Zlatý řez křečkem

Nastávají dny, kdy se až podezřele často mění počasí. Na studijním ještě svítí slunce, na rektorátu, kam se nemůžu dozvonit, se ale pomalu zatahuje, a teď, z Atlasu, už lze při pohledu na červený kostel vytušit nějaký i déšť. Tak budiž.

Ano, probudila jsem se s kocovinou, ačkoliv jsem, včerejšek nevyjímaje (nevyjímajíc, já?), vůbec nepila; jednak jsem ale včera vstávala brzo, jednak jsem pozdě do noci nemohla usnout… no ale hlavně jsem ještě kdovídky rozesílala svým přátelům, vč. vlastní matky, vygooglovanou fotografii křečka s příšerně vyhřezlými varlaty, na kterých si spí. To je totiž asi nejsilnější výjev mého dětství – můj křeček, původně zakoupený jako samice, byl v prvních dnech domestikace sledován pro podezření z nádorového onemocnění. Až časem se zjistilo, že zlatý řez křečka určují koule, které si pořád někde vyvaluje, vystrkuje je z pelechu, vyvěšuje si je, kdykoliv může, a když na to přijde, ještě si na nich spí. Na to jsem si tedy vzpomněla, a samotné to pobavení mě opojilo natolik, že jsem se probudila zmatená a se suchem v puse; a taky se mi nad ránem zdál sen o únosu jakéhosi čínského chlapce. Omotali ho (ty zlý voni) lanem a pak ho za sebou táhli krajinou, písčitou i zasněženou, dokud se jim úplně neotloukl, nezašpinil a nepřiškrtil. Hned po probuzení mě napadlo, že bych o tom měla někam napsat, protože to přeci takhle nejde, a posunula si budík na později, abych se dověděla, jak tento případ dopadne.

Dopoledne mi chodí pobavené zprávy reagující na obrázek křečka. To už si zase připadám jako v kocovině, protože jsem zapomněla, že jsem vůbec něco takového posílala. Stáhla jsem tu fotku z internetového fóra, na kterém se řešilo, zda ten hlodavec náhodou nemá nádor. A v odpovědích stálo jen: „Nemá, můj křeček to má taky, dokonce tak velké, že to používá jako polštář.“ Případně: „Také jsme se báli, ale nic to není, kdykoliv ho chovám, vyvěsí si je přes prst, viz foto.“ Anebo: „Na tomhle fóru jsem už sedm měsíců a tohle je můj první komentář, jenže při pohledu na tu fotku se nešlo ubránit.“

Když už se k tomu tak vracím, praskly mi kalhoty na kulích; to bylo na silvestra, když jsem poklekla k batohu s úmyslem jej napěchovat spacákem. Tak jsem kalhoty zanesla do opravny oděvů, rovnou i s kabátem, který jsem během téže noci roztrhla při pádu do pangejtu, a tam (v opravně, nikoliv v pangejtu) to pečlivě sestehovali (ty hodný voni). Jenže já stejně cítím, že ty stehy v rozkroku jsou vedeny nějak jinak než ty původní, takže celý den poposedávám.

Napiju se vody a sleduju pomerančovník před mým stolkem; má jen jediný plod, vyvěšený citrus s pórovitou slupkou.

Chodník je ještě morký, ale nad bývalým sídlem KSČ (no hezky to tady vopravili!) už zase vysvitlo slunce.