Fekete

(Verš máma mrdala kýč / a tak se narodily děti je asi jedinou perlou mé literární rezidence. Škoda, že dál nepokračuje.)

Sedím u psacího stolu a občas se podívám do protějšího okna. Svítí se v něm. Nějaký brýlatý, trochu tučný pán, tam cosi sepisuje. O půlnoci zhasne, otevře okno, a začne vyvěšovat černou vlajku. Patrně za zákaz vycházení, pomyslím si, vyhlásili ho dnes v sedm večer, ve dvanáct už má platit. Každý den do páté ranní.

Vypadá to, že pán s polohou vlajky není spokojen, pořád něco šteluje, víc a víc vyklání z okna. Napadne mě, jestli ta vlajka není symbolem jeho vlastní smrti, a jestli nakonec nebude chtít skočit.

Co tedy dělat – začít na něj ječet a u toho si přidržovat učebnici maďarské konverzace, várjon! je jedno ze slov, která vídám, když jezdím na kole, vyběhnout na ulici a zastavit se pod jeho oknem, říct itt vagyok, segíthetek?, zaslechnout na ulici blížící se kroky, v naší ulici je vždycky spousta policistů, vede totiž přímo k Országházu. Dobře že jdou, aspoň mu domluví, pomyslet si, ale je to celé trochu jinak. Je pět minut po půlnoci, začala policejní hodina, já stojím před cizím oknem v domácím oblečení, v ruce držím tmavozelenou učebnici a posunky vysvětluju, že se ten muž nahoře chtěl zabít. Když se ale podívám nahoru, okno je zavřené.

Nakonec mě pustí, měli by to se mnou těžší, kdyby něco sepisovali. Znovu sedím u svého stolu, v protějším okně se svítí, v bytě ale nikoho nevidím. Černá vlajka tam taky nevisí, myslím si nejdřív, když se ale trochu posunu, zase ji vidím, byla jen zakrytá větví stromu, stačí změnit jediný detail, a nový způsob sebevraždy je nasnadě.