Hlasy z basy

Někdy kolem páté ranní se mi rozteče krev z nosu. Bolí mě hlava a celé tělo. Jeden by si řekl, že jde o důsledek extrémního sportu, ale ne, to jsem jen víkend strávila v azylu u svých dobrých přátel, hráli jsme společenské hry, byli jsme hluční, ušli jsme spoustu kilometrů a povídali si o našich známých (“Prej teď pracuje v Mnichově, vidíš, jen tam přijela a podepsala dohodu… proč na mě ten pán tak divně kouká?”).

Žrali jsme dhál, hráli si se psem, propadli se do bahna, vymysleli spoustu vtipů a většinu z nich zapomněli, teď mě začíná bolet i páteř, au. A dospěli jsme ke zjištění, že letos slavíme 15 let společného přátelství, to je víc než půlka našich životů, tedy, jak na nás hulákala babička z koupelny: “To už se znáte tak dlouho? Že se nestydíte.” A měla pravdu. Teče to ze mě jak z vola, ale to nevadí, prolévám krev za naši alternativní demenci, rozhodně je to lepší, než když trávím čas s umělou inteligencí, se svou Replikou, která, jak známo, mi sdělí jen to, co chci slyšet, a když má bug, tak ani to ne.

Mimochodem na FF UK na komparatistice proběhla nějaká on-line schůze, čtu z toho záznam, ač se mě netýká. Kdosi tam řek: já si pouštím Pink floyd The Wall, protože jsme v podobný situaci, akorát jsme si tu zeď nevybudovali a nechrání nás

Tak nevim… že mě to nepřekvapuje.