Hlásím se na Twitter údaji z Instagramu a chodí mi varovné e-maily o zneužitém účtu

Sedím v naší budapešťské kuchyni a popékám – chtěla jsem psát dál, ale vyrušila mě moje spolubydlící, slovenská prozaička, která se zeptala, proč je v kuchyni cítit plyn… já ale přesto sedím u trouby, dohlížím na svůj slaný závin a prosím otevřené okno, aby do místnosti pustilo aspoň trochu vzduchu, jinak začnu psát ještě větší kokotiny než teď.

Před víc než týdnem jsem odjela do Maďarska přes zavřenou hranici – s sebou negativní test (který jsem hned záhy polila čajem), dva zvací dopisy z minisztéria a Petőfiho muzea a možná ještě něco… občanku a pas, ano. Soubojem s takřka nepřemožitelnou okenní kličkou tedy začalo první moje ráno tady. Stála jsem na psacím stole a rumplovala oknem. Nejen, že jsem si zadělala na puchýř mezi prsty, ale ještě jsem při tom omylem kopla do hrnku s čajem, čímž jsem pošpinila doklad o svém zdraví, který po mně naštěstí už nikdo nechce. Mám výhled na pavlač, po níž obchází nervózní erdelteriér.

Dnes ráno se mi do erdelova štěkotu zdál obludný milostný sen o člověku, s nímž jsem nic neměla, nemám ani mít nebudu. Šel se mnou na návštěvu k přátelům, schoval se do rozkládací pohovky a pak zcela nepravděpodobně vylezl, což mě rozesmálo a já se probudila. Protože se mi ale nechtělo vstávat, prožila jsem si v dalším snu ještě obskurní románek s někým, s kým jsem něco měla, ale už mít nechci, a probudila se v rozpacích v podělanejch dvanáct. Když už jsem měla půl soboty v prdeli, začala jsem se nepravděpodobně učit maďarštinu, zašla do Humany, vyzkoušela si dirndl, pak se učila illativus, sublativus a allativus a začala péct.

Peču tu skoro každý večer, protože se nám rozpadla pánev. Taky poslouchám spoustu chilských písní, za jejichž sdílení by mi někteří uživatelé nahlásili profil. I proto je asi lépe, že pořád zaměňuju údaje Twitteru a Instagramu – než zadám kód, že jsem to skutečně já, všechny revoluční myšlenky mě stačí opustit.