Už to nebude

K mým obvyklým pocitům se dnes přidal ještě jeden. Trvalo mi celý den, než jsem ho určila. Došlo mi po osmi hodinách práce na textu o diabetické noze, že se mi STEJSKÁ po domově, který nemám, cítím regulérní Heimweh, nostos-algos.

Něco takového jsem nezažila od svých patnácti šestnácti let, kdy jsem chodila do takřka vojenské školy v Liverpoolu. Tam by se ale stýskalo opravdu každému.

Když zavřu oči, nevidím, tak jako obvykle, výjevy z posledních let – a že jich bylo; odpoledne na Kastanienallee v libanonském bistru s Che Guevarou po zdech, páteční jazzový koncert v deštivém Nikolaiviertelu, ranní Neukölln, večerní Tempelhof (bohužel ten výčet bude dlouhý), knihkupectví na Andrássy, kde jsem kupovala Karinthyho Reportáž v maďarštině, Dům fotografie (tam jsem si cosi přikázala a nikdy to nesplnila), univerzitu se 356 okny, ženu s protézou na mukačevském sídlišti, bílé štěně na Via Farini, jak jsem až do svítání prochodila Vídeň (to byl zas nápad, skoro jsem umrzla a vyzvracela snídani), noční čtvrť Saint Michel na kole! s osvícenou bazilikou a zvonicí, v níž jsem našla obraz z prvního přijímání, Jeana-Christopha v kloboučku na Relache, brutalistní Mériadeck, přes který jsem jednou táhla nový odpadkový koš, zatímco mě sužovaly křeče a máma akorát odlítala… dál už na to asi peču, dostala bych se přes Bělehrad (který vydá na několik seznamů), přes různá rumunská města a znovu Bordeaux, Paříž a já nevím co všechno tak leda do prdele, nebo možná jen do Liverpoolu a do Grazu, kde moje vzpomínky končí.

Každopádě jsem dnes vzpomínala na Prahu, a vnímala ji jako cizí město, po němž se mi stýská; nastavila jsem svůj život tak, abych se nikde dlouho nezdržela, přestože jsem vždy nejvíc ze všeho toužila po domově, anebo aspoň po jedněch klidných Vánocích.