naživu a napsal nám na papírek jméno svého syna Petra. Ostatní tam od té doby jeli ještě hodněkrát, taky na Ławrjencův pohřeb, zatímco já bivakovala někde v Bordeaux, Berlíně nebo Budapešti. Ale i tak jsem na tuhle nejbližší cizinu a nejzazší možný domov myslela. No a pak, ve změti akademických průserů, najednou zpráva, že se chystá narychlo letní škola lužické srbštiny. A bez letních škol přece není léto létem. Jen se mi po té poslední zdál sen, že mě po jedné poslali do lingvistického lágru, protože jsem se nenaučila dostatečně maďarsky.
„Prosímtě, tohleto není lágr, ale sanatorium! Režim, klid, společenské hry, a hlavně – není odtud kam utýct,“ objasňuje Rejzka.

A skutečně – hráli jsme bingo a proklínali číslice, vařili a myli nádobí poté, co nás vyhodili z restaurace, domem otřásal jekot, když hrál Ferencváros se Slavií, přijeli Srbové na kolech, rozfajrovali gril, opekli špekáčky, sýry a lilek, a bylo to s nimi celkem snadné – většina z nich se totiž jmenovala Syman a bylo jim trochu přes dvacet, vytahali si harmoniky, trubky a ukulele, a další den zase odjeli. Večer pak měly padat hvězdy, slzy svatého Ławrjence, stáli jsme vprostřed zahrady a ničili si krční páteř pohledy k nebesům.

„Já říkám, že hvězdy si udělaly mocného nepřítele. Určitě padaj támhle za těmi stromy a my je nevidíme,“ tvrdí Kryštof.
„Pokácet přírodu v lese! Hele, koukejte, teď něco spadlo!“
„To určitě jen někdo škodolibě hodil vajgl z balkónu, pojďte, balíme to.“

V kuchyni jsme si čepovali malinovku a pivo a veřejně zapisovali, kdo toho nejvíc prochlastal.
„To jsme byli na kolesowanje v Lužici, no, bylo trochu vedro, ale ty klobásy jsem si přehodil přes řídítka, převezl je přes hranici a dal je potom v semináři do mrazáku. No, a mezitím uplynul rok…“ vykládá Tonda.
„Hele, jak skočil v tom vyprávění jakoby nic,“ směje se Januška.
„Ale když jsme u těch zkaženejch potravin, Iva přišla na to, že jsem se včera asi poblila z lilku,“ přemítám.
„Tak to nebyl lilek, ale blilek!“ opraví mě Januška.
„Ale copak je to správně, vyhodit jídlo, když mu nic není?“ rozčiluje se Tonda, ukusuje chleba a káže: „To si pak normálně vezmeš kýbl…“
„Podívej se na něj, normální člověk by při jídle řek, ať změníme téma, a von ne, von prej to si vezmeš kýbl… a tenhle člověk s kachním žaludkem nám bude radit, co má kdo jíst,“ vzteká se Lukáš, „a vůbec, proč mám na zádech furt ten batoh?“

V osm ráno se potkáváme na snídani, někteří chodí dřív a jiní později.
„A co že se tu ploužíš jak mrtvola? Jsi včera prochladnul?“
„Ále, neprochladnul, prochlastnul…“
A potom se učíme. Wulkotnje. Haj. Šmórlatko. Čteme si básně Handrije Zejlera v originále, vyplňujeme cvičení a pilujeme duál. „Máme pro vás radu,“ říkají Rejzka s Kryštofem, „vyhýbejte se v Lužici párům… prostě, když uvidíte dva lidi, zdrhejte.“ Občas se někdo pokusí zabít některou z masařek, které na nás během výuky nalétávají. Oběd chodíme natravovat na přednášky v dřevem obloženém Iglú, posloucháme o prusko-rakouské válce, budyšinských protestech v roce 2001, nebo o kašubštině.

Poslední večer si povídám s Cordulou u ohně, občas z plamenů vyskočí jiskra, a všichni pak ječíme jak malé děti, na lavičce za námi pusinkuje Marcel svoji ženu, se kterou se účastnil protestů v roce 2001, a nevnímá, že teď asi už skutečně padají hvězdy, a že my nazítří hornolužičtinu neuslyšíme, pojedeme s Jendou autem k rozpáleným letňanským pláním, budeme se bavit o tom, kdo z nás se v týdnu pozvracel, a kdo měl zánět dutin, „v životě je třeba mísit ironii s patosem, a to je to, co ti ta Lužice může dát,“ říkal Lukáš, „nezapomeňte, co říkal pan docent – skutečný svět není tam venku, ten je tady u nás, v Lužickém semináři, a dopijte někdo tu žulovici, ještě je tu whiskey, a vůbec, proč mám na zádech pořád ten batoh?“