Jupiter 37A

To nám říkali před mnoha lety nějaký lidi v Popradu, když na nádraží vypadl proud, venku byla strašná čina a my se vraceli z hor – zahrajte Krylu! A někdo vytáhl kytaru a začal hrát Krylu, všude křičel do té hrůzy za bouřky že mučí múzy a tak… V tomhle je Kryla hrozně fajn, a ač to už dneska není k přiznání, je v tomhle fajn i raná Nohavica. A v čem že, jo, že přináší radost z rýmů, že ty texty nejsou banální, obsahují množství působivých obratů a obrazů. Hodně lidí poslední dobou kašle na slova, a to nejen v písňových textech, tam je to ještě zlatý, ale tak nějak obecně. Myslím, že z té jazykové nepřesnosti pramení spousta konfliktů, ale nikdo mě neposlouchá, protože.

Přesný jazyk je přítel člověka. A tedy – každý den aspoň kousek Hemingwaye, Fukse, Zábrany, René Chara… vyváží to tu jazykovou plochost, neobratnost a neobraznost, která je v našich životech neustále přítomna.

A už mlčím. Já jsem taky houby stylista, ale zahudrovat si tu snad můžu. Přestal mě kvůli tomu bavit twitter, přijdu si tam jak nějaký trapný obrozenec, který si drží poslední zbytky interpunkce a diakritiky, dokud s nimi nakonec nebude zpopelněn a pohřben. Ale proč se mám brodit nějakými sděleními, které sestávají jen z wtf, pls, cringe…, obwohl es keinen Sinn macht.

No nic. V noci ze čtvrtka na pátek jedu tramvají na konečnou, holka přede mnou si ze zdravotní kartičky opisuje do mobilu číslo pojištěnce a hlásí se na očkovanou. Ráno vstanu brzo, vrtám se v rumunské avantgardě, surrealismu až po současnost, jsou to krásné věci, někdy se mi z těch básní až klepou ruce. A po obědě si řeknu, že se projedu trochu na kole, a pak budu pokračovat.

Ovšem najedu kolem do žlábku kanálu a přelítnu přes řidítka. Je to celkem zvláštní pocit. Ani ne před týdnem jsem viděla pána, který taky spadnul, a já si teď jen zvědomila jeho bolest.

(Kdykoliv vidím někoho padat z kola, pamatuju si jen pád, nikdy obličej toho nehodníka či nehodnice. Jednou se takhle vysekala holka na st. Catherine v Bordeaux. Pamatuju si její baloňák, pamatuju si přesně, jaké bylo světlo (nízká viditelnost, mrholilo), samozřejmě ten pád, kolo se jí smýklo na vlhkém chodníku. Pamatuju si i to, jak ji nějaký kolemjdoucí muž něžně chytal za hlavu, aby zjistil, zda se jí něco nestalo.)

Mám odřenou kůži, podlitinu na stehnech a, což zjistím, až když si večer dávám sprchu, naprosto zfialovělé pravé ňadro. V tomhle stavu radši nejdu na pochod proti sexuálnímu násilí, ještě bych byla až příliš doslovná. Zavolám Vítkovi, jestli mám jít na rentgen, a zatímco poslouchám, jak se nenápadně utlemuje a zároveň klidně vysvětluje, že mi asi nic nebude, dojímám se nad tím, jaké mám výjimečné přátele.

Místo rentgenu a pochodu, a to taky nebylo nijak zvlášť chytrý, si jdu koupit novej objektiv. Vyzkouším si tři a nakonec si vyberu sovětskej. Už teď ale nevim proč – měl nejnižší světelnost a ne až tak hezkou kresbu. Jenže uvažujte si racionálně, když si s podlitinama kupujete 135mm, bolí vás dejchat a ještě se za váma v obchodě staví kamarádka, co má za tři týdny rodit.

A tak dneska dopoledne dodělám rumunskou koncepci a jdu se trochu projít. Snad je to tím ne moc hezkým světlem, nebo prostě tím, že jsem si neuvykla, ale ty fotky nejsou dobrý. Fotím si kopřivy a začne mě svědit oko – asi mě požahaly přes hamáček hledáček. Příště je nebudu fotit a radši je natrhám – přidám si k podlitinám ještě popáleniny – vypiju z nich výluh, udělám z nich nať a přepláchnu si jimi vlasy.

A vy tam, hej, zahrajte mi k tomu třeba Krylu. Jo a nebojte – k tomu, abyste mluvili jako hovada, v zásadě nic nepotřebujete. Vždyť čeština skýtá tolik zvěrstev, a vy se tváříte, jako že si toho snad ani nevážíte!

Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
ježto s těmi, co střílej po sobě vůbec nic nemají.
Mňoukaj tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
žádné věnce pak na hrob nenosí neznámým vojínům.