Savoir-machine

Svoji životosprávu bych fakt mít nechtěla. Dopisuju kapitolu disertace, ty nejpodstatnější zdroje nacházím těsně před odevzdáním (& na hajzlíku si pak čtu Forsterovy dopisy Isherwoodovi), místo neurolu si lupnu jednu marsku a jeden twix, uvařím bramborové rizoto a na závěr se zacpu vanilkovým pudinkem, někdy kolem jedenácté večerní si říkám, že je to v marný a už nic neudělám, rozečtu radši Op Oloopa, ale nakonec mi to nedá a ve čtyři ráno slavnostně dopisuju poslední větu v oddílu Conclusion, usínám v nezdravé pozici na dementním gaučíku a budí mě e-mail, zda bych nemohla ve dvě odpoledne udělat rozhovor s pediatrem, tak se proberu a řeknu, že jasně, jenže v jednu přijde Marie z Cejlu po pohovoru z práce na návštěvu, nakonec mi půjčí ještě diktafon, dokonce zjistíme, že ona připravovala podklady a já ten rozhovor vedu, hezky ric pic a hotovo, potom si čteme slovensky a já hledám na internetu ruské stichy, které by šly přeložit, pak se jdeme projít, ale vlezeme do toho nejrozbředlejšího sněhu, je to příšerná groteska kdesi v polích, Marie vykládá, jak její špic něco sežral a smí jen jasmínovou rýži, studí nás u toho boty a doma pak fénujem punčochy, jdeme do obskurního obchodu se zlevněnýma potravinama ZE ZÁPADU, prošlý je to jenom pár dní, ale nic si nekupuju, protože minule jsem sebou i s pudinkem švihla na ledě a pudink se mi rozmrdal po chodníku, vyhejbala jsem se totiž nějakýmu PSYCHOUŠOVI odvedle, kdyby ke mně přišla kriminálka a ptala se na cosi podezřelého, tak ho z fleku nahlásím, protože je fakt divnej a tiskne se na mě, když jdu po ulici, ale nejen na mě, i na malý chlapečky, a vymlouvá se na náledí, po kterém nakonec padám já. Ale všechno je lepší než plašit žáby do ropuch.