Před týdnem jsem si zablokovala přístup na tenhle web. To je asi jako zabouchnout si klíče od bytu, v němž býváme jen občas, ale když tam nejvíc potřebujeme, teprve to zabolí.

Sedíme u geologů, prve mi nějakej katalánskej fotograf vyprávěl, jak našel nedávno nějakou zkamenělinu, pak mě pozval na pátek tančit, to jsem ještě netušila, že se na mě vrhne už ve středu nějaká krásná chilská dívka, svůdně mi stiskne dlaně a bude se mnou tančit. Stručně, tance mám pro tento týden dost, tak jako únavy a vůbec všeho. Týden ovšem nekončí.

Ale odbíhám. Sedíme u geologů, ještě není ani středa, a ke geologům jsme došli jenom proto, že jsme nevěděli, kam vůbec jdeme. Prošli jsme kolem činžáku, v němž jsem strávila dětství, pijeme nealko a vyprávíme si o Lužici. Prve hrál kdosi v kapli falešně Plíhala, a nikomu na světě se teď nechce domů.

Moje útroby jsou ale zničené. Nikdo mi před první dávkou vakcíny neřek, že se mi stane tohle, že začnu krvácet, že budu mít křeče a obecně se rozpadnu. Kdyby se tohle dělo chlapům, tak se už dávno nemusej očkovat.

Trpím a držím si podbřišek a nakonec vstanu, že půjdem, vytahujeme z kapes to málo peněz, co máme, nějak společně zplatíme, pak táhneme dolů k tramvajím, míjíme hospody a smějeme se těm, které jsme spolu navštívili už před pár lety, a dole u tramvají se zaklesneme jeden do druhého, a já řeknu koukej, jakej hnusnej developerskej projekt tu zas vzniká, no neblil bys z toho? A on řekne, že samozřejmě že jo.

Skočíme na zadní plošinu tramvaje a sledujeme ubíhající město, na centrální přestupní, která je navíc přesunutá, se motáme a řešíme, co dál. Už si nepamatuju, jak jsme se rozhodli, ač jsem celou noc nepila. Pamatuju si jen, že o pár hodin později sedíme za svítání před kostelem, jíme nějaký pouliční non stop junk food a probíráme politiku, a když od kostela poodstoupíme, řeknu: všímáš si těch dvou věží, jak je každá jinak široká? to je symbol adama a evy, a eva je ta slabší. ani mi to nedošlo, ale když jsme seděli, seděli jsme tak, jak to ten kostel chtěl – každý na straně svojí věže.

Po chvíli ale začne být zima, protože nikde není čaj, svaříme si bazalku do zavařovačky, je asi tak sedm ráno v neútulné garsonce, mžouráme do úsvitu, špehýrkou sledujeme, jestli by nám protější kavárna už nedala nějaký kafe, bavíme se asi zase o Lužici, nebo prostě o něčem, pak mi zazvoní budík, který típnu, aniž bych vůbec spala, a vyrazíme rovnou na snídani. Jdeme bočníma ulicema, abychom nepotkali lidi, co jdou teď do práce, sedíme naproti sobě u stolu v kavárně a vytahujeme z kapes poslední peníze, co máme, zjišťujeme, jaký máme rozpočet, vyjde nám to přesně na snídani a kafe a trochu toho dýška. Vykládáme si o chvílích, kdy jsme neměli prachy, ale vždycky se to nějak… nepila jsem, takže si můžu na lžičku nakapat analgetika, a nakonec spolu jedeme jednu stanici tramvají směrem do kopce, – já nemám respirátor na tu jednu stanici, no to je hrozný, teď to vypadá, jako že pohrdám nařízeními vlády – ale vždyť ty pohrdáš celou vládou… – to jo, ale když jde o pandemii, jsem přece zodpovědnej…tohle je stejně příšernej večer a strašný ráno, vypadáme jak nějaký blbci, kterejm se protáhlo tinder rande, fuj, a teď jsem ještě vdechla žmolek z respirátoru, mám dost.

O pár dní později sedíme na lavičce v parku, pod námi se rozprostírá Praha, jíme pizzu a špiníme si ruce. – sakra, já vlastně zapomněla, že mám jít dnes tančit s tím fotografem, ani jsem mu neodepsala, kolik je vůbec hodin? už se skoro stmívá, tak to už mu asi došlo, že to nestihnu, co? ale byl to sympatickej člověk, zajímavej.

Když se setmí, vyloupne se úplněk – možná proto tě to dnes tak bolí. – jedno z předsevzetí, co mám, je aspoň dnes večer nic nezničit. Nazítří pluju na lodi, protože je výluka, a po Vltavě jezdí hajópótló, jak říkají Maďaři, když to pluje po Dunaji – víš, já si nemyslím, že řešit hadry je narcistní, mně přijde narcistní, když člověk neřeší barvy, je to bezohledný vůči barvám, a barvy, ty se hornolužicky řeknou barby – promítám si cosi, co jsem nejspíš neřekla, a sleduju tmavošedou hladinu řeky, moje útroby jsou v plameni, vysadila jsem analgetika, protože už to nemělo cenu. Bytostně známá ruka mě při plavbě chytí za ruku, pohladí její hřbet, loď se mezitím vytáčí ke břehu, najednou dostanu pekelnou žízeň, a spustí se drobný pichlavý déšť.