Koho to zajímá

Po dvanácti (?) dnech zvládnu přeskočit devadesátkrát, a to jen proto, že se mi rozvazuje bota. Budu ale muset přejít na nějaký systém rytmu a intervalů, což není moje parketa, já si radši jen tak hopkám. Švihadlo, slunce, askeze, klid a zcela absurdní vnitřní síla jsou celkem dobrými předpoklady k životu. K mému velkému potěšení se o mě ale občas stále lísají taky sebelítost, paranoia, podrážděnost, vztek… – neboli huš, táhněte, vy svině, doteď jsem vás živila, ale teď se běžte pást támhle na trávníček, kdo to má po vás furt uklízet, koštětem vás poženu… no a tak.

Včera jsem se pustila do dost nepříjemné povídky a padla na mě rychlá únava. Před spaním jsem si chvíli četla Karla Michala. Probudilo mě několik zpráv – třeba od koordinátorek – že zítra bude vše zavřeno, státní svátek, nebo že… vlastně už ani nevím. Každopádně jsem spala ještě o chvíli déle, a z věčného zatípávání budíku utrpěla pospánkovou obrnu. Měla jsem dojem, že kolem mé postele kdosi chodí a já se anglicky snažím vysvětlit, že nemohu vstát, cítila jsem, jak mi z těla sjíždí župan, snažila jsem se pohnout alespoň jedním prstem na ruce. Netuším, jak dlouho jsem bojovala, dokud se trezor na mé hrudi neotevřel, a já se konečně nevzbudila. Jedna věc je tedy jistá – od zítřka si nebudu nastavovat padesát budíků, jen jeden, a nebudu si toto způsobovat, protože je to spánková porucha.

Bolí mě tělo z cvičení a z cyklojízd, mám rozepsaný dlouhý e-mail Sylvě a musím vyndat prádlo z pračky. Jo a k pozdnímu obědu jsem měla gulyás.