Kohouti

Sežrala jsem mandarinkovej kompot, za což na sebe nejsem pyšná, protože jsem předtím pozřela asi tak pět kilo varenyků a tak nějak nechápu, kde se ve mně bere ta věčná mlsnost, ale nevadí. Zítra, pokud teda vstanu, pojedu na výlet a určitě to tam celé VYCHODÍM, a když ne, tak půjdu běhat, skákat nebo na kolo, protože už ze sebe zas nemůžu.

Byla jsem v ruským obchodě, kterej je tu na sídlišti tak divně skrytej, že jsem ho objevila až asi před týdnem. Vždycky, když tam jdu, tak je tam jiná paní. Na dveřích mají vylepenou reklamu na kurzy češtiny pro cizince.

Dnešní paní se mě vyptávala na různé recepty a sama mi vykládala, jak dává ayran do salátu. A když už jsem vyšla ven, doběhla mě ještě a ptala se, jak vařím už nevim co, a řekla mi, ať tam dám víc cibule. To je super, když vím, že tam mám dát víc cibule, ale nevim do čeho. Myslím, že si jen chtěla povídat, asi nestíhá chodit na ty kurzy češtiny. Pro cizince. A já si ráda popovídám, ostatně ve výuce češtiny pro cizince mám praxi, jenže se bojím, že příště tam bude zase jiná paní, a nebude tedy nač navázat.

A pak jsem se ještě procházela kolem rodinných domků. Pozoruju tu takové dva kohouty, chová je jeden herec, ale nevypouští je z ohrádky. Ti kohouti vztekle chodí v ohrádce a já vztekle chodím kolem domu, protože si je chci vyfotit při západu slunce – mají krásně oranžové peří. Chci si je vyfotit nebo natočit už od doby, kdy jsem točila svoje oranžové video, ale nemůůůůžu, protože až na jednu výjimku (kdy jsem samozřejmě neměla foťák) byli pokaždé v té dementní ohrádce. A herec jednou seděl za stolem na zahradě s hlavou v dlaních, asi ožralej, a ani si nevšim, že mu za plotem straší paparazzi v saku, který vypadá jak rozbitá televize. Achjo, proč mě ještě pouštěj ven…

Minulej tejden byl dost neskutečnej, jak řikám, v týhle zemi se člověk nemůže na nic soustředit. Asi prostě vezmu twitter, instagram a facebook a ideálně celý zpravodajství, a spláchnu je do nějakýho záchodu, ať se tam v septiku společně tetelej a mně už daj konečně pokoj. V pondělí jsem volala s jeho ženou kvůli článku o ochraně kůže, to jsem měla zadaný, to ne, že bych byla sama od sebe tak devótní, a další den von rezignuje, já mezitím odjedu za Prahu a zpátky, a než se naděju, je po dešti, sedím na Petříně na navlhlý lavičce a čtu si ten článek se žlutým vykřičníkem.

Je myslím dost hrozný bejt se mnou v hospodě a poslouchat moji kulometnou palbu na tyhle lidi. Myslim jako na politiky. Kolik lidí jsem za posledních pár (deset jedenáct…?) let zvalchovala na tom, že Kníže s čírem fakt není vkusnej, že ožralej Kalous fakt není vtipnej, že tričko ani placku ničeho nosit nebudu, že je to celý jedno velký šmelo, ale upřímně bych se bývala radši mýlila. Netvrdim, že znám dobrý politiky… ale vy mi netvrďte, že je znáte. Když naučíš prase bafat z lulky a naženeš ho do krejčovství, prasetem býti nepřestane. Některejm lidem jsme naprosto ukradený, některý se chovaj jako hovada a ještě se tvářej, že jim za to máme bejt vděčný, a některý jim pak fakt vděční jsou. A říkaj věci jako slušný kandidát. Politická kultura. Díky, Přemku!

Dál bych už zacházela do krajností, takže nebudu. Navíc, hospody jsou zatím zavřený, a já si teď užiju tu dobu, kdy tam se sebou nesedím a neposlouchám ty svoje pindy na všechno, co se kolem šustne. Na druhou stranu – tohle se jen tak nešustlo, tady jede smršť jak na lesy.

Pár fotek potom, co jsem vylezla z ruskýho obchodu: