Kolonoskopje

Včera mi to vůbec nemyslelo – ráno jsme dělali rozhovor o humoru, zakončila jsem ho četbou Haškovy povídky Franz prase.

Pak jsem měla psát článek o prospěšnosti kolorektálního screeningu, ale prostě to nešlo. Venku bylo 28 stupňů po tak dlouhý době, a já řešim nádory tlustýho střeva a konečníku, už zase. Řekla jsem si, že se půjdu projít po Heimatstadtu, na sobě šaty, ve kterejch obvykle vařím nebo uklízím – ale nehodlám se s tim srát. Práci dodělám po setmění a šlechtit se nebudu, dyť je to jedno.

Ale řekla jsem si, že si zajdu do sekáče, protože mi za ten rok trouchniví oblečení. A před sekáčem fronta jak za bolševika. Tak jsem si řekla, že mi teda hadry budou ještě nějakej čas trouchnivět, a šla k okýnku na jedno točený. Jenže okýnko otevíralo až za hodinu. Tak jsem se jen tak ploužila, protože co už, a řekla si, že asi pojedu zas zpátky a pracovat.

A najednou mě doběh nějakej týpek a řek mi ahoj tak jadrně a přirozeně, že jsem myslela, že je to nějakej můj spolužák ze základky, střední nebo vejšky, nebo obecně někdo, koho znám, lidem projde rukama lidí, kdo si to má furt… Tak jsem mu řekla taky ahoj, připravená na to, že si během rozhovoru nějak vybavím, kdo to je. Ale on mi hned sdělil, že mi jen chtěl říct, že mi to hrozně sluší, že mám hezky sladěný oblečení. Dyť mám jen černý umouněný šaty, černý brejle a hnědý sandály, co je na tom sladěnýho, kdyby si vymyslel aspoň něco chytřej… “A ty asi nebudeš z Prahy?” “Jsem.” “A odkud?” Nasupěnost, s níž odvětím Žižkov, ho dostatečně zažene, řekne mi jen, že jsem první Pražačka, se kterou se zatím bavil (jinými slovy, oslovil jsem už deset ženckejch a furt nic, aůe ty máš tak děsný hadry a vypadáš tak provičně, až jsem zavětřil, že by to mohlo vyjít), takže se, než vlezu do pasáže, sám odporoučí. Načež potkám svýho skutečnýho spolužáka, kterýho znám patnáct let. Člověk si ta hezká setkání asi musí vytrpět.

Jede chudák ze služby v nemocnici, kde byl od předvčerejšího rána, takže má na sobě zbytečně moc oblečení, křiváka, svetr a tak. A jde si pro knížky. Tak jdu s ním, jdeme do spodního patra knihkupectví, kde mají knihy v angličtině, a on pochoduje po prodejně, ukazuje mi, co už četl, prochází kolem Austenový, říká, že se jí austentativně vyhejbá, bere si něco, co neznám, a k tomu Stephena Hawkinga, já mu ještě řekla, ať zkusí Ishigura, a on mi pak pošeptal, že toho Hawkinga vrátí, protože ho asi nepochopí, a já říkám, kdo jinej než ty by to chápal, ale tak si to koupíš příště, to tu bude, to má určitě velkej náklad, to ti nevyprodaj, nebo to dotisknou…

Pak se šineme dál, hodit knihy k němu domů, zalejt kytky, vyvalit se na slunce a dát si pivo, taková náhodná procházka, podobná těm, kdy se nám po škole ještě nechtělo moc domů, a tak jsme se tak šinuli a věděli, že ráno bude krutější než jindy.

Pijeme pivo, sledujeme baseta, který má faldy i na sukovitých nožkách, vykládáme si o spoustě věcech, pak se zas dokodrcáme zpátky, dáme si ještě plechovky piva a usneme na matračkách na zemi. “Musím ti ještě vyprávět, co hezkýho se mi stalo. Já jsem jedný 90letý babičce udělal dvě díry do hlavy… teda, to zní hrozně, ale ona se po tý operaci zlepšila, a pak za mnou přišla a objala mě, a oni ty 90letý lidi bejvaj jak věchýtky, ale ona ne, objala mě hrozně pevně a řekla mi, pane doktore, děkuju!”

V 5:20 ráno na značkách, dostanu na půjčení svetr, protože mezitím začlo bejt venku, slovy mé matky, prdelně, teplota klesla a provazce deště padaj, a tak se zarudlým bělmem naskakuju do metra a pak vystupuju, velká bílá dodávka rozváží debilní lime-uber koloběžky, který nesnáším, nějaká paní si ale čte Putování za švestkovou vůní, a já s ní jedu dál tramvají, vysednu, a nakonec to skutečně i dopíšu… kolorektální karcinom, kolonoskopie, kolonoskopje… za trochu Balkánu šla bych světa kraj. Ale když ne Balkán a dálky, tak aspoň sranda s blízkými přáteli. Jsem jako kůň po sebevraždě. A co teprv chudáci mí přátelé, když se jim v bytě nečekaně usalaší Rarach.

P.S.: Čtenáři/čtenářky 50+, jednou za 10 let můžete zajít na bezplatné kolonoskopické vyšetření, které odhalí možné nesrovnalosti na střevní sliznici – polyp, krev apod. Rozhodně to nepodceňujte, přijde-li se na problém ještě v asymptomatické fázi, máte šanci na zdárné vyléčení.