Čas jsou axony

Strakatý křeček, kterého sleduju na instagramu, má nové zpravodajství – dnes skákal svému majiteli z ruky na koberec. Potom spal.

“Brečíš dobře, ale na špatným hrobě!” vykřikl dnes někdo, kdo táhnul sutiny odněkad, moc jsem nevnímala, byla jsem dost unavená, šinula jsem si to MČ Brno-střed poté, co jsem vypravila Vítka na vlak. Tísnili jsme se v mé kobce, takže to bylo lehce náročné, páč jsem si chtěla zpočátku číst Fukse, psát a zevlit, a navíc mám jenom to hrozné rozkládací lehátko z Ikeji. Ale takhle vypadá dovolená mých přátel v roce 2021 a já jim u toho asistuju.

Začali jsme pít už někdy po konci pracovní doby a zdál se to bejt docela dobrej nápad. Po obrážení hospod, cukráren a sekáčů jsme nakonec skončili s velkou flaškou stáčeného vína na Petrově, probrali jsme živý mrtvý, pak seběhli dolů, v Huse, to už jsme byli příliš navátý, jsme najednou vymysleli, že si dáme ještě něco, vytahovali jsme drobný ze všech kapes a tašek, a nakonec si dali každej vodku, pak jsme táhli dál, na Joštově si vystáli frontu na kebab, kterej jsem už ani nechtěla, a ani nevim, kdo ho platil a jak.

V limbu skoro hned, v noci se budím žízní jednou, podruhé, to už svítá, hladem. Jenže jakmile vlezu do kuchyně, dojde mi, že to není hlad, že ve mně spíš jen rotuje ten kebab, a když se podívám na kuchyňskou linku, zahlédnu čísi plesnivej chleba. Odevzdaně se odeberu na hajzl, zakleknu k míse a doufám, že to aspoň nikoho neprobudí. Pamatuješ, jak jsi nechtěla novej záchod, že ti tenhle vyhovuje, protože má takové to odpočívadlo, které zbrzdí pád výměšků a snižuje tak pravděpodbnost, že se to celý ucpe? Tak teď se na tom odpčívadle zachytávaj tvoje blitky a je-li to výhoda, no, nevim. Mám ale zkušenost – stačila jsem si předtím postavit na čaj, takže když se vrátím, mám vylouhováno. Vypiju tři hrnky mátovýho čaje a říkám si – dyk běžně piješ po večerech jenom ten čaj, máš fakt zapotřebí ty alkoholy, dyk to nesnášíš, necháš se do toho jen navézt, a ty cigarety, to už vůbec nemuselo bejt. Je to hrozný.

A pak se zas vrátím do lože a doufám, že svého dočasného spolunocležníka neohodím, ale kupodivu ne.

Dneska Dominika donesla novou slunečnici a Martin říkal: “Jdu na nějaký koncert do vnitrobloku. Chtěl jsem ti i říct, ať jdeš se mnou, ale tam je jedna holka, o kterou mám zájem, tak by to bylo blbý.” V tu chvíli mi to přišlo vtipný, ale když o tom uvažuju, postrádá to logiku – je to taková ta starosvětská asi představa, že když někdo někam s někým přijde, tak spolu určitě něco maj či co, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, přitom my si tu teď vylili držku a všechno je jedno – napříč zkušeností, napříč pohlavím, napříč… a vůbec, jdu spát, konečně se zas můžu rozvalit po celém svém předpotopním… co to je? Slamník?