*

“Dobrý den, u telefonu je [zapomenuto], hovořím s Alžbětou Stančákovou?
“Ano, to jsem já, o co se jedná?”
“Já vám volám jako odbornici na chlapeckou pubertu.”
“Co prosím? Tohle je zas nějakej ten PRANK, jak říkaj ty MLADÝ?”
“Ne, dal mi na vás telefon [cenzurováno], píšu u něj bakalářku na téma [zapomenuto], řešíme, zda mohl tento autor z 19. století skutečně napsat jeden text ve svých zhruba třinácti letech. Poslala jsem vám to na e-mail.”
Zběžně pročtu dokument, který skutečně najdu v mailu.
“No… asi mohl, zní to tak, ale patent na to nemám. Ale kdo vám dal na mě číslo? [Cenzurováno] ho nemá.”
“To vám nemohu prozradit. Napovím jen, že je to člověk, který je manželem matky svého syna.”
“Cože? Tak to pak dává smysl. Držím palce s tou vaší prací… Jak jste s tím daleko?”