Neměli bychom umírat, jenom se o to pokusit

Když už si sem k tomu sednu, je to tím, že mám zrovna přehršel času, něco mě trápí, anebo mám pocit, že mám co říct. Teď kupodivu nejde ani o jednu z těch věcí. Musím odevzdat rozhovor, o utrpení psát budu, ale ne krypticky a mluvit jsem měla přestat už dávno. Jde mi ale o jedno téma, na které vždycky zapomenu. Tak pojďme na to.

Neorientuju se tolik ve feminismu, nevím, kolikátá je jeho vlna, přesto myslím, že se za práva žen dost stavím – ne na základě teorií či v rámci organizací, ale intuitivně. I když se ke mně muži chovali hezky, často asi lépe než já k nim, jsem si vědoma toho, že ne každý má takové štěstí na lidi, a pokud vidím bezpráví, jsem vždy ochotná pomoci. Sama mám za sebou jen jeden hodně hnusný zážitek, ale o tom třeba jindy.

Sebe vnímám víc než jako ženu spíš jako takové bezpohlavní zvíře, které žádné role splňovat nemusí, obléká se, jak chce, nepoužívá make-up a výrazně se neupravuje. Nicméně narodila jsem se jako žena, pro přehlednost jsem přestala používat neutrum či maskulinum někdy v pěti letech a necítím se kvůli tomu blbě. Se svým vzhledem jsem spokojená. Nevadí mi můj velký nos, křivé zuby a páteř… Pokud i takto můžu být žena, budu ženou, a budu se nás zastávat.

S tím, jak jsem se narodila, se ale pojí jedna nechutnost, která to výše uvedené prakticky vylučuje. Ten první popis totiž platí jen pro několik dní v měsíci, zbytek je trošku jinak – nezvladatelný premenstruační syndrom až dysforie (i proto tak soucítím s trans* komunitou), a opravdu velmi špatně snesitelná menstruace.

V mé hlavě v těchto chvílích nechcete být – je tam všechno, staré křivdy, které si už nikdo nepamatuje, sebenenávist a myšlenky, o nichž snad radši nebudu psát; je to behezká doba – ale tak jako jsem se smířila s tím, že před řadou lidí jsem žena, ne bezpohlavní zvíře, smířila jsem se i s tím, že jsem třeba deset dní z měsíce v háji. Nemám energii, zhorší se mi pleť a vlasy, nafoukne se mi břicho, a ač jsem vůči pachům necitlivá, cítím něco smrdutého a neodbytného, trpím nevolnostmi a rozhozenou termoregulací. Trápí mě křeče, jsem oteklá, nesnáším svoje tělo a nechci v něm být. Lidé kolem mě to netuší, akorát se vždy a zásadně pohádám s nejbližšími. Řada osob mi tvrdí, že je to normální, a že se s tím musím smířit.

Dneska v pět ráno jsem konečně měla možnost zvítězit – přišlo to, co jsem očekávala, vzbudilo mě to pronikavou bolestí, ale nedovolilo mi to dál spát. Nemohla jsem si vzít prášek, protože jsem v sobě nebyla schopná nic udržet. Prozvracela jsem celé dopoledne, jako minulý měsíc, nebo ty předchozí měsíce, už to nepočítám. Ta bolest je v určitých chvílích nesnesitelná natolik, že mi v uších zní tinnitus, zatemňuje se mi vidění a nejsem schopna řádně koordinovat pohyby. Můj nejčastější pohyb té doby – hážu pod sebe ručník v koupelně, protože náhle zjistím, že nevydržím stát, musím si lehnout, bojuji o poslední zbytky vědomí, na těle mám studený pot, na kotníku cítím otisk dlaždic, ale pod zbytkem těla mám ručník, aby mě nezáblo, protože chlad je velký nepřítel.

A tak jsem si dneska, po sedmi hodinách boje, řekla, že mám všeho pokrk, prvně v životě jsem uznala, že jsem ochotná přijmout do těla hormon, který tam nepatří, anebo podstoupit snad už jakýkoliv zákrok. Nedokážu žít v těle, které mi tohle způsobuje, vyvolává to ve mně nenávist vůči sobě a není možnost, jak to přelstít. Už jsem se ale v tomto těle narodila, osquatovala ho, a tudíž v něm i zůstanu. Doteď jsem dělala všechno, co chtělo tělo – nechávala jsem ho tak, jak narostlo, i když není dokonalé, dost jsem se hýbala, krmila ho v posledních letech dobrou stravou, pila jsem zřídka a ještě míň jsem kouřila, obvykle šlo o nehody způsobené někým z mých spolubydlících, ale těm nic nezazlívám. Jo, a taky nemám návyk pít kávu a vysadila jsem sladkosti, což byla ta největší oběť. A stejně nic.

Takže až se někdy vrátím z Maďarska “domů”, čekají mě vyšetření a léčba. Netěším se na to. Nechci brát hormony, které nevyprodukuje moje vlastní tělo, jenže moje tělo to zjevně nezvládá, a já byla trpělivá dost dlouho. A teď zpátky k tomu, co jsem psala – toto je feministické, a nejen feministické, téma. Psala jsem o nechutnosti, ale není to nechutné, je to normální a jde o problém nás všech. Dělám tu ze sebe trpitele, ale lidí, kteří takto trpí, je samozřejmě víc. Já jsem se dlouho skrývala a nechtěla o tom mluvit. Přišlo mi to trapný, ale není to trapný. Mělo by se vědět, že plněním deadlinů, za partnerskými hádkami, za každým pohybem a slovem v určité fázi měsíce je cosi, co člověka může narušovat. Takhle to je. Trpí tak řada z nás, menstruujících osob, ale stydíme se o tom mlvuit.

Tož, to jsem si dala štrapác, v pračce se mi pere oleželý ručník, vylila jsem po sobě kýbl a píšu toto, protože nechci zapomenout – že jsem si řekla, že bez léčby to nepůjde. Tak uvidíme, co bude. Možná už nebudu bezpohlavním zvířetem, ale stane se ze mě mutant se zkaženými játry. Inu.

Vida, a kdyby se mi tohle nedělo, psala bych o tomhle hezkém dni (i když to už mi bylo špatně) a o tom, jak mě fotila studentka medicíny Paulína na analogový Nikon na mém oblíbeném místě. Jenže teď musím odevzdat rozhovor a pak si půjdu číst a spát. Tak dobrou.