Der Aufstrich

K zápiskům z Berlína mě nedonutí ani odbíjení zvonů z nedalekého etiopského kostela.
Přesto je slušnost vést si v cizině alespoň nějaké poznámky.

Po týdnu bohatého – a nerizikového – života mě dohnal můj vlastní imunodeficit. Došly mi síly a víc se teď zavrtávám do peřiny, kterou mi v březnu přivezl Vojtěch v kostkované plastové kabele. Nehodlám se své slabosti podvolit, a tak žiju dál, nasedám na různé linky U-Bahnu a S-Bahnu, chodím podél Sprévy a močím poblíž sochy Marxe a Engelse. Zhlédnu performanci na Alexanderplatzu, jde o kritiku e-shopů s oblečením, a hned nazítří zajdu do Humany, kde pořídím obří větrovku a padnoucí okopané konversky. S Hannou si vaříme velkolepou večeři, na Agathině parapetu si suším své v umyvadle přeprané boty, trochu žeru třešně, píšu disertaci a článek o chronické obstrukční poruše, skoro jsem napsala poluce, plic, ráno neopouštím sny, tudíž se nepotkávám s uklízečem z Beninu, zato jsem se v autobuse spřátelila s hudebníkem z Tanzánie.

V Hasenheide s Hankou sledujeme, kterak si vosa hloubí v zemi ďolík a hrabe nožkama jak pejsek, přisedne si k nám týpek, který vypráví česky pohádku o mouchách, a nakonec zjistíme, že umí cvrlikat a zná s Vojtěchem, který u něj přespal tu březnovou noc, kdy mi dovezl peřinu.

Zatímco jsem toto psala, vyrušil mě zvuk.

Našla jsem za naším domem satyra, který se dvěma vílami tančil až do svítání, chytal mě za ruce a říkal: “You are Alžběta. You are from the Czech Republic.” Já si pak ale omylem lehla do piva, a satyr se odvrátil a vyblil do záhonu.

Jsou tři čtvrti na pět. Kdosi nás cestou zpátky sledoval v zašedlém úsvitu špehýrkou ubytovny.

Ne každá dívka má čas pěstovat koníčky – když je někdo vyfluslej z práce, těžko přijde domů a začne ještě hrát na flétnu.