6. 3. 2015

já mám i dneska z toho teplotu zejtra už ji mít nebudu třetí a čtvrtý žebro mám nalomený nejvíc to bolí při kejchání a taky když člověk tlačí na záchodě tlačí na záchodě haló no slyšíš mě já mám teď práci že jsem se vrátil do montérek a běhám po střechách
(u sv. antoníčka)

Moje externí duše je ve výrobě. Sedím ve skladu s vysokými stropy, přes noc mu narostlo několik oken. Šéf razítkuje toaleťáky, protože Iveta je prý krade, a Ivetu on nemá rád, podědil ji i s krámem, a co teď s Ivetou, razítkuje toaleťáky, že jí bude blbý vzít si je domů razítkovaný, na jejich krajích akorát tak černý šmouhy.
Moje externí duše je ve výrobě. Už se mi ale na patro lepí ta pochybná sladkost, tapetuje moji ústní dutinu a protíná ten strach, který tam obvykle bývá.
(fpráci)

Svůj volnej pracovní a školní den (definovanej chřipkou; škola mimochodem zatáhlá, ne že by bejvala odpadla) jsem prochlastala, od dvou odpoledne do sedmi do večera, pak jsem se rozloučila, usnula a spala až do rána. Došlo mi, že nemá smysl brát si eště kdy v životě něco jako volno a že nemá smysl zatahovat něco jako školu, když s tím takhle zacházím, omylem shazuju podtácky u Antoníčka a zas tak moc se nenasměju, a už vůbec nejsem odpočatá, ale pomoh mi nakonec ten dlouhej lehce opilej spánek, a den nato zase rutina, práceškolapráce, ale v práci po škole už jenom chvíli, utekla jsem do hospody, řešila se literatura, a pak do další hospody, kde se vlastně taky řešila, a pak že eště do další, a já že jo, a najednou zničehonic, po několika měsících, jsem začla brečet. Netrvalo to dlouho, ale pomohlo mi to.  “S pláčem to máš jako s orgasmem, to prostě nevymyslíš,” řikali mi ostatní, a já říkala, tyvole, já chci ale tak moc brečet, to neni možný, že by to nešlo. Nevim, co se nakonec stalo, ale nakonec fakt pláč. Teda houby nakonec. Utřela jsem si voči, vodvedle jsem slyšela anglisty a Angličany, úplně jsem zapomněla, že už je čtvrtek, a šli jsme ještě do jedný, kde někdo típal cigára do panáků a my pak za trest nedostali poslední objednávku, už nebudu pít. Budu radši brečet, protože nakonec, když to přejde, tak nevim jak vy, ale já se nakonec usměju.