Vyskákat bycha z podoby

Jedu na kole přes Lánchíd – lidé uskakují, protože kdosi přede mnou zvoní důrazněji než já – jedu na kole přes Lánchíd a vzpomínám na to, co jsem na lodi před měsícem vyslechla o jakémsi Attilovi: “Dal mi medailonek s fotkou svého dědy a řekl, ať s ním zajdu na ten most, ze kterého tu tenkrát skočil. A já se čudovala, že jak mám vědět, který most to je, a on mi řekl, že v té době, kdy jeho děda skočil, tu přeci žádný jiný most nebyl.” Tak vzpomínám na Lánchíd, a ještě po něm jedu.

Je neděle, tzn. že üzlety a bolty, krom ABC, zavírají brzy, pokud vůbec otevřou. Projíždím na kole Budou, kde chcíp pes, a když se vrátím a trochu odpočívám před cestou na nákup, zavolá mi Laco. Mohla bych říct, že si dojdu na nákup a ozvu se později, ale protože jsem jeho dopolední hovor zaspala, chci to vyřídit hned.

Řešíme překlad a když domluvíme, zbývá do zavíračky pár minut – takže jen vezmu švihadlo a jdu si zaskákat. Basketbalová plocha je tentokrát plná nějakých lidí, a tak jdu na tu fotbalovou, s výhledem na psí školku, kde se tetelí několik psů, z toho jeden podsaditý buldoček.

Když doskáču, rozhodnu se, že si tzv. udělám radost a koupím si lepší švihadlo – tohle za devět set forintů bylo jen pro začátek. Ošklivou trasou tedy přijdu na Nuygati před üzlet, ale dveře se neotvírají – stojíme tam ještě se dvěma lidmi. Prodavačka nám ukáže na hodinky, takže ano, milé děti, takto jsem prosrala zavíračku druhého obchodu, kam jsem dnes chtěla jít. Ale nevadí, zítra se rozpumprlíkuju a bude psina.

Stav mých svalů k 17. 10. 2020, Budapest, Lipótváros