Die Galle

Průsečík reality a přeludu tvoří dva druhy zážitků – ty, které se nestaly, ač by klidně mohly, a ty, které se staly, ač jsou nepravděpodobné.

Zaprvé – když pod vlivem narkotik vidíte chcát na auto policajty, kteří si vlastně jen přepisují číslo něčí espézetky; zadruhé – když se nahodilé turistické skupině náhle připlete pod nohy sedm tisíc korun v bankovkách, vy je zdvihnete a netušíte, kam s nimi, sebere vám je tudíž východoněmecká turistka a lačně si je verve do kabelky.

Obdobně pochybná byla pak skupinová halucinace, v níž jsme všichni museli nosit roušky, vracet se domů z ciziny a vycházky z domu omezit jen na ty nezbytné.

Teď je ale klid; v Berlíně je vedro. Agatha s Hannou mají v plánu procházku v Tiergartenu, ale já chci být sama. Vystoupím tedy na Zoologischer Garten, sleduji kavku, jak naklovává kus žvance, projdu přes Kurfürstendamm a dále, a nakonec stejně skončím v Tiergartenu. Vyčítám si, že jsem dezertovala ze společné vycházky a zacítím potřebu být zase s lidmi. V tu chvíli mě mine Agatha, která jde akorát za Hannou. Připojím se tedy a zdá se, že se nic zvláštního nestalo.

Nad ránem opět vytéká lednice. “Sprichst du Englisch oder Französisch?” zeptám se místního uklízeče, protože němčina ze mě během té skupinové halucinace stačila vyprchat; je z Beninu, a tak mluvíme francouzsky. Odkáže mě ha Hausmeistera a utře vnitřek lednice, poděkuju mu, že je hodný a že to nemusel, a on se mě zeptá, kolik mi je. Zarazí se, že by mi hádal méně, a pak dodá “Tu es agée!” Zeptá se mě, zda jsem vdaná, ale zanechám ho samotného v kuchyni – musím umýt popruhy batohu žlučovým mýdlem, a při tom si přehrát svůj dnešní sen.