Eltévedtem

Je večer v Budapešti, už mě nic nebolí, mám za sebou celý den práce na rozhovoru o dost závažné neurologické nemoci. Před pár dny jsem si volala s pacientkou, která má navzdory své diagnóze dvě děti. To bylo ostatně téma rozhovoru. V té nahrávce mě pak cosi zarazilo, ale je to věc, která nebyla kvůli rozsahu k otištění: “My žencký máme tendenci všechno zvládat samy, jsme na to stavěný. Ale já řikám, že nejdůležitější je, aby si ta maminka odpočinula.” Byla v tom jakási moudrá prostota a vzpomínky, co mě přiměly napsat to aspoň sem.

Teď je večer a já listuju rukopisem svojí sbírky. Větší klišé jsem snad… ale jo, napsala, vždyť píšu od pěti šesti let. Ostatně i zesměšnění klišé a je klišé, a já jsem všeobecně trapná.

Když jsem vydávala první sbírku (na tyhle vzpomínky fakt pozor, to je šikmá plocha, člověk uklouzne a hned je sentimentální) udělalo se to následovně: naprcalo se x textů do jednoho souboru, a tak to bylo, tisklo se to záhy poté, pak se křtilo, pak bylo ticho. Já jsem tu knížku nikdy neměla ráda, ale je moje jediná, možná poslední, protože už nemám potřebu věci završovat, natož se s někým dohadovat, což je toho součástí. Je smutný, nakolik člověka literární prostředí ubije. Nakonec je mi nejlíp, když mohu skákat přes švihadlo, nebo když přežiju svou bolest. Netuším vlastně, proč ještě píšu a totéž si někdy říkám o životě. Navíc mě po včerejšku štípe nos, protože mi jím protekly žaludeční šťávy.

Ale přesto teď píšu a žiju zároveň, a až dopíšu, seberu švihadlo, a zaskáču si někde u Dunaje. Jsem ráda, že nemáme zákaz nočního vycházení. Noční vycházky jsou to jediné, co mi dává odpověď na některé otázky.

Dnes na mě zaklepala stařičká sousedka: “Eltévedtem,” řekla. Pak štěkal erdelteriér.