Dohány

Je před spaním, ujela jsem tak osm kilometrů na kole a zaskákala si přímo před Parlamentem.

Doma mě čekalo už jen rozloučení: “fakt najviac si na tom celom našom spolubydlení cením, že sme sa ľudsky stretli a ani jedna nemala potrebu jednať nejako podrazácky vo vlastnom záujme. toto nie je úplne štandardná vec a úplne vážne mám potrebu ti povedať, že si to na tebe veľmi cením; že si neskurvený človek, s ktorým sa dá jednať na rovinu. také veci mi dávajú vieru v ľudstvo. dík. really”

Kdybych věřila, že taková jsem, sdílela bych to veřejně?

Už od dubna mám tik v oku. Představuji si kdovíco. Dnes jsem chtěla dojet na kole na Keleti, ale nedokopala jsem se, místo toho jsem přejela přes Margaretin most a projela si Budu až k Alžbětinu mostu, pak to střihla Belvárosem přes Astorii na Deák Ferenc tér a pak už jen rychle domů.

Je mi z vás pokrk, vážení,
málo se šukalo a příliš jedlo. Vytrvejte však
v lítosti, utoňte těmi,
kdo napadli své bližní, neztraťte
víru v lidstvo.