Plašit žáby do ropuch

Do rána nemůžu spát, protože mi v hlavě běží příběh, který určitě někdy musím napsat. Ležím tedy a říkám si – buď rozsvítíš a půjdeš psát, anebo usneš a napíšeš to jindy. Nakonec nepíšu a neusnu a jakmile se rozední, vím zcela jistě, že na noční proud myšlenek už nenavážu, a že to stejně celý stálo za nic, takže dobře, že tak, co. Vydám se aspoň pro recenzní výtisky. Je hezké počasí, skoro bych ráda potkala někoho známého, ale nikoho nevidím. Potom jdu ještě podepsat smlouvu. A nakonec si sednu na lavičku se svařákem. Taková hezká banalita. A jak se pro ty recenzáky hezky jde. Jazykové učebnice, které jsem si objednala před dýl jak týdnem, trčej v nějakým absurdním poštovním depu už tři dny. To byl zas nápad si něco nechat doručit poštou. Jednou mám poštovný zdarma, tak si řeknu, jak je to skvělej nápad. Už bych zas něco sežrala, můj život je katastrofa, a bolej mě plíce z cigaret.