Вор в законе

Omylem jsem si z fotoobchodu odnesla i SD kartu, která nebyla moje, ale erární, a tak, když už jsem ji tam šla vracet, koupila jsem si za velmi výhodnou cenu (by jeden brečel z mé finanční gramotnosti) 35mm objektiv. Vím, že není normální kupovat si během několika dnů dva objektivy, ovšem – je mi, kolik mi je, a poslední objektiv jsem si koupila v Bordeaux v roce 2016 za peníze od Alaina Juppého. Takže když se to zprůměruje, kupuju si objektivy vlastně jen zřídka. Ritkán, řekli by Maďaři. A navíc, tenhle cumlík, tenhle krasavčik, ten mě zabaví na dlouho. Ne jak ten jupiter 37A, toho času v nemilosti, protože ho asi moc nevyužiju, no, štěstí, že stál pětikilo.

Taky mi k tomu Flektogonu prodali výhodně obal, asi proto, že jsem jim vrátila tu kartu, která byla dražší než ten obal.

V zásadě mě to moje debilní zacházení se vším na světě docela baví – třeba. Před týdnem jsem se vzbudila s myšlenkou, že si koupím kytaru. Pak se mi ozvala kamarádka stran nějakého překladu, něco jsem jí poradila, a ona mi řekla, tak jako na revanš, známe to, kontakty a malá domů, že pracuje v kytarovým obchodě a může mi zařídit slevu, teda, pokud bych náhodou potřebovala nějakou kytaru. A já jí řekla, že jasně, že potřebuju kytaru, jenže pak jsme šly na pivo a já si nakonec uvědomila, že vlastně žádnou kytaru nechci.

Nevim, jestli teď budu moc psát, po dlouhé době mi to nedělá radost, spíš k psaní cítím hroznej odpor, myslím, že jsem se vyčerpala, protože v posledních měsících to ze mě lítalo až hanba.

Ovšem rozlišuju psaní na prase a psaní, který se snažím brát aspoň trochu vážně. Psaní na prase spočívá v blogových a jiných zápiscích, to druhé se aspoň snaží lidi neurážet svou nepromyšleností, vulgárností, překlepama. To první maj lidi z nějakýho důvodu radši, za to druhý mě sjížděj, že se beru moc vážně. Čiže na prase budu psát dál, a to druhý asi na chvilku odkloním. Vyšlo mi to skvěle, akorát jsem dostala do toho vyhoření literární stipendium, o něž jsem žádala freneticky přes noc do sedmi do rána, a pokud to teď ta komise čte, asi už rozkousává kyanidové kapsle. No, ale, pokud to čtete, zdravím vás, děkuji vám a chci vám jen říct, že za to může Hemingway. Četla jsem Hemingwaye a uvědomila si díky němu, že moje psaní stojí za nic, tak si stěžujte u něj. A vlastně mu děkujte – čím více pokory, tím méně špatných knih.

Viděla jsem holku v kavárně, měla na obou kolenou vytetovaný hvězdy vora v zakone. Přála jsem jí, aby se s tímhle na kůži nikdy nedostala do věznice v nějakym Žitomyru, to by ji možná bolelo. Vzpomenu si na ni teď kdykoliv si přisednu nohu, ohnu koleno a ucítím bolest – mám tam totiž brutální odřeninu. Už ani ten vor v zakone není, co bejval.

Ohledně mé maďarské povídky mi několik lidí zcela vážně psalo, jestli jsem skutečně byla v lingvistickém lágru, a jak se s tím po propuštění vyrovnávám. Taky mě kdosi zprcal, že halušky se francouzsky skutečně neřeknou gauloisky. Takže když řeknu, že je-li Ernesto Guevara Che Guevara, měl by být Ernest Hemingway Che Hemala, stane se co?

Proč mě nikdo nechápe?