Letní prázdniny právě začínají

(ruská verze zde)

Přesto mží. Zjištění, že jsem, všem výhružkám navzdory, nedostala sardel, oslavím procházkou se spolužáky. 

Zastavujeme se před honosnou budovou nedaleko školy. V levé ruce držím květinu, kterou jsem pro samé rozrušení zapomněla dát své učitelce. Do druhé ruky mi jakýsi kolemjdoucí vsunuje láhev s rozkazem, ať slavím.

Hodím tedy láhev za plot  a k mému překvapení následuje výbuch. Odevšud vyběhnou vojáci a policisté. Dáme se na útěk. Upustím květinu. Všichni se rozutečeme do různých stran.

Vbíhám do podchodu a zaslechnu, jak se dva lidé baví o útoku na -skou ambasádu.
Proběhl prý zrovna v den, kdy do země přijela -ská delegace. Údajně nejde o náhodu.

Za podchodem mě zastaví čtyři policisté. Zkoumají obsah mé tašky.

Vypovím, že naše generace to nemá lehké, protože doba je hrozná. Máme to těžší než ti před námi, a ani ti to neměli lehké.
Světlovlasá policistka uznale přikývne a poté mě propustí, aniž by mi očichala ruce.

Uvědomím si, že jsem spáchala závažný trestný čin, neboť jsem netušila, že podaná lahev byla zápalná, a že budova byla velvyslanectví. Vzpomenu, jak jsem se předloni dopustila téhož před ministerstvem vnitra a rozhodnu se utéct z domova.

Dojedu na vzdálené sídliště, jež před lety vyrostlo na bažinách. Procházím po rozpálených chodnících.  Postavím se na vyvýšenou terasu a shlédnu.

Pode mnou policisté a vojáci. V rukou drží samopaly, granáty a muškety.  Míří na jedno z oken panelových domů, kde se podle nich ukrývá pachatel. 

Vyjímám z tašky vysvědčení a tužku s úmyslem je nakreslit. Jakmile se hrot dotkne papíru, zamíří všechny zbraně na mé čelo. Bylo mi sedmnáct let.