Věci, které nepochopím

Ač jsem oba filmy několikrát viděla, stále se mi ve vzpomínkách pletou Radio Days od Woodyho Allena a Felliniho Amarcord.

Když píšu názvy děl a jména autorů, téměř vždy zaměňím pasáže, které se píší základním písmem a kurzívou.

Jsem-li déle v zahraničí, začnu psát “ň” i před samohláskou.

Chce se mi na záchod pokaždé, když jdu do knihovny, anebo když telefonuji s matkou.

Mé matce se chce na záchod pokaždé, když telefonuje s matkou.

Rozčilují mě místní názvy, které všem ostatním přijdou v pořádku (Čačak, Gardoš, Schöne Weide).

Kdykoliv se naučím něco z německého skloňování, zapomenu to, co už jsem uměla.

Vždycky všechno nechám na poslední chvíli a úzkosti si léčím tím, že píši tyto nepotřebné články.