Ussi

Poslední dny se nesou v duchu hovorů o nepříjemných skutečnostech. Proplouvám tím jako nějaký nepovedený druh delfína, který nefiguruje v seznamu ohrožených druhů.

Na Margaretině ostrově si přidřepnu k tlustému králíkovi, který má ovšem zbarvení zajíce. Malé děti vykřikují ussi! Napadne mě, že asi mluví o králíkovi, ve skutečnosti to však spíš bylo označení červa, který mi tou dobou asi lezl pod nohama.

Další den sama sedím v Zsivagu až do zavíračky a další den jdu do muzea pro kolo. Je jenom půjčené, ale velmi speciální, obdivuje se mu celé patro. S jakýmsi Viktorem, který na mě v přílivu maďarštiny spustí slovensky, to celé složíme, a domů dojedu v dešti a promrzlá. Výjimečně pak nejdu skákat přes švihadlo a nejdu si ani dát pho, protože hrozně prší, ale uvařím si doma chutné rizoto s dýní, které sním už za hovoru se svou spolubydlící. Jejím fehér borem podliju svou krmi, ale ona mi dolévá skleničku, ať piju. Pak si jen pamatuju, že se jedná druhé s čímsi svěřujeme, mluvíme děsně nahlas, běžíme v noci do večerky pro další dvě flašky a já koupím v dohányboltu sárga camelky a mluvím u toho plynnou maďarštinou.

A protože se poslední dny, včetně toho včerejšího, nesou v duchu hovorů o nepříjemných skutečnostech, není ku podivu, že o pár hodin později usnu polonahá s rozsvíceným světlem v pokoji, takže mě každý, včetně erdelteriéra, co chodí po pavlači, musí vidět, a před postelí mám kýbl plný zvratků, který vyleju až někdy nad ránem.

V deset přijdou kominíci. Zaslechnu jen několikrát három, jinak nevím nic. A protože se mi zvedá žaludek při pomyšlení na rizoto ze včerejška, zajdu si na pho, natrávím, vyndám pračku a jdu si zaskákat.