Možnosti nesmyslu

Zemřu-li mlád,
aniž jsem vydal nějakou knihu,
aniž jsem viděl, jak vypadají mé verše vytištěné,
prosím vás, kdybyste se chtěli kvůli mně trápit,
netrapte se.
Stalo-li se tak, je to správně.

(Fernando Pessoa – z Rozptýlených básní, 7. 11. 1915, úryvek)

Mukačevo někdy v půli srpna.

Vždycky jsem se vystříhala psaní o psaní. Měla jsem z něj pocit bezradnosti. Ovšem v poslední době jsem se kromě učení cizího jazyka a utváření textů ničemu jinému nevěnovala. Ačkoliv ne – byla jsem na cestách a zažila toho spoustu. Nicméně přesto. V určité chvíli jsem si musela přiznat, že se psaním přestat nelze, že konzervace vyjádření je vlastně důležitá, a že protěžování jiných než jazykových prostředků je proti mé vlastní podstatě.

Připomíná to setkání s kamarády po letech, během nějž si ověřujeme, co všechno už stačilo zreznout & zajít. Politické názory se rozešly po první výplatě. Náhled na citový život není slučitelný. Krátká rozmluva o jídle a pak zase politika a nájmy. A v jakémsi zvláštním okamžiku, kdy už všechno vypadá marně, se najednou objeví společná vzpomínka, která vše zachrání. Následuje otázka, zda další vzpomínky vytvářet, anebo se spokojit s málem.

Zatím je mi to celé jedno. S dobrými kamarády řešíme jen to nejnutnější. Zbytek vyřeší dobré jídlo. Dejme si taky jednou nacpat.