Tak jak ti chutná slovo vychtlina

Když jsme se dneska s babičkou loučily, podala mi ručičku – to nejde napsat jinak – a chvíli mě tak držela. Má už roky hrozně studenou kůži. Během našeho setkání jednou skoro natahovala, snad spíš štěstím, že mě vidí, a já se jí snažila odvést pozornost jinam, ač jsem rozptylovala spíš sama sebe, neboť mi zvlhly oči pocitem všeobjímajícího zmaru. Takhle jsme se držely za ruku, což není samozřejmost. Asi jako když jsem jí řekla, vlastně napsala (musím jí všechno psát velkými písmeny v jednoduchých větách, protože neslyší), že mám narozeniny. A ona mi prostě jen podala ruku a já věděla, že je to to nejcennější přání k narozeninám, které obdržím.

Jinak ale dnešní návštěva nebyla na rozdíl od řady jiných až tak traumatizující. Vzali jsme to autem, kterým bychom bývali měli jet na nějakou veselou dovolenou, tak jak jsme jezdili předloni a snad trochu i loni, vykydnout se ve Wannsee, Postupimi, Užhorodě, Sázavě nebo Egeru, ale nejedem. Žijeme zvláštně posazený život, ve kterém údiv, že jednomu zmizel zubní kartáček, střídá údiv, že se ten kartáček zase vrátil. Mezilidské vztahy jsou strašně podivné, a možná takhle nějak mají vypadat – lidé žijí společně, ale v zásadě odděleně, jen ve chvílích pekla přijde nepodmíněná pomoc a podpora od toho druhého. Zbytek v jiných oběžnicích.

Takže jsem si aspoň ušetřila štrapáci o x přestupech, zpožděních a výlukách, stavili jsme se v obchodě s italskými potravinami, ve starosvětské cukrárně, a nakonec u ex-Jugošů, jak si sami říkají, na jídle. Ptala jsem se jich, odakle su, podle vinného lístku jsem čekala Chorvatsko či Srbsko, ale byli ze Sarajeva a nechtěli o tom moc mluvit. Na maloměstě zjevně každý věří, že tu jedinou pizzerii v okolí vedou Italové, a ten, kdo tomu nevěří, tu hru hraje stejně.

Můj táta v našem starém žižkovském bytě, kde se dalo cokoliv, jen ne důstojně žít, vždycky prohlašoval: “Příště, až potkám Trošku v trafice” (bydlel nedaleko, jsem zapomněla říct), “tak mu to řeknu!”
“A co mu řekneš, tati?”
“No řeknu mu, že se mi ty jeho filmy nelíběj,” prohlašoval, zatímco odmítal přepnout Slunce seno jahody.
Samozřejmě mu to nikdy neřekl, a když z našeho bytu udělal majitel byty dva a my šli do hajzlíčku, přestal můj otec vyhrožovat a řešil důležitější věci.

Já jsem ale nešla v otcových šlépějích, a když jsem už tak postávala se slavným Upřímným průvodcem na Anenském náměstí, řekla jsem mu, proč – jako bejvalé turistické průvodkyni, a nejen tak – mi několik let vaděj jeho videa. Roky jsem hlásila, že mu to řeknu, roky jsem udusávala nadšení mejch (jistě zcela nekritickejch, protože já mám vždycky pravdu, tedy i v tomto případě, lol) přátel, kteří ho obdivovali, aniž by kdy drželi průvodcovskej deštník ruce, aniž by kdy aspoň zdálky poznali etický (zase lol, ale myslim to vážně) problém organizovaného zločinu, levné pracovní síly A TAK VŮBEC. A ještě navíc, sorry, mě nepřístojně krká, když někdo MOJE MĚSTO, ve kterym žiju NA DOBRÝ SLOVO, doporučuje jako cheap destinaci, když –– co je to za kvalitu, že je něco cheap? No a řekla jsem. Chudák ze mě byl tak vykolejenej, že mě pozval na pivo, a než jsem ho dopila, byl už pryč, protože asi tušil, že mám ještě pár trumfů nejen po rukávech…

Festival ve Zlaté, to byla paráda, škoda té naprosto šílené organizace a bizardit, bylo by bývalo skvělé, kdyby bývalo přišlo víc lidí, i tak ale byla zábava, skoro až nečekaná, krom výše uvedeného jsem si naopak uhladila třeba vztah s Veřejnou Bezpečností, jejíž umělecké kvality jsou ve výsledku nesporné, ač jsem o nich někdy pochybovala, já zlá, navázala jsem nová přátelství, přemlouvala jezevčíka, ať nežere Matoušovi (novej kamarád) sendvič, s Olgou jsme opět ječely a byly drzý, nakonec opět přijela policie…

Určitým klíčem k pochopení světa je pohled na zvířata. Záleží možná trochu na která. Dneska jsem sledovala exotické ptáky (exoty, lol potřetí), včera jeleny. V každém případě pořád totéž – nedůvěra k člověku.