Mrdat to jednou už celý

Předchozí příspěvek nebyl upřímný – chybí v něm zmínka o tom, že jsem strávila většinu dne v šeru svého stipendijního bytu, potila se do froté županu, přecházela jen mezi koupelnou, gaučem a postelí, protože mi – konečně taky někdy – začalo bejt už řádně duševně blbě, a do toho jsem, skutečně, dělala rešerše o diabetický noze a o vhodných náplastech, na které jsem musela psát reklamu. K tomu jsem si obnovovala výsledky amerických voleb, trousila pro sebe blbý vtipy ve stylu hoši už se dohodněte, pak seznala, že je na čase se na pár let nezajímat o politiku, jenže hned nato Kalousek vlez do hospody, kam jsem kdysi dovezla zhruba 20 francouzských mnichů, a vypil tam pivo.

Večer jsem zaplevelila aspoň twitter, dala si pár facek a šla ven nakoupit. Vzhledem k tomu, že mě podbřišek bolí už permanentně a askeze mému zdraví nepomohla, koupila jsem si bonboniéru a cigára, mrdat to všechno třeba už do prdele, za tuto doménu si každý rok platím, a budu tu mluvit jak chci – jedině tady jsem ve vlastním, ten zbytek nestojí za řeč.

Pokud jde ale o stesk, nelhala jsem; proto jsem zavolala své nejlepší kamarádce, že jí to všechno řeknu, ona ale jela nasraná od otce, přesně v 9 dorazila domů, akorát na večerku. Na vchodových dveřích tu visí zmínka, že v domě proběhnou hlučné práce, snad místní nájemníci mysleli, že už to začlo, neboť jsme do telefonů řvaly solidně, věřím, že třeba v Bratislavě jsme byly slyšet i bez výhodných služeb našich operátorů.

Moje kamarádka hodinu kydala hnůj na bezpráví, což běžně nedělá, je ale znát, že už jsme všichni pěkně v hajzlíku, takže i ona jela věci, které se běžně nejedou, táta o ní prej řek, že je socialistka – náš zítřek – dobrou chuť.

Hovor ale pokračuje, vážnost z rozmluvy mezitím mizí a já říkám: “Už nebudu číst rozhovory s Orkama Váchama, co melou, co všechno naše generace nedává”
“Seděj a melou ve svejch haciendách ve vidlákově,” ozve se, pročež odvětím: “Nekádruj přece ty starší zajištěné lidi za jejich majetky, však to, že nic nemáme, je naše osobní selhání,” hořce se smějeme a jedeme dál.

“Mně jedna paní říkala, že dobrá hra se dá hrát i se špatnejma kartama,” vykládám, “hrajem to líp než ty, co maj tři plus jedna vod rodičů”
“To je fakt, vo čem ty se asi bavěj, vždyť ani nemaj téma hovorů”.

A tak se v nás probouzí vděk a v Anče katolická výchova, když řekne: “Vlastně díky, bože, že to ještě není ještě tak na hovno, jak by mohlo být.”
“Jo, a bože prosím, moh bys prohnat faldy investorům a developerům, aby přestali spekulovat.”
“Přesně tak, děkujeme, ale dílčí výhrady tu jsou.”
“Přesto děkujeme, za přátele, za zážitky, za humor, za lásku…” melu a otevírám svý Toffifee, cpu si bonbon do huby a dodám: “Vole, život je jako bonboniéra.”
“Já čekala, kdy začneš citovat Trumpa, teda––”
Směju se a z pusy mi tečou karamelové sliny.
“Kdykoliv s tebou kurva mluvím, vždycky se přeřeknu!”
“Vidíš, to máme za modlitbu – materiálního nic, ale aspoň jeden pěknej přeřek by tu byl.”

Chtěla jsem ještě hodně nadávat, ale nemá to cenu. Freunde kommen nicht in Frage denk an seriösere Dinge. Když mi bylo opravdu nejhůř, dala mi jedna paní knihu Gellu Nauma v rumunštině. To bylo loni v květnu, na Světě knihy, kam běžně nechodím, takže to neumím. Seděla u stánku, četla si pohádky, já se zeptala, kolik ta kniha stojí, řekla, že není na prodej, ale že mi ji dá. Protože nemám domov, tleje ta kniha někde v krabici v jednom ze třech bytů, kde mám pohozený věci, a tak, nezlob se, Gellu, tě ocituju německy. Stejně to tu nikdo nečte.