Nincs

Prší už asi sedmdesát hodin v kuse. Prostě to začalo a už to nepřechází. Přesto chodím denně skákat přes švihadlo; nejdřív jsem ho přeskočila tak osmkrát bez zakopnutí, teď zvládnu skočit čtyřicetkrát a zastavuji se jen když cítím podezřelou bolest na hrudníku, která může, ale taky nemusí být… no nic. Taky jezdím na kole – od parlamentu podél Dunaje a pak to zahnu a dojedu na Lehel Tér, kde kdysi bydlel Vojtěch (“Víš, že je to jen kousek od místa, kde bydlím teď?” – “Kousek? Dyť to je tak… deset minut pěšky! To bych jezdil metrem! Kdyby jezdilo… Jezdí jenom métrópótló blbý”).

Skákání přes švihadlo je skvělé – nutí člověka koordinovat všechny pohyby, narovnat si záda a počítat přeskoky. Tak zažívám denně aspoň půl hodiny svobody, kdy opustím svoji hlavu a nemusím na nic myslet.

Čtvrteční tradice pokračuje – s Vojtěchem si v tom hrozným chcanci dáváme sraz na náměstí Svobody. Píše mi esemesku, kde váznu, a tak ani nezmerčí, že jsem skoro u něj a tak tak vybírám svůj držkopád na mokrém mramoru. Sám je zcela orosený, protože šel vztekle po Lanchídu z Budy, kde seděl v knihovně, do které chodí už jen z podstaty (“Jako závisláci choděj na prázdný automaty, já si musím naprázdno listovat elektronickým archívem”). Sedíme na pho, které si na jeho popud dám velké (“Když už se s tím vařej…”), směju se jako obvykle jeho svetru (“Ale že jsem se do něj vypapal! Už ho mám čtyři roky”) a vzpomínáme na můj první příjezd do Budapešti před pár lety – jak ke mně přiskočili strejcové u Parlamentu a dali mi každý z jedné strany pusinku (to už by dneska nešlo), jak Vojtěch neměl doma sůl ani pepř, a tak je mně k vůli nakoupil a vztekle jimi po mně házel, a jak jsem si zapomněla pásek a musela si jeho šálou obvazovat kalhoty.

Mezitím mi napíše Janka, že si jde dát panáka, a chvíli nato píše, že sedí v Toldi Mozi.
“Počkej,” říkám Vojtěchovi, “Toldi, to je mi povědomý… tam jsem tuhle…”
“Dyť tu akorát sedíme, ženská pitomá!”
Na poslední část večera si tedy přisedne i Janka, vyprávíme jí svoje nahodilé historky z dávných hodin rumunštiny a nevidíme už vůbec nic růžově. Vojtěch ubíhá vztekle na Deák Ferenc, který jsme minule na rozloučenou pochcali, Janka mizí do Újlípotváros, jenom já si koupím čokoládu a jsem skoro hned doma.

Dnes večer na mě vlezla chandra takového zrna, že jsem zavolala Vítkovi, který slouží denně v nemocnici. Myslela jsem, že bude plný a) motivačních rad b) jízlivých komentářů toho, že se mám cítit dobře, když on zachraňuje životy a mně nic neni. Přistihla jsem ho u toho, jak pije sám flašku vína a kouká na staré záběry Prahy a říká, že nic nevidí růžově a že mě zcela chápe.

Chandra tedy leze na všechny – a za dva týdny, nebo za den, už si možná ani nesedneme na ne moc dobré Soproni do Toldi a nebudeme vymýšlet možnosti rozvratů autorit, nepostaví se nám pak za záda podivný pán s mobilem a nebude chrchlat (“Jestli neni tajnej, tak má aspoň koronu, bravo,” neřekne už Vojtěch), nikdo z nás už nikde nemusí být, možná mi ještě, tak jako včera, přijde esemeska od Vítka, že jeho známé zemřel otec na venťasu na covid po třech týdnech bojů, zkrátka… zkrátka už všeho bylo nějak dost, a já se těším na den, kdy mě můj psychický stav znovu nebude štvát ke psaní terapeutických canců na blog. Jednou. Prosím. Díky. I erdelteirér byl dnes prvně, když jsem ho míjela, úplně potichu, neštěkal na mě, sledoval mě přes proskelné dveře a tvářil se, jako by se mi snažil něco říct.