Dějiny raracha

Šly jsme venčit špicla s Marií někam na Koliště, pak se stavily na Cejlu na kafe, já si tam někde ztratila respirátor, asi mi zapadl pod gauč a špicl ho tam rozcupoval, nebo jsem ho potratila jinak, ale o to nejde… Chystáme se jít ještě na chvíli ven, když mi Marie řekne: “Nechceš na domů plátěný kalhoty, velikost 36?”
“Vokaž to, no.”
A ukáže mi bavlněný béžový ZVONÁČE s elastanem a já prodělám iktus.
“Tyvole, to by mi bylo… dlouhý,” řeknu, protože nechci říct, že by mi to bylo strašný, “a vůbec, kdes to sehnala?”
“Já s jednou paní vyměnila boty za kosmetiku, a ona mi přibalila tohle. Prej z jejich rodinný firmy, ale už nic nešijou. Zadarmo jsem to dostala, zadarmo to nabízím. Jo, ale je tam nějakej hroznej flek.”
Nějak mě ta historka dojme, těch kalhot se mi zželí, a řeknu: “No… tak já si je zkusím. Viděla jsem tuhle na INSTÁČI, že někdo takovýhle kalhoty podobný kombinoval s martenskama, vokaž to ještě…”
A odlezu si do kúpelky zkusit zvonáče, samozřejmě mi jsou dlouhý a ještě si asi přesně při tý příležitosti potratím ten respirátor, vypadnou mi klíče z kapsy při převlíkání, pak se obhlížím před zrcadlem, Marie říká: “Zadek dobrý!” a já říkám: “Zadek dobrý, ale co ten zbytek, podívej se na ty nohy, katastrofa, zvonáče pro lidi s mojí postavou vůbec nejsou, já se zařekla, že to už nikdy nosit nebudu!” a Marie říká: “Buď zticha, co mám pak řikat já, já taky nosila zvonáče, to vypadalo, jako že jsem navlečená do přesýpacích hodin, a přitom to je lýtko.”
“Jelítko!” vykřiknu, Máša se začne smát a její kluk se začne smát od počítače, špicl se rozštěká a zebřičky začnou cvrlikat. Prostě moc katastrof na to, abych tam ty kalhoty mohla jen tak nechat, a tak si to štráduju po Židenicích za soumraku s igelitkou napchanou zvonáčema a ukazuju Marii na instáči, jak si to budu kombinovat s martenskama. Ty mám mimochodem zas od Adély, ale to je jiná historka.

Ještě pořád jsem neudělala to sčítání lidu, ale rozepsala jsem prózu s pracovním názvem Sčítání lidu. A tohle je moje reakce na cokoliv – je všechno ve tvým životě už totálně na hovno? Napiš si sonet! Máš zítra důležitou zkoušku? Začni psát povídku! Máš nechutnou migrénu? Překládej si jen tak do šuplíku básně Philippa Jaccotteta, který nikdy nikde neudáš! Je ti k zeblití ze sčítání lidu, protože jen tu kárku táhneš dál, ale už roky nemáš domov? Tak o tom piš, a pak čekej fakturu za to, že to, jako vždycky všechno, zapomeneš vyplnit. Celej život si říkám, jak nic nezvládám, ale já myslim, že vůbec. Život je moc krátkej na to, aby člověk nedělal tyhle neproduktivní blbosti. Aby si z lítosti nevzal špinavý nepadnoucí kalhoty, který si bude muset krátit a dřít žlučovým mejdlem, aby to pustilo… moc krátkej na to, aby nikdy nic nevytvořil, a aby věčně jen ohejbal hřbet.

Martin mi koupil nějaký mls, co mi posledně sežral z poličky, a odešel za lidma do práce, Dominika šla taky někam pryč, takže jsem tu sama, ve své kobečce, Martin mi tu nechal víno z horňácka, protože nejen, že mi vyžral poličku, ale ještě mi ji zaflákal věcma, tak si tak potajmu chlemtám s plastovým dinosaurem, kterýho kdosi nechal na pračce, náš byt si žije vlastním, a bezpochyby hezkým a bezbolestným životem.