Das Rheingold

Budím se zalomená a s vyschlými ústy. Obsah tašky –klíče, pár eur, forintů a dinárů, jakási stará mast proti plísním– který jsem před spaním vyklepala na své růžové prostěradlo, mi leží u hlavy. Zase mám tik v oku. S obtíží se zvednu a vlezu do kuchyně, kde akorát uklízí můj přítel z Beninu; zdraví mě česky: “Dobry den, jak se mate?”, a já sahám po rozpustném hořčíku. On švitoří, že z lednice pořád teče, a proč jsem tak unavená, jestli jsem včera sportovala. Je to čistá duše a neví, že jsem včera v křoví tajně olizovala ječmen. Než stačím odpovědět, vytáhne mobil a zeptá se mě, jestli mu na sebe dám číslo. Stojí blízko u mě a musí vidět, jak se mi tikem rozšiřuje a zužuje zornička. Musím mu také zapáchat zpoceninou. Mám rozstřepenou hlavu, chci si sednout nebo lehnout, páteř jako by mi vyhřezla z těla. Řeknu mu jen, že jsem tu přeci každý den a že se jistě uvidíme, ale teď že mám moc práce, načež usnu skrčená v posteli za šumění hořčíku.

Celý den je marný. Umírám bolestí po třech pivech a čtyřech cigaretách a proklínám se – lidé přeci trpěli kvůli mnohem horším věcem. Až navečer se zvednu a dojedu na Kochstrasse, projdu si centrum a nic zvláštního nezažiju.

Až na jednu maličkost – zaujala mě budova severokorejské ambasády. Musím si ji prohlédnout, a proto prokukuju mříží a zahlédnu nápis “České centrum”. Nikdy jsem si nevšimla, že dvorem severokorejské ambasády lze dohlédnout na tu českou, a tak si chci tento skvost vyfotit. Už v hledáčku ale zahlédnu dvě tváře, které vykoukly z oken nedaleko ode mě – muž v modrém saku a žena v červeném kostýmku si mě prohlížejí s nečekanou výhružností. Ač bych neměla, vyfotím si je a odejdu.

Nebe se u Brandenburské brány změní z nijakého v rozvrkočené. Berlín tedy má nebe a dokonce i počasí. Projeví se to hned dalšího dne, kdy se rozprší a ochladí, beninský uklízeč bude zase šůrovat, já ale nevstanu a nepozdravím ho, protože je neslušné opouštět sny předtím, než samy ustanou.